Článek
Za měsíc po volbách už leckoho leccos přebolelo. Možná i ty voliče, jejichž kroužky vynesly do Sněmovny hvězdy ANO, které si potom své poslancování rozmyslely. Protože řekly, že raději zůstanou doma, v regionální politice.
Ústeckého hejtmana Richarda Brabce, primátora Plzně Romana Zarzyckého a starostu Sokolova (a náměstka hejtmanky) Petra Kubise zakroužkovalo na posledních místech kandidátek 25 136 lidí. Jak se cítili, když zjistili, že politici jejich hlasy zhrdli? Žádný průzkum se nezeptal. Takže se dá jen hádat, že škála reakcí sahala od pokrčení rameny až po výčitku voliče XY, že se na to příště může vykašlat.
Samozřejmě, zvoleným kandidátům nejde přikázat, aby mandát vykonávali proti své vůli. Na rezignaci mají kdykoli právo. Ale když funkci složí hned po volbách čistě z politických důvodů (z osobních důvodů odstoupila také Pirátka Šárka Kučerová), je to speciální případ. Voliči mají naopak právo domnívat se, že na ně někdo sehrál habaďůru. A připadat si podle toho.
Brabec: „Vyhodnotil jsem si, že pro občany Ústeckého kraje budu platnější jako hejtman na plný pracovní úvazek.“ Zarzycký: „Za Plzeň budu bojovat dál jako primátor.“ Kubis se zvolením nepočítal a v komunální politice má rozdělané hodně práce, kterou by rád dokončil.
Plus jako vždy povinné ujištění, že si politik důvěry voličů váží a že rozhodování nebylo jednoduché.
To je ale nedorozumění. Kandidáti rychle zapomínají, že se rozhodovat musela i druhá strana, v tomto případě 25 136krát. Jestli snadno, nebo po hlubokém vnitřním boji, na tom nesejde. Dát někomu preferenční hlas je investice do demokracie, se kterou volič spojuje očekávání. Nevzít si preferenční hlas, dokonce plnou nůši hlasů, je nezdvořilost.
Voliči seriózních stran podvědomě cítí, nebo si to přejí cítit, že když někdo kandiduje do Parlamentu, bere to se vší vážností. Ne jako experiment. A když se mu zadaří a je zvolen, má být šťasten z povolání k tak zodpovědné veřejně prospěšné práci. A ne si místo toho začít lámat hlavu, kterou z funkcí složí. A jak už všichni víme, to není jednoduché rozhodování.
Primátora Zarzyckého samozřejmě kroužkovali nejen Plzeňáci, ale i lidé z druhého konce kraje. Jak ti k tomu přijdou, když jim jejich favorit po volbách zamává – „Tak mějte krásný den a těším se na vás zase na akcích a v ulicích naší krásné Plzně“ –, protože radnice je mu bližší?
Oblíbená klišé o volbách tvrdí, že „voliči rozhodli tak, jak rozhodli“ a „voliči rozdali karty“. To působí dojmem, že volič je suverénem, že on je tím, kdo drží všechno v rukou. Takový dojem je ale asi matoucí – ukazuje se totiž, že politici také mohou rozdané karty voličům vrátit. A hrát s vlastními.
Nejde o českou specialitu. Přítomnost známých postav na kandidátních listinách a jejich skládání mandátů patří k fenoménu list-pushingu, známého z řady zemí. Zakazovat to je nesmysl, ani se to nedá. Hvězdy nasazené jako magnet hlasů pro stranu a kroužků pro ně samotné budou ve volbách účinkovat vždycky. Jak často a jak se nakonec zachovají, to záleží na politické kultuře a pokoře k volebním výsledkům. A také na tom, jestli si voliči budou pamatovat, co se s jejich vzácným hlasem stalo v minulosti.
Kdyby se z postupu, jaký zvolili tří zmínění politici ANO, měla stát běžná norma, začnou preferenční hlasy pomalu ztrácet smysl. Zakroužkujete eso z konce kandidátky – aby se ve Sněmovně na jeho židli posadil někdo jiný.
