Čeští politici EU nerozumí. A voličům servírují levná hesla, míní expert

Podle unijních statistik patří Češi dlouhodobě mezi nejvíc euroskeptické národy v Evropě. Politolog Tomáš Weiss z Institutu mezinárodních studií FSV UK ale míní, že nejde ani tak o odpor k Unii, jako spíš o hluboce zakořeněnou nedůvěru ke všem institucím - a především o nepochopení toho, co vlastně členství v EU znamená.

„Evropská politika se tu pořád chápe jako zahraniční. Politici ji nevysvětlují, nevěnují se jí, nerozumí jí. A když něčemu nerozumí politická elita, nemůže to chápat ani veřejnost,“ zdůrazňuje Weiss v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Podle něj dodnes sklízíme důsledky toho, že debatu o EU u nás před lety ovládl Václav Klaus - a nikdo mu ji nevzal. „Ostatní politici mu ji totiž, částečně protože se ho báli, částečně ze strategických důvodů, přenechali. Řadu let tak byl jediný, kdo byl ve veřejné debatě o evropské integraci slyšet. A vyjadřoval se k ní značně nepřátelsky,“ popisuje politolog specializující se na evropskou integraci.

Problém ale sahá hlouběji. Čeští politici podle Weisse nejenže neumějí mluvit o přínosech EU, ale často ani nevědí, jak Unie reálně funguje. „Netuší, jaké jsou alternativy, nezajímají se o to. Unie je přitom ‚doma‘ – ne někde v Bruselu, ale tady, v Praze, Přerově nebo Ostravě,“ říká Weiss s tím, že když ji ale politici prezentují jako cizí těleso, lidé to přejímají.

Místo věcné debaty tak prostor zaplňují populistická hesla a falešné představy o tom, že bychom se měli stát „novým Švýcarskem“ nebo „rakouskou neutralitou“.

Nedávný výsledek celoevropského průzkumu Eurobarometr opět potvrdil českou skepsi vůči Evropské unii. Čistě pozitivní náhled na ni má jen 35 procent Čechů. Čím to je, že se nedaří po jedenadvaceti letech Unii lépe „prodat“?

Celé to má dvě příčiny. Za prvé, jakým způsobem funguje český leadership v debatě o evropské integraci. Pořád v tom vidíme dozvuk Václava Klause, který si během toho, co byl prezident, našel díru na trhu - evropskou integraci. Ostatní politici mu ji totiž, částečně protože se ho báli, částečně ze strategických důvodů, přenechali. Řadu let tak byl jediný, kdo byl ve veřejné debatě o evropské integraci slyšet. A vyjadřoval se k ní značně nepřátelsky. Zcela tak chyběla jakákoliv jiná diskuze, jiné rámování toho, co evropská integrace je, co pro nás znamená.

Na české politické scéně chyběli politici či političky, kteří by cíleně představovali proevropský hlas. Není to tak, že by naše partaje byly nějak a priori protievropské, ale chybí strukturovaná diskuze o tom, co to vlastně znamená být členem Evropské unie, co to pro nás přináší, co nám to bere, jaké jsou alternativy.

Ty ale nenabízel ani Václav Klaus.

Přesně tak. Vždycky jenom říkal, že tohle či tamto je špatně. Debata se u nás nikdy nevedla strukturovaně, už jedenadvacet let se bavíme jen o tom, kdo je proevropský a kdo protievropský, ale veškerý obsah chybí. Nemluví se o tom, co v rámci Unie chceme, co pro nás bude znamenat, když bude vypadat tak, či jinak. Co je pro nás výhodné, a co ne.

Nepramení tedy český euroskepticismus z toho, že fungování Evropské unie vlastně stále vůbec nerozumíme?

Zcela jednoznačně. A neplatí to jen pro běžnou populaci, ale i naprostá většina politiků a političek absolutně netuší, jak EU funguje, netuší, jaké jsou alternativy. Nezajímá je to, protože Evropská unie se pořád chápe jako zahraniční politika. A vlastně jediní, kdo jí rozumí, jsou úředníci a úřednice na ministerstvech, kteří dělají evropskou integraci nebo s ní nějakým způsobem přicházejí do styku. A že tam máme řadu opravdových profesionálů. To ale nestačí. Naprosto chybí politický leadership, který by vzal evropskou politiku za svou a jasně si uvědomil, že je to pokračování národní politiky v trošičku jiné konstelaci.

