Prezidentská porota: Člověk se opět nemusí stydět za to, že je „vlastenec“

Je po volbách. Nově zvoleným prezidentem se s 58,32 procenta stal generál ve výslužbě Petr Pavel. Konec voleb je i koncem Prezidentské poroty. Její členy jsme pro tentokrát požádali o shrnutí dojmů z celé prezidentské kampaně a volby.

Přemýšlela jsem, v čem to bylo letos jiné. A mám pocit, že Petr Pavel nebyl na rozdíl od Jiřího Drahoše pouhý „antiněkdo“. Ten narativ o antibabišovi jel někdy na jaře a v létě, ale jakmile se začal nově zvolený prezident projevovat v debatách a v médiích, brzy všem došlo, že tu konečně stojí kandidát, který je osobností s vlastními názory, úspěšnou kariérou a smyslem pro humor, a není to jen antidotum nějaké deviace typu Zeman nebo Babiš. Zároveň na rozdíl od knížete dokázal oslovit i voliče z toho „Česka B“ a nebyl to jen kandidát kavárny.

Pavel se navíc dokázal vyhnout tomu, aby naskakoval na udičku, kterou mu Andrej Babiš dokola nahazoval. Nesnížil se k jeho stylu vedení debat, nejel negativní kampaň (na rozdíl od Babiše, který to pouze tvrdil) a on i jeho tým dost zatvrzele pokračovali v onom klidu a řádu, který byl Pavlovým mottem. Občas to bylo z jeho strany tak klidné, že se jeho voliči báli a ptali se slovy klasika: „Bude to stačit, myslíš?“ A ono to stačilo.

Před pěti nebo deseti lety by to pravděpodobně nestačilo, ale teď už jsou lidé tak unavení a uondaní tím ofenzivním blábolením a snahou o polarizaci Česka, že si rádi došli zvolit někoho, kdo umí říct spoustu vět bez toho, aby kohokoliv urazil nebo dezinformoval, někoho, kdo je autentický „spojovač“, který to měl v čele NATO i přímo v popisu práce.

Petra Pavla nestvořila nějaká zahraniční vlivová skupina, marketingová firma nebo miliardář. Petra Pavla „stvořili“ Andrej Babiš a Miloš Zeman.

Shrnutí prezidentské volby nejlépe uskutečnil zvolený prezident Petr Pavel ve svém mimořádném rozhovoru pro Českou televizi. Bylo to zhodnocení přesné, pokorné, citlivé a současně nepatetické; mělo by se zapsat, a doufám, že i zapíše, do českých politických dějin.

Osobně k tomu chci říct snad jen tolik, že po dvaceti letech budeme mít zase skutečného prezidenta. Věřím totiž, že Petr Pavel ve své funkci – kterou bude s největší pravděpodobností zastávat deset let – odolá svodům, kterým jeho dva předchůdci ke škodě nás všech neodolali.

Konec jedné éry, slýchávám teď často. Moc ráda bych tento optimismus sdílela, ale jistou pochybnost stále mám. Opravdu se ukázalo, že lze vyhrát s pozitivní kampaní, dezinformacím navzdory. Jenže, šlo by to i bez fatálních chyb protistrany v zásadní fázi kampaně? Nemůžu se ubránit dojmu, že pro tyto volby byl rozhodující fakt, že Andrej Babiš ztratil nervy a začal se chovat jako hysterický ratlík, co v záchvatu zuřivosti rozškubal i vlastní hračky. Když se zklidnil a viděl tu spoušť, zatáhl za brzdu, čímž si vysvětluji poněkud fádní závěr kampaně. Čekala jsem, že přijde ještě něco za minutu dvanáct, aby už Pavel neměl čas a prostor reagovat. Čekala jsem, že výsledek pak bude těsnější.

Na druhou stranu, a to už je mnohem pozitivnější závan, s předešlou otázkou bojuje ta následující: Nebyl to spíše faktor jakési kolektivní vyspělosti (ve smyslu přístupu k informacím), co rozhodlo? Někteří politologové či sociologové mluví o tom, že jsme se prezidentské volby jednoduše „naučili“. Pokud to znamená, že jsme k (dez)informacím začali přistupovat obezřetněji a kritičtěji, pak bravo. Vítejme v nové éře! Koneckonců napsala jsem celý román z prostředí prezidentské kampaně, který k tomu vybízí… A co teprve, až k volebním urnám přistoupí generace, která prozatím volila tzv. nanečisto?

