Komentář: Potraviny jsou lákavé volební téma. Ale vláda je (téměř) bezmocná

Političtí marketéři se před letošními volbami rozhodli rozbít jednu z posledních tradičních jistot, totiž že po volbách „chleba levnější nebude“. Tak prý bude.

Ceny potravin jsou na jedné straně zcela pochopitelné předvolební téma, protože v rozpočtech mnoha rodin představují nejviditelnější a nejcitelnější dopad nedávné éry divoké inflace. A když jde o to najít „to, co lidi skutečně trápí“, tak ceny potravin, podobně jako ceny bydlení či energií, představují skutečně nízko visící ovoce.

Potíž je v tom, že role státu ve vývoji cen potravin je skutečně velmi malá. Ještě mnohem menší než v případě bydlení či energií. Přesto se politici a marketéři některých stran neštítí vyvolávat u voličů zcela nesmyslná a nerealistická očekávání, pokud jde o povolební ceny potravin v obchodech.

V první řadě se to týká nepříliš pravděpodobné dvojice stran – hnutí SPD a Pirátů.

Okamurova vlastenecká nekoalice čtyř stran se toho nebojí vůbec. Už jsme se na tomto místě věnovali jejich „Českým jarmarkům“ a programové teze na ně plynule navazují. Opět čteme o tom, že příčinou vysokých cen jsou dovozy levného zboží ze zahraničí. Ty chce SPD omezit a důsledně před nimi český trh chránit. Tím má dojít k poklesu cen. Pokud vám v této úvaze něco nehraje, nejste sami.

Abychom ale byli fér, některé body z programu SPD mohou dávat jistý smysl. Například je pravda, že česká DPH na potraviny (12 procent) je nejvyšší v regionu, nemluvě o tom, že vládní konsolidační balíček dokonce poslal do základní sazby DPH (21 procent) veškeré nápoje od přeslazených limonád po kojeneckou vodu. Takže když SPD slibuje snížení DPH na potraviny, trefuje se zrovna tam, kde stát a jeho vláda skutečně zasáhnout mohou.

Jen je dobré nepodléhat představě, že snížení sazby DPH na potraviny třeba o pět (na německých sedm procent), nebo dokonce 12 procentních bodů (na polskou „krizovou“ nulu) bude automaticky znamenat pokles koncové ceny potravin o sedm nebo 12 procent. Část tohoto snížení zcela nepochybně skončí v maržích různých článků řetězce. Jak velká část to bude, záleží na obchodních politikách jednotlivých aktérů a konkurenčním tlaku. Ale stát nemá žádný nástroj, jímž by si plné promítnutí nižší sazby DPH do koncové ceny vynutil. „Přísná kontrola cenotvorby nadnárodních řetězců“ je jen líbivým heslem, které samo o sobě nemá žádný obsah.

A druhou stranou této mince, kterou SPD zapomíná zmínit, je mnohamiliardový výpadek příjmů státního rozpočtu.

Relevantním tématem SPD je i změna fungování antimonopolního úřadu. Ani to ale není univerzální recept na rychlý pokles cen potravin. Hnutí v programových tezích obviňuje obchodní řetězce, že se chovají „téměř kartelově“, nicméně opakovaná šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) tento závěr nepodporují.

O drtivou většinu maloobchodního trhu s potravinami se v Česku pere šestka nadnárodních obchodních řetězců. To sice není úplně ideální konkurenční prostředí, ale také to na tak malém trhu, jako je ten český, není do očí bijící oligopol, nebo dokonce kartel. Možná by antimonopolní dohled mohl být přísnější, ale že díky tomu budou stát brambory osm korun místo pětatřiceti, je prostě pustá lež. Navíc podobně silná koncentrace je i v některých potravinářských odvětvích, jimž vládnou místní, velmi dobře vydělávající giganti v čele s Agrofertem. To jsou ale pro SPD zřejmě „čeští sedláci“, a tak se jim v programu vůbec nevěnují.