Naznačil jste, že „dědictví“ Václava Klause je jen jednou z příčin české skepse. Která je ta druhá?

Obecná česká nedůvěra k jakýmkoliv institucím. Češi nedůvěřují ani svému parlamentu, ani své vládě. Tedy říkat, že jsou Češi euroskeptici, je do určité míry povrchní sdělení. Podle mě Češi prostě nevěří institucím jako takovým. Z toho pramení i to, proč u nás populisté a různé antisystémové strany získávají velkou podporu.

Tyto tendence přeci sílí i v jiných unijních státech.

To ano, ale třeba když se podíváme na Slovensko nebo do Maďarska či Polska, tak tam populace sice nevěří své vlastní vládě, ale má pocit, že evropská integrace je zachrání právě před jejich vlastní vládou. Češi, protože se vlastně mají dobře, prostě nevěří paušálně nikomu a ničemu. Tedy na čísla z Eurostatu bych se díval se špetkou kontextu, nedají se jednoznačně interpretovat tak, že Češi jsou proti Evropské unii. Podle mě, když se Čecha někdo zeptá: „Důvěřujete?“, tak téměř automaticky odpoví, že ne.

Výjimku představuje prezident. Tomu podle průzkumů věří téměř polovina Čechů.

A poměrně vysoké skóre si drží i armáda a policie, což ale není vnímáno jako politická instituce. V případě prezidenta stále funguje efekt „tatíčka Masaryka“. Než se stal Václav Klaus prezidentem v roce 2003, tak jeho podpora byla kolem třiceti procent. V okamžiku, kdy se dostal na Hrad, měl najednou šedesátiprocentní podporu.

Je tam ohromný benefit Hradu a té instituce jako takové, vláda tohle nemá, parlament rovněž ne. Jejich čísla jsou vlastně úplně srovnatelná s čísly evropských institucí, ať už Evropské komise nebo Evropského parlamentu. Proto se bráním označení, že Češi jsou euroskeptičtí. Mnohem přesnější je říkat, že Češi jsou skeptičtí.

Proč se stále nedaří překonat narativ a odkaz Václava Klause? Není to do určité míry pro ODS, která také za EU nikdy „nekopala“, pohodlnější? Vždyť v jiných věcech ze sebe dokázala Klause setřást.

Mám pocit, že v ODS je pořád jedno křídlo, které je z různých důvodů skeptické. Když si přečtete, co Petr Fiala psal ještě jako politolog, tak ty věci jsou extrémně euroskeptické.

Nicméně žádný český premiér nikdy nedělal euroskeptickou politiku, protože jakmile se dostal do premiérské židle, tak pochopil, že to dělat prostě nemůže, že jakákoliv jiná alternativa jde proti českým zájmům.

Problémem ale také je, že žádný premiér nedokázal Čechům nabídnout jiný obraz EU než ten, že Unie je zdrojem peněz.

V čem je tato image riziková?

Do budoucna je to velké riziko, protože v okamžiku, kdy peníze vyschnou, protože se staneme příliš bohatými, a tím pádem budeme mít nárok na méně peněz, se to bude lidem těžko vysvětlovat. Trochu se bojím, zda vůbec někdo bude schopen pojmenovat i jiné benefity.

Jako například?

Jednotný trh je ohromný benefit a celá česká ekonomika na něm stojí a padá. Evropská integrace je ale i obrovský bezpečnostní projekt, zajišťuje také politický vliv na svět kolem nás. Máme možnosti ovlivňovat to, co dělá Německo, co dělá Francie, což bychom bez evropské integrace nikdy neměli a jenom bychom přijímali to, co se domluví někde bez nás. Politici to zatím nedokázali lidem dostatečně vysvětlit.

Jak z hlediska evropských témat hodnotíte současnou předvolební debatu?

Pořád jsme v heslech typu Green Deal, euro, referendum o EU. Opravdu moc by mě zajímalo, jestli lidé vůbec vědí, co to ten Green Deal je. Že jde o desítky legislativy, kterou nejde zrušit, leda tak další legislativou, která ale musí být vyjednaná na evropské úrovni, musí být schválena, mít alternativu, tedy být nahrazena jinou legislativou.

