Výběr z České volby I: Musíme „vyhrát mír“. Kde začít? A kde na to vzít?

Americký prezident Donald Trump zpochybňuje pomoc spojencům, pokud nebudou masivně zbrojit. Na pozadí ruské invaze na Ukrajinu to otřáslo pocitem bezpečí Evropanů a vrátilo na kontinent strach z války.

Političtí zástupci byli nuceni na to reagovat. Stávající česká vláda schválila navyšování obranných výdajů postupně na tři procenta hrubého domácího produktu a souhlasila i s Trumpem požadovanými pěti procenty.

Opoziční strany ji za to kritizují. Žádají jak omezení vojenské pomoci Ukrajině, tak obranných výdajů jako takových. Mír se podle hnutí ANO, Stačilo! a SPD má „vyjednat“, nikoli vybojovat.

Ředitel Občanského institutu Roman Joch, jeden z přispěvatelů série Česká volba, ostře nesouhlasí - a naopak radí zbrojit. „Ruský neoimperialismus není jen hrozba, ale bezprostředně přítomné nebezpečí. Musíme učinit naši armádu mnohem silnější,“ argumentuje. Česko podle něj potřebuje „ocel na tanky“ a vedle tanků „letadla, bombardéry, stíhačky“; a také „vyrábět projektily, rakety a granáty“.

Jak přitom vyřešit omezené možnosti veřejných financí, v tom má Roman Joch jasno. Stát by měl omezit svoje výdaje jen na ty „nezbytné“ a ostatní škrtat, tvrdí. „Škrtat všude kromě resortů spravedlnosti, vnitra, obrany, zahraničí a financí. Stát nemá být všeobjímající chůva.“

Bývalý ministr financí Ivan Pilip vidí jako hlavní platformu pro budování odolnosti státu Evropskou unii. Evropa by si podle něj „neměla dělat iluze, že je vládnutí Donalda Trumpa jen nešťastnou epizodou, po níž se vše vrátí k úzké evropsko-americké spolupráci“.

„Právě proto,“ pokračuje bývalý politik, nyní knižní nakladatel, „by mělo být hlavním úkolem pro politiky zajistit pozici naší země v rámci Evropy a posílit roli EU ve světě - její nezávislost a obranyschopnost.“

„Tato nová situace,“ píše Ivan Pilip ve svém textu, „vyžaduje zjednodušení rozhodovací procedury v EU, konkrétně zrušení práva veta, v zahraniční politice. Tak, aby většina kontinentu nemohla být blokována pár vyděračskými vládami.“

Nad konkrétními výzvami a úkoly pro českou zahraniční politiku a její aktéry se pak zamýšlí politolog z Evropského institutu pro studium bezpečnosti v Paříži Ondřej Ditrych. Tvrdí, že výkon země navenek oslabuje nedostatek peněz v zahraniční politice („je materiálně vyprodaná“), přílišná politizace domácími spory a také zahleděnost většiny českých aktérů do silových hráčů v mezinárodní politice typu Donalda Trumpa nebo Viktora Orbána.

„V podání České republiky jako relativně malého státu nechtěně připomíná fascinace mocí coby hrubé síly šermování vidličkami,“ uvádí Ondřej Ditrych.

„A vážněji, vede to k upozaďování našeho základního zájmu na multilateralismu, na suverénní rovnosti států spíš než chápání suverenity jako schopnosti někoho beztrestně rozmáznout a bez následků porušovat pravidla,“ argumentuje dále.

O tom, že by Česko mělo zejména dodržovat pravidla v mezinárodní politice a nedělá to, píší sociolog Daniel Prokop s bezpečnostním expertem Michalem Smetanou. Ukazují to na příkladu Gazy: stávající česká vláda jako jedna z mála politických reprezentací na světě stále jednostranně brání Izrael. Praha se nijak kriticky nepostavila k útokům na palestinské civilisty v Pásmu, které OSN označila za genocidu.

„Pokud se na mezinárodní právo odvoláváme v případě ruské agrese proti Ukrajině a práva Izraele na sebeobranu, musíme jedním dechem také trvat na tom, že i vojenská odpověď Izraele musí probíhat v rámci platných pravidel.“

„Normy mezinárodního humanitárního práva jsou součástí českého právního řádu, nikoli ‚volitelnou položkou‘. Nelze na jedné straně chválit zatykač Mezinárodního trestního soudu na Putina a o rok a půl později stejný soud napadat za vydání zatykačů na izraelského premiéra a ministra obrany,“ píší autoři ve společném textu.