Na cenové sliby se rozhodli vsadit i Piráti. Jelikož jejich ekonomický program zaštítil ekonom a člen NERV Libor Dušek, vypadá to celé samozřejmě o poznání chytřeji než Okamurova továrna na sliby. Piráti si také dali práci alespoň s hrubým návrhem opatření, která vyrovnají rozpočtový dopad navrhovaných úlev pro občany. Ale pokud jde o vyvolaná očekávání, není to o moc lepší.

Také Piráti slibují snížení DPH na potraviny a jsou oproti SPD výrazně konkrétnější. Sazba DPH na „základní potraviny a hygienické potřeby“ by měla klesnout o šest procentních bodů, tedy na šest procent (přesně mezi německých sedm a aktuálních polských pět). Dušek je dokonce tak důsledný, že do slibovaných úspor přiznává kalkulaci 75procentního promítnutí nižší sazby do koncové ceny, tedy očekává pokles cen o 4,5 procenta.

Při čtení programu si ale nelze nevzpomenout na největší úskalí pokusů o podobná opatření, jímž bylo vymezení „základních potravin“. O to se vždy strhla mohutná bitva nejrůznějších potravinářských a zemědělských lobby a pokusy obvykle končily zabřednutím v debatách, proč chléb je základní potravina (nižší sazba), ale rohlík ne (základní sazba), proč mléko ano, ale jogurt ne, proč syrová zelenina ano, ale mražená ne a tak dále.

Stejně tak se Piráti s SPD v obecné rovině shodnou na změně fungování antimonopolního úřadu a na podezření, že navzdory závěrům oficiálních šetření existuje v potravinovém byznysu něco jako kartel. Změny fungování ÚOHS a povzbuzení konkurence na trhu Piráti s odvážnou přesností vyčíslují na úsporu 4680 korun pro čtyřčlennou rodinu ročně. Nižší DPH na potraviny má stejné rodině ušetřit každý rok necelých šest tisíc.

Obecně obě strany nemíří zcela mimo terč. Jestli stát s cenami potravin něco zmůže, pak se skutečně lze o něco pokusit v oblasti DPH a v oživení konkurence na trhu (byť v tomto případě si pod tím SPD a Piráti představují zcela odlišné věci). Další oblastí jsou ceny energií, které jsou pro zemědělce a potravináře důležitým vstupem a které jsou v Česku velmi vysoké zejména v regionálním kontextu. I tady stát nějaké, byť omezené páky má a obě strany se k nim každá po svém upínají.

Avšak všechny tyto nástroje mají na koncové ceny potravin spíš dílčí vliv. Mnohem důležitější je boj se zahraniční konkurencí, vývoj cen na světových trzích a domácí konkurenční boj o zákazníka. Tvářit se, že s použitím omezených státních nástrojů lze dosáhnout znatelného snížení cen v obchodech, dokonce snad na úroveň dumpingových „českých jarmarků“, prostě není fér. A až se to po volbách nepodaří, vyvolá to u voličů frustraci, kterou bychom si mohli klidně odpustit.

Příčinou těchto praktik je původní kampaň koalice Spolu z roku 2021 proti „Babišově drahotě“, na niž po plném propuknutí inflační krize plynule navázalo hnutí ANO „Fialovou drahotou“. Srovnávaly se hrušky s jablky, akční ceny z letáků s oficiálními statistickými údaji, nedávalo to sebemenší smysl, ale fungovalo to. A tak v tom pojedeme dál. Jestli ale otázka zní, zda po Babišově a Fialově drahotě přijde Okamurova či Hřibova láce, tak odpověď prozraďme raději dopředu: Ne, nepřijde.

Toto vše je ale potřeba zarámovat ještě jedním důležitým kontextem. Mudrovat nad bojem s cenami potravin a programovým realismem můžeme jen díky tomu, že jak SPD, tak Piráti měli dost odvahy, aby zveřejnili více či méně konkrétní programové teze. Za tento dnes již „oldschoolový“ přístup k volební kampani si zaslouží uznání, jakkoli velké pochybnosti mohou jejich nápady a jejich podání ve čtenáři vyvolávat.