To si myslím, že naprostá většina lidí vůbec netuší. Většina si myslí, že Green Deal znamená zákaz prodeje aut se spalovacími motory po roce 2035. Zrušit Green Deal v podstatě není možné. Tedy jinými slovo, Green Deal v předvolební debatě nemá žádný obsah, je to jen heslo.

Co v předvolební debatě hodně rezonuje, je bezpečnostní role evropské integrace a Evropské unie obecně. A to je klad. Jenže na jedné straně chceme po Evropské unii, aby nám poskytovala bezpečí, ale v mnoha ohledech odmítáme pravomoce sdílet. Například nadáváme, že Evropská unie je hrozně pomalá při rozhodování, ale zároveň se odmítáme vzdát práva veta. To často brání akceschopnosti a efektivitě.

Další heslo: euro. Jak tam to vnímáte?

Debaty o euru se bojíme. Byť je to primárně ekonomický nástroj, z velké části jde i o politický nástroj. To, že nejsme v eurozóně, nás okrádá o politický vliv. Nejsme například u řady důležitých jednání, která se v eurozóně předjednávají.

Mohlo by euro sloužit i jako určitá bezpečnostní pojistka či záruka? Jsou členové eurozóny třeba lépe chráněni proti případné ruské agresi?

Pobaltské státy to takto chápaly, proto tak extrémně rychle vstoupily do eurozóny. Myslely si, že čím hlouběji budou zanořeni do integračního projektu, tím hůř se z něho budou případně vytrhávat.

Nemyslím si nicméně, že by ve finále euro mohlo stát případně bezpečnostně ochránit. Je ale posílením statusu uvnitř bloku, záruka účasti na většině jednání, posílení vážnosti státu.

Volebním tahounem Stačilo! je referendum o EU. Co by to pro Česko znamenalo?

Lidí, kteří volají po referendu o vystoupení z EU, se nikdo nikdy nezeptal na to, co se stane den poté. Oni to netuší. Obecný problém české debaty je, že chybí data. Anebo když už nějaká jsou, tak s nimi nikdo nepracuje.

A co by se tedy stalo, pokud by se Češi rozhodli pro odchod?

Rovněž netuším. Patrně by nastalo něco podobného jako v Británii po brexitu, kde to mimochodem vypadalo úplně stejně - taky nikdo netušil, co bude dělat poté. Referendum bylo prostě jen nástrojem domácí politiky. Cameron slíbil referendum, aby uklidnil část své vlastní strany a aby dokázal vládnout. Když se odhlasovalo vystoupení z EU, tak Cameron rezignoval, protože netušil, co má dělat dál. Nechal to na šílencích, co přišli po něm. Ti ale také absolutně netušili, co to znamená.

Dodnes vidíme, že Británie se z toho pořád nevzpamatovala. Podepisuje nové a nové dohody s Evropskou unií. To samé by se stalo Česku. Sepisovaly bychom nové dohody, které by ale měly pro nás mnohem horší podmínky. Pokud bychom nesouhlasili, naše zboží by členové EU nepustili na trh. Navíc bychom přišli o šanci spolurozhodovat o tom, jak pravidla budou vypadat.

Tedy kdokoli říká, že chce vystoupit z EU, absolutně netuší, co by to znamenalo, a nemá představu o tom, kolik by nás to všechny stálo peněz.

V předvolebních průzkumech favorizované hnutí ANO tvrdí, že přes členství v EU nejede vlak. Jak čtete evropskou politiku ANO?

ANO dlouhodobě nemá obecně žádnou výraznou politiku. Je to typická byznys partaj, shora ovládaná Andrejem Babišem. Věřím tomu, že ANO nebude chtít vystoupit z EU, protože Babišův byznys, který je do Unie integrovaný, by tím velmi trpěl. A Andreje Babiše by to finančně poškodilo. Moc dobře ví, kolik by ho to stálo.

Podle nedávného průzkumu veřejného mínění STEM/MARK by se nadpoloviční většině české populace líbil pro Česko model Švýcarska. O švýcarské neutralitě jako vzoru mluví i hnutí SPD. Proč nemůžeme být Švýcarskem?

