Článek
Politiku omezuje fenomén, který je jí z definice vlastní – volební období. Na jednu stranu dobrá věc, protože když se nějaká vláda nepovede, máme šanci ji po nějaké době vyměnit. Na stranu druhou to znamená, že ti, kteří se o vládu ucházejí, obvykle uvažují právě v tomto – omezeném – horizontu.
V postoji ke školství nacházíme něco podobného: zájem výrazně zesiluje, když se to někoho bezprostředně týká, jinak je méně než vlažný. Školství má samozřejmě svoje trvalky, jako je výuka cizích jazyků, přijímací testy na střední školy nebo jídelny. Onen hlubší zájem ale přichází a odchází s tím, jak systémem procházejí moje děti.
Protože příklady táhnou, můžeme se často setkat s poukazováním na nějakou zahraniční zkušenost. Ve školství tato role nejvýrazněji připadá Finsku. I když to v zemi mezi jezery i přes nutné potíže funguje lépe než u nás, vtip je v tom, že je to trochu jako s anglickým trávníkem: návštěvník Británie obdivuje pažit před jedním domem, a tak se ptá majitele, co má dělat, aby měl doma také takový. Když společně projdou všechny možné fígle a techniky a pořád nenacházejí, co by tazatel už nedělal, zamyslí se Angličan a po chvíli se zeptá: „A děláte to taky už tři sta let?“
Finské školství samozřejmě za sebou takhle dlouhou transformaci nemá, ale taky se tamější situace nezměnila přes prázdniny. Česká debata o vzdělávání mi ale často právě tak připadá – pojďme najít něco, co nám ty výsledky přinese, pokud možno od příštího školního roku, nejpozději ovšem, ano, do dalších voleb.
A tak se vrháme tu na jednotné maturity, tu na přijímací zkoušky. Ve chvíli hlubší úvahy zkusíme změnit část obsahu očekávaných znalostí. U všeho se pohádáme a navzájem si vysvětlíme, že jen naprostý ignorant může zastávat odlišný názor od toho našeho, případně oponentovi doporučíme, aby si o tom raději nejprve něco přečetl.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Ve spravedlivém rozhořčení se pak snadno zapomene na jednu skupinu lidí, kteří jsou pro celý ten proces nezbytní a potřebují být připraveni, mají-li jakoukoli změnu přenášet do praxe. Učitelé. Inu co, všichni přeci víme, že „kdo umí, ten to dělá, kdo neumí, ten o tom učí“, cha, cha.
Jenže tak to nefunguje. Jestli chceme budoucí učitele a učitelky připravit, musíme si nejprve říci, co vlastně chceme, aby se žáci a studenti ve škole naučili. Samotný obsah i rozsah je přitom jen jedna stránka. Tou druhou je způsob.
Potřebujeme ve školách vytvářet takové prostředí, kde se děti budou chtít učit. Ne, nemyslím tím nějaké šprty. Děti jsou přirozeně zvídavé. Jde tedy o zdánlivě jednoduchou věc, přinejmenším ji lze popsat prostou větou, že škola nezabíjí zvědavost.
Ani tady není po ruce řešení, které takhle školy nastaví přes noc. Mně osobně se osvědčuje to, že beru studenty vážně. To jednak znamená, že mě zajímá, co si myslí, a proto se snažím vytvářet takové prostředí, kde se každý může projevit. Zároveň platí, že když se na něco zeptám já, skutečně poslouchám jejich odpovědi. Trochu mi to usnadňuje povaha mého předmětu, učím základy společenských věd - dříve občanská nauka -, kde je prostor pro debatu takřka neomezený.
Také pomáhá, když školní látku propojím s běžným životem. Jeden příklad za všechny: když se začínáme zabývat právem, tak se třeba zeptám, kolikrát ten den na cestě do školy porušili studenti nějaké pravidlo. Tady se hodí, co tu stojí výše: oni vědí, že cílem není se na nich „povozit“, ale brzy se dopracujeme k tomu, že pravidla jsou jednak důležitá, jednak mají rozdílnou váhu, a to jak obecně, tak pro každého z nich osobně. A můžeme se do toho pustit.
Dávejme si dosažitelné cíle. Není nutné usilovat o to, aby si všichni žáci zamilovali kvadratické rovnice, shodu podmětu s přísudkem či pověstné Přemyslovce. Nejde ani o to, aby jim škola ukázala, k čemu jim takové znalosti budou platné, protože, upřímně, u podstatné části kurikula to jde přinejmenším dost obtížně, pokud vůbec.
Děti by ale měly vědět, že právě ve škole mají příležitost se leccos naučit, protože je to jednak - aspoň trochu - zábava, jednak „užitečnost“, byť se v její konkrétnosti často ukáže až později.
Že je něco zábava ještě neznamená, že je to snadné. V tom se často chybuje, a jakmile se tohle slovo objeví, spustí se lamentování, jak ty dnešní děti nic nedělají a teď je v tom bude ještě podporovat škola! Omyl. Děti prostě dělají něco, co je baví, a prostřednictvím toho se něco naučí.
Německý sociolog Hartmut Rosa mluví o rezonanci jako o klíčovém nastavení, které nám umožňuje dobře fungovat ve světě. Asi si to dokážeme představit, jaké to je, když s námi něco „rezonuje“ – krajina, někdo blízký, umělecké dílo, sportovní výkon, a tak dále.
Škola by měla být právě takovým místem. Pozná se to podle toho, že ti, kdo tam chodí - bez ohledu na to, na které straně pomyslné „katedry“ se nacházejí -, nemají každé ráno křeče v žaludku a nehledají způsob, jak raději zůstat doma.
Rosa ve své knize cituje větu s nejasným původem, ale průzračným obsahem, kterou by si aktéři v českém školství měli vytknout před všechno ostatní: „Děti nejsou nádoby, jež je třeba naplnit, ale louče, jež je třeba zažehnout.“
