Článek
Asi je načase se s tím smířit. Navzdory úsilí různých expertních a občanských iniciativ, které se v uplynulém volebním období snažily rozdmýchat veřejnou debatu o klíčových problémech českého státu za pomoci dat a analýz, budou předvolební programy v letošní kampani vypadat jako vždycky.
Ba co víc, mnoho politických stran zvolilo před letošními volbami mimořádně odpudivou taktiku - volební program tají do poslední chvíle, aby si ho náhodou někdo nestihl přečíst a podrobit jej nějaké kritice. Protože to by tak před volbami hrálo, aby se o programu veřejně diskutovalo.
Hnutí ANO se touto taktikou přímo chlubí, ale úplně stejně se chovají i koalice Spolu nebo Stačilo! Z programu se zkrátka stala jen další věc, kterou je třeba správně emotivně prodat na sociálních sítích - jeho čtení je nadbytečné, diskuze přímo nežádoucí. Čest výjimkám, jako jsou Starostové nebo Piráti. Tady alespoň je v čem číst, kvalitu nechme pro tuto chvíli stranou.
Jedním z problémů, který politici ostentativně ignorují, ale který se velmi brzy hlasitě přihlásí o řešení, bude zdravotnictví. Známé a hůře uchopitelné problémy, jako jsou dlouhodobá neudržitelnost systému a postupná koroze dostupnosti péče, budou doplněny zcela hmatatelným finančním průšvihem, který se projeví hospodářskými problémy zdravotních pojišťoven. Vojenská zdravotní pojišťovna bude patrně stát v jejich čele, možná budeme po letech svědky fúze pojišťoven. Ale tím se mnoho nevyřeší. Ztrátové podniky se staly ze všech zdravotních pojišťoven bez výjimky a fúzování ztrátových podniků je přinejlepším krátkodobým odkladem problémů.
Až se to stane, bude mít příští vláda dvě možnosti. Jednou z nich bude nedělat nic, což je v české politice oblíbená disciplína. To by znamenalo nástup na cestu postupné imploze systému veřejného zdravotního pojištění a spontánní přechod na centrálně řízené státní zdravotnictví spravované jedinou pojišťovnou, která podle stávající legislativy nemůže zkrachovat, totiž VZP. Ta na sebe postupně nabere ztráty zanikajících zaměstnaneckých pojišťoven, které bude sanovat stát desítkami miliard z rozpočtu. Protože tak je dnes nalajnováno hřiště pro „soutěž“ zdravotních pojišťoven.
Anebo je tu druhá cesta. Pozdě, ale přece by si politici mohli uvědomit, že český polovičatý systém hry na samosprávné zdravotní pojištění pod tvrdou státní kontrolou se definitivně vyčerpal. A že je čas ho posunout tam, kde měl už dekády být. Tedy do pozice, v níž pojistné bude pojistným a ne další daní, pojišťovny pojišťovnami a ne průtokovými ohřívači peněz a pojištěnec pojištěncem a ne tím, kdo to celé platí, aniž by se ho někdy někdo na něco ptal.
Právě tohle je cesta, na niž politici napříč politickým spektrem přísahají (snad až na pár sociálních demokratů a komunistů), ale nikdy neudělali nic pro to, aby po ní české zdravotnictví vykročilo.
Je to také cesta, kterou se rozhodla prosazovat Platforma pro udržitelné zdravotnictví. To je široká koalice spolků od Svazu průmyslu a dopravy přes pacientské organizace až po zástupce mladých lékařů. Vznikla po dlouhých jednáních na jaře a nyní představila strukturovaný návrh změn, které by mohly českému zdravotnictví dát smysluplnější a udržitelnější tvář. Každopádně by mohly a měly alespoň posloužit jako podklad pro nezbytné politické rozhodování - klidně jen jako předmět polemiky.
Klíčovým slovem je efektivita. Zdravotnictví by mělo být schopné si poradit zhruba se stávajícím objemem vybíraných peněz. Za poslední roky mohutně zvýšilo své náklady, ale jen pramálo svou produkci. Což je přesně opačný trend, než který by Česko tváří v tvář demografické krizi (v celkové populaci i v populaci poskytovatelů péče) potřebovalo.
Podle platformy je klíčem k efektivitě úprava stávajícího systému tak, aby více odpovídal principům pojištění a soutěže mezi jeho poskytovateli. Zdravotní pojišťovny by měly mít stejná pravidla, stejný systém řízení (s výrazně nižším vlivem politiků) a rovné podmínky k soutěži o klienta. Sedmdesát procent financí do zdravotnictví posílají zaměstnavatelé a zaměstnanci, přičemž jejich zastoupení v rozhodovacích procesech tomu ani náznakem neodpovídá.
Pojišťovnám by se měly také rozvázat ruce, aby mohly alespoň nějak hospodařit (dnes jim stát diktuje příjmy skrze výši pojistného a výdaje skrze úhradovou vyhlášku). To vyžaduje alespoň částečný vliv na výši pojistného - ostatně takzvané dvousložkové pojistné navrhuje ve svém posledním materiálu i Národní ekonomická rada vlády. Je to jedno z mnoha opatření, na němž panuje široká odborná shoda, ale politici se ho bojí, protože by omezilo jejich vliv na zdravotnictví. Stejný případ je omezení vlivu Ministerstva zdravotnictví na určování úhrad zdravotní péče.
Je dobré si uvědomit, že dnešní situace, v níž zdravotním pojišťovnám docházejí peníze, zatímco velkým nemocnicím přebývají vysoké miliardy korun, je důsledkem čistě politických rozhodnutí, nikoli výsledkem řízení zdravotních pojišťoven. Jednak z doby covidu, kdy se stát rozhodl skrze zdravotní pojištění velkoryse kompenzovat nemocnicím výpadek příjmů za odloženou péči. A také z doby po covidu, kdy se stát rozhodl tuto odloženou péči nemocnicím ze zdravotního pojištění (podruhé) velkoryse proplatit, pokud ji „doženou“.
Racionální správce svěřených klientských prostředků by zcela nepochybně postupoval jinak než vyplašený politik. Stejně tak je nepředstavitelné, že by samosprávná pojišťovna odpovědná svým klientům za poskytování zdravotní péče sanovala politickou dohodu mezi vládou a lékařskými odbory z peněz vlastních pojištěnců, jak to udělala na konci roku 2023 VZP v případě „mývalů“.
Poselstvím Platformy pro udržitelné zdravotnictví je lepší rozdělení rolí - stát má hlídat a vymáhat pravidla, ne mít ve zdravotnictví první a poslední slovo. Efektivita a poskytování péče má být otázkou dohod mezi pojišťovnami, které hájí zájmy svých klientů, a zdravotníky.
Nejde samozřejmě o okamžité řešení momentálních finančních potíží zdravotních pojišťoven. Ale jde o opatření, která by mohla střednědobě zabránit tomu, aby zdravotní pojišťovny padaly jako hrušky, až zbude ta poslední, kterou „zachrání“ stát.
Návrhů má platforma významně více, nic ucelenějšího v danou chvíli ve veřejném prostoru k dispozici není.
Až politikům po volbách poteče do bot, mohou si vzpomenout, že to, co bývala před nástupem „moderního politického marketingu“ běžná politická práce, za ně zase udělal někdo jiný.