Na to nedokážu odpovědět, protože vůbec netuším, co to znamená. Znamená to být kalvinista? Být multilingvní stát?

Nebýt v evropských institucích, ani v NATO, tvrdí někteří.

A trávit většinu svého času vyjednáváním s Evropskou unií jako ten slabší partner, za jakých podmínek jim Unie umožní prodávat svoje zboží na evropský trh. A platit z rozpočtu do švýcarských fondů, akceptovat evropské zaměstnance na svém trhu. Podle mě to v české debatě v konečném důsledku znamená „mít se dobře“. To je ale úplně stejné, jako když se říkalo, že do deseti let budeme mít mít německé platy. Oboje je úplně stejně hloupé, protože to je bezobsažné, povrchní, bez kontextu.

Budeme se mít dobře, pokud budeme pracovat. A úlohou politiků je, aby nám k tomu poskytli nějaký rámec. Osobně nevidím lepší alternativu, než je evropská integrace. I přes její chyby, které samozřejmě má.

A co rakouský model, který velebí opět SPD?

Rakousko, které je členem Evropské unie, členem Partnerství pro mír (program spolupráce Severoatlantické aliance s armádami států, které nejsou jejími členy – poznámka redakce)? Je sice neutrální, ale to samozřejmě stojí Rakousko o to víc peněz. Nevím, v čem je přidaná hodnota být jako Rakousko. Má brannou povinnost, je zelené, zároveň je tam korupce, politika je zatuchlá, pětina občanů jsou cizinci a podobně.

Jak říkám, jsou to všechno jen politická bezobsažná hesla. Není to jen chyba SPD, ale i těch ostatních, že neumějí lidem vysvětlit, že je to celé hloupost.

Každá vláda si dává za cíl posílení zastoupení Čechů v evropských institucích, realita ale stále pokulhává. Právě vaše fakulta vychovává budoucí elity, které směřují do Bruselu. Jaká je nyní situace?

Od roku 2015 se zlepšuje, Česká republika má strategii prosazování Čechů do evropských institucí, postupem času to nabíhá. Evropské instituce jsou kompetitivní prostředí, aby se v nich lidé mohli ucházet o zaměstnání, musí mít nějakou expertízu, úřednickou zkušenost, odbornost. Plus musejí mít za sebou i nějaký politický lobbing, což už naštěstí začíná fungovat.

Druhá věc je, že lidé vůbec musejí chtít pro evropské instituce pracovat, přihlásit se, uspět v konkurzu. I zde je patrný vliv Václava Klause, který když jako prezident přijel do Bruselu na svou jednu z těch prvních návštěv, tak Čechy pracující v institucích EU označil za zrádce. Tím jen umocnil takové to chápání, že ti, co opustili Česko a „kopou za Brusel“, jdou proti zájmům své země. To je totální nepochopení toho, jaká je a může být role Čechů v evropských institucích. Ony to přeci nejsou jen evropské instituce, jsou to naše instituce. Češi v nich zastoupení spoluvytvářejí české právní a politické prostředí.

Poláci, kteří začínali na stejné startovací dráze, tento problém očividně nemají.

Poláci po roce 1990 přivítali s otevřenou náručí Poláky ze zahraničí, kdežto Češi považovali svoje emigranty za ty, kteří utekli za lepším, bez ohledu na to, že většinou tam začínali od nuly a vše si museli vybudovat sami. Neuměli jsme s emigranty pracovat tak dobře jako třeba právě ti Poláci nebo i Maďaři. Doufám nicméně, že se to začne měnit, protože čím dál tím víc lidí má zahraniční zkušenost, kontakty, jezdí do zahraničí.

Může tedy česká nechuť k Evropské unii pramenit částečně i z toho, že se Češi bojí, že se tam neuplatní, nedomluví a že jejímu fungování nerozumí?

Ale co to je „tam“? Vždyť Unie je tady. V Praze, Přerově, Ostravě, zkrátka všude kolem nás. Každý Čech je občanem Evropské unie, není „oni“, je „my“. Vnímáme EU jako něco vzdáleného a cizího, protože velká část české politické scény se nám to snaží pořád takto prezentovat. Je to pro ně totiž výhodné. Neodpovídá to ale pravdě.