Článek
V Evropě není mír. Ruská vojska tlačí ukrajinskou obranu na Donbase. Ruské rakety ostřelují ukrajinská města a infrastrukturu. Ruské hybridní kampaně sílí od Svalbardu po Arménii.
Ministr zahraničí Sergej Lavrov v televizi ujišťuje, že Moskva chce mír; Rusko mezitím pokračuje ve válce. Jejím cílem není dobýt dosud neokupovaný kus Donbasu, ale obnova ruského impéria ve východní Evropě. Metoda? Kombinace vojenského a nevojenského tlaku na evropské sousedy.
Jednání o „míru“ jsou pro Kreml pokračováním války jinými prostředky. Jsou taktickými manévry v boji o těkavou mysl Donalda Trumpa.
V této válce jinými prostředky Rusko nevyhrává na plné čáře. Nevede si ale ani špatně. Příměří není v dohledu, ale to nejsou ani nové („drtivé“) americké sankce. A když se teď proces nevyvíjí, jak si Rusko přeje, je třeba Američany neutralizovat a demobilizovat: uhýbat a mást, očerňovat je, šířit mýtus o vlastní síle a neporazitelnosti, lákat na budoucí spolupráci v ekonomické oblasti. Jestli tady Rusko nakonec uspěje, není jasné. Rozhodně by ale byla chyba jej podceňovat.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Rusko možná opravdu chce mír – jenomže úplně jiný než my. Mír imperiální. A než ho dosáhne, tak dočasně třeba mír taktický. Když Ukrajina odevzdá 20 procent neokupovaného Donbasu, a odkryje tak obranu západněji položených nížin, zatímco skončí západní sankce a aktivace „bezpečnostních záruk“ pro Ukrajinu bude podmíněna ruským souhlasem, proč by Moskva neměla kývnout na smlouvu o míru, pokračovat ve vojenské výrobě a za pár let ji zmačkat a hodit do koše?
Prvnímu míru musí Evropané zabránit, na druhý mír nenaletět. Válka je hrozná věc a musí skončit. Realistická analýza i historie ale říkají, že appeasement k míru nepovede.
Jak tedy prosadit svůj, třetí mír?
Kritici podpory bránící se Ukrajiny říkávají, že Evropané nemají teorii vítězství.
Není to pravda.
Na sekvenci k míru je v Evropě celkem shoda. Na začátku příměří, potom jednání. Rusko nebude poraženo na hlavu ani se úplně za současných podmínek nevyčerpá. Proto k příměří musí být přitlačeno. Zároveň nebude stačit jeho dobré slovo, a proto bude potřeba robustní odstrašení a další bezpečnostní mechanismy snižující riziko jeho nového útoku v budoucnu.
Základními komponenty strategie evropského míru je odstrašení včetně silné naší i ukrajinské obrany, připodobňované k ocelovému „dikobrazovi“ (metafora pochází z vojenských studií), na kterém si útočník vyláme zuby. Potom odolnost bránící Rusku uspět v hybridní politické válce, kterou proti nám už vede. Třetím komponentem, jak dodává naše čerstvá publikace, by mělo být také putinovské Rusko „odmocnit“, z anglického unpower.
Co to znamená? Ne udělat z něj malý stát. Rusko je mocnost, jaderná k tomu, a navzdory sankcím má aspoň pro dohlednou dobu k dispozici materiální zdroje pro realizaci své zahraniční politiky. A to i když jeho HDP je jenom jedna sedmina toho evropského a ve strategické základně svého ekonomického modelu založeného na těžbě nerostných surovin, v ruské Arktidě, bude čelit rostoucím a bez obrovských investic těžko řešitelným problémům.
Rusko má své silné stránky, má ale také slabiny. Patří sem prohlubující se závislost na Číně, nízká konkurenceschopnost v mezinárodním obchodu a investicích nebo pokles vývozu zbraní jako tradičního nástroje ruského vlivu v zahraničí. Meziroční pokles příjmů z fosilních paliv ve výši 20 procent se propisuje do rostoucího deficitu jako poměru HDP, který teď dosahuje čtyřnásobku původního cíle. Putinův režim to nutí spoléhat se na kutilská, riskantní a nestabilní řešení pro obcházení sankcí, viz „stínová flotila“ (síť starých tankerů převážejících tajně ruskou ropu, pozn. red.). Moskvě rostou i reputační náklady kvůli neschopnosti naplňovat dané sliby zahraničním klientům na globálním Jihu.
Na tyto slabiny bychom se měli víc zaměřovat ve snaze snížit jeho schopnost ničit Ukrajinu a škodit nám jinde.