Možná platí kombinace obojího a k tomu fakt, že tyhle volby byly také o autentičnosti. V této disciplíně Pavel jednoznačně zvítězil, tak trochu svému marketingu a kontroverznímu heslu navzdory. Jistě, ve druhém kole volby se trochu přizpůsobil situaci a zlehka přitvrdil; pořád tady ale byl ten klidný, sebevědomý, důstojný Petr Pavel, který stále opakuje totéž a kterého nikdo nepřinutí obléci si zástěru a před zapnutou kamerou péct cukroví jen proto, že je to prostě lidové a žádoucí. Ani pro mě nebyl ideálním kandidátem, jenže ideální kandidát je jen (řečeno jeho terminologií) iluze a dokud se za ní budeme honit a hledat vlastní klon, můžeme dostat na výběr třeba z padesáti různorodých kandidátů, a stále budeme remcat, že není z čeho vybírat.

Tak a je to.

Všechno krásné jednou končí. Tentokrát končí krásné a přenádherné prezidentské volby a dechberoucí prezidentská kampaň.

Vyhrál ten, kdo vyhrát měl, a prohrál ten, kdo si prohrát zasloužil.

Andrej Babiš jel tu poslední fázi kampaně opravdu silně za hranou a je dobře, že už je po všem.

Ačkoliv prohrál, okamžitě přepnul do režimu „volby do Poslanecké sněmovny“ a jede kampaň dál. Ten člověk jde posledních několik let z kampaně do kampaně. Vůbec bych se nedivil, kdyby se jako řadový poslanec rozhodl i tak uspořádat ten svůj mírový summit, kde vyjedná světový mír.

Já bych i chtěl, aby takový summit uspořádal. Aby mu tam nikdo nepřijel, protože Babiš ve světě nikoho nezajímá a nějakého řadového poslance z malé České republiky nemůže brát ani nikdo ve světě vážně.

Na tom svém smutném světovém summitu, kam by nikdo nepřijel (No dobře no. Přijel by Orbán.), by tam tak seděl u jednoho ze stolečků, usrkával čaj a přemýšlel, jestli třeba není čas se vrátit ke strašení lidí „imigrantama“. To je přeci jenom takové hůře uchopitelné a na rozdíl od mírového summitu nikdo nečeká, že něco vyřeší.

I když on vlastně neprohrál, respektive se tváří, že neprohrál. Na tiskové konferenci se rozplýval, že dostal víc hlasů než ANO v posledních parlamentních volbách, takže je silnější než kdy jindy. On za to vezme, bude si pořádat ty svoje malé světové summity a nakonec bude znova premiér. To je trochu děsivé.

Co ale není děsivé, je prezident Petr Pavel. Ačkoliv úplně ze začátku kampaně nebyl mým favoritem, postupně si mě získal. Svým projevem, vystupováním a rozvahou. Bude to příjemná změna, a to nejenže po letech budeme mít prezidenta, který je očividně naživu a není potřeba ho před veřejným vystoupením nejdříve exhumovat.

Pavel jistě nejen v mých očích vrátí úřadu prezidenta důstojnost a to je hlavní. To, že skartovačky na Hradě jedou aktuálně na plné obrátky a Nejedlý si vyřizuje víza do Venezuely, je jen takový příjemný bonus.

Jsme svědky tektonického zlomu v české politice. S novým prezidentem definitivně přichází „Česko 2.0“, tedy:

Země, kde končí „blbá nálada“.

Země, ve které pravda zvítězila nad lží.

Země, do jejíhož čela nastupuje slušný prezident se špičkovým renomé v zahraničí.

Země důstojná a předvídatelná, s jasně ukotvenou zahraniční politikou.

Země nádherná a na světové poměry bezprecedentně bezpečná.

Země bohatá, která zvládne překonat všechny krize.

Země, která není titěrná či bezvýznamná – patříme do první třetiny největších zemí EU.

Země, jež se hojí z dlouhé plejády faux pas a přešlapů.

Země, kde se člověk opět nemusí stydět za to, že je „vlastenec“.

Země poklidná, která může jít příkladem ostatním.

Země vyspělá, překypující talentem a energií.

Země se zářnou budoucností.

Konečně.

Bude se mi stýskat. Po všech těch kultivovaných televizních debatách třikrát denně, po generálech Procházkovi i Šnajdárkovi, po flanelových košilích v množství, v jakém byly k vidění naposledy v Seattlu v roce 1993, po vzrušující atmosféře blížící se mobilizace, po permanentním boji za mír, po slušnosti, férovosti a věcnosti, po všech těch zneužitých zvířatech, která se nemohou bránit.

Volby by měly být častěji. Vlastně moc nevím, co budu následující skoro rok a půl dělat.