Evropané mají v odstrašení, odolnosti a odmocňování Ruska své rezervy. Rozhodně ale neplatí, že by seděli nečinně s rukama v klíně. EU a členské státy poslaly na Ukrajinu 165 miliard eur v zahraniční pomoci – i když, mnohem víc než Američané, poskytují pomoc formou úvěrů. Vojenská asistence členských států EU dosáhla od roku 2022 objemu zhruba 51 miliard eur. Pokryly přitom celkem 83 procent Ukrajině dodaných tanků nebo 75 procent prvků protivzdušné obrany. Evropská unie přijala nedávno nový, aktivnější přístup k tomu, jak čelit hybridním hrozbám, a posledními sankčními balíčky roztahuje sítě bránící fungování stínové flotily.
To samé platí pro Česko. Rusko nevyhrává válku a nesmí vyhrát mír: To je v tuto chvíli ne jediný, ale základní český zájem. K jeho naplnění bychom měli věcně, více a účinněji přispívat. Pokud bude Ukrajina poražena, bude středoevropský prostor vystavený větší hrozbě vlivových operací namířených proti demokratické suverenitě zdejších společností, ale i většímu riziku budoucího vojenského konfliktu.
Po sto letech bojů o uznání nezávislé české státnosti ve společnosti evropských demokracií bude její budoucnost zase v sázce. Soupeřit bude s alternativou v podobě „členství“ v šedé nárazníkové zóně hybridních režimů uprostřed Evropy a v ruském stínu. Zvlášť pokud u členů tohoto spolku převládne vyhrocený nacionalismus, lze si těžko představit, že sousedské vztahy v tomto nevelkém, historií obtíženém terénu nebudou konfliktní.
Aby země lépe vybrala tuto zatáčku, musí česká zahraniční politika v první řadě uniknout z pasti hyperpolitizace – „únosu“ domácí politikou. Základní shoda na zájmech není totalita, ale zdravá politická kultura, která otevírá prostor pro reálnou diskuzi o tom, jak je naplňovat.
Takové diskuzi pomůže, když se zbaví schémat, jako je domnělá protikladnost zájmů a hodnot – zájmy z hodnot nutně vycházejí. Také by měla setřást nános přepjaté „reálpolitiky“ zakotvené ve fascinaci mocí jako hrubé síly. V podání České republiky jako relativně malého státu nechtěně připomíná šermování vidličkami. A vážněji, vede k upozaďování našeho základního zájmu na multilateralismu zakotveném v principu právní suverenity. V suverénní rovnosti států spíš než v chápání suverenity jako schopnosti někoho beztrestně rozmáznout a bez následků porušovat pravidla.
Zadruhé by pomohlo, kdyby se česká zahraniční politika dokázala lépe zorganizovat. A to jednak v podobě silného a na politice nezávislého diplomatického aparátu, který dokáže moderně komunikovat dovnitř i navenek, trénovat na budoucnost, kde je kariérní řád transparentní a zásluhový a kde se pěstuje a předává umění diplomacie. Což je těžké, pokud z něj budou odcházet demotivovaní diplomaté střední generace. Přicházet o střední management je citelná ztráta pro každou organizaci.
Druhou organizační inovací by měl být důraz na zahraniční politiku jako sladěný a koordinovaný výsledek činnosti institucí, které se na jejím výkonu podílejí. Cestou k tomu jsou meziresortní projektové týmy, vysílání vlastních lidí do jiných českých nebo zahraničních institucí „na zkušenou“, větší propojení nástrojů českého státu k realizaci jeho zájmů jako celku.
Zvlášť palčivý z hlediska vojenské a ekonomické pomoci bránící se Ukrajině je třetí, poslední bod. Pokud chce mít země diplomatický výtlak a její zahraniční politika má sloužit bezpečnostním i ekonomickým zájmům státu, musí do ní vláda investovat. V české diplomacii nechybí invence. Dokáže vymyslet projekt, jako je muniční iniciativa, nebo proklestit cesty pro rekonstrukci ve složitém prostředí ukrajinských oblastí blízko u fronty. Pokud ale bude materiálně vyprodaná, pokud jí budou chybět peníze, může ad hoc invencí čas od času nanejvýš udělat dobrou věc. Nezíská z toho ale kapitál, který by mohla směnit ve prospěch českých zájmů v budoucnu.
Naplňovat české zájmy vyžaduje dobré čtení dramaticky se měnícího světa. Vyžaduje to základní shodu na tom, co v něm realisticky chtít dosáhnout, funkční aparát schopný výkonu i invence a promyšlené investice. To je základní formule úspěšné zahraniční politiky a cesty k naplňování českých zájmů. Porazit ruský imperialismus na Ukrajině a vyhrát mír v Evropě je mezi nimi ten první.
