Hlavní obsah

Vstávám ve čtyři, do večera jídlo nestíhám, popisuje kurýr vánoční nápor

Foto: Iva Špačková, SZ Byznys

Při doručování je důležitý systém. U dveří musí být uloženy balíky, které kurýr rozváží jako první. Jak je naskládá do auta, si proto musí napřed velmi dobře promyslet.

Reklama

8. 12. 2020 7:12

Pracovat jako kurýr je dřina, zvlášť před Vánoci. Za den je třeba rozvézt stovky balíků. Kurýr se tak ráno stačí jen nasnídat a pak se ve zběsilém tempu přesouvá mezi jednotlivými adresami. Na každou štaci má necelé dvě minuty.

Článek

Je zima, pekelná zima. Stojím ve skladu v Modleticích a pozoruji každodenní rutinu. Vymyslela jsem si vánoční reportáž Den s kurýrem. „Dnes to bude extrémní. V tomto období odbavujeme průměrně deset tisíc zásilek, ale dnes jich je přes 12 a půl tisíce. Trochu se ještě zdržíme,“ dozvídám se hned v úvodu od manažera depa Martina Müllera.

Zima už je téměř nesnesitelná a zarývá se do celého těla. Na reportáž s kurýrem jsem se očividně špatně připravila. Myslela jsem si, že si udělám pár fotek, pak si sednu do vyhřátého auta a budu pozorovat, co se kolem mě děje, zapisovat si zajímavé údaje a fotit hezké momentky. Realita je úplně jiná. Kdo si chce vydělat, musí se otáčet a otáčení je tak rychlé, že ani nestíhám mezi jednotlivým doručováním vytahovat foťák.

„Vyfasovala“ jsem mistra svého oboru, sedmadvacetiletého Martina Ondruše, který je na špičce statistik v počtu doručovaných adres. Je útlý, když ho vidím před plnou dodávkou, divím se potichu, že tam všechny balíky naskládal sám.

Ondruš vstává každý všední den po čtvrté ráno, dá si pořádnou snídani, protože až do večera nebude mít čas se někde na jídlo stavit, a na place ve skladu DPD v Modleticích je v půl šesté ráno. To se rozjíždějí dopravní pásy, které dopravují tisíce balíků denně k více než šedesáti kurýrům.

Pneumatiky, hračky, parfémy, televize, nábytek, ale i umělé vánoční stromky, kapsle do kávy, granule pro psy, výfuky či jen řidičáky pro zaměstnance servisní firmy…

Ondruš si musí sám všechny balíky naložit do přistavené dodávky. Dnes jich má 400 a rozvézt je musí na 300 různých adres. Trasu jezdí stále stejnou a většinu zákazníků tak po šesti letech práce už zná, přesto musí hodně přemýšlet. Dozadu ke kabině dodávky musí dát zásilky, jež bude rozvážet až ke konci své trasy, naopak na začátek je třeba vecpat všechny, které rozváží jako první.

Balíky však nejsou všechny stejně veliké, těžké ani skladné, některé jsou velmi atypické či křehké. Ranní nakládání tak připomíná těžší úroveň počítačové hry Tetris, která nepřipouští špatné řešení, protože balíky, kterých je nyní dvakrát více než před rokem, zůstat v depu na ocet prostě nemohou.

„Kde je vůle, je i cesta,“ hecují se po ránu kurýři v okamžiku, když se jim nedaří vecpat objemné pneumatiky do auta. Heroický slogan však nevzbuzuje svaté nadšení, spíše chápající úsměv.

Za chvíli bude deset hodin. Kurýři stále nevyjeli a jsou nervózní. Úterky bývají co do průměrného týdenního rozvozu nejsilnější. „Dnes je to opravdu extrém, standardně vyjíždíme po osmé hodině či v půl deváté,“ říká Ondruš a volá své ženě, že se domů dřív jak v osm večer patrně nedostane.

+44

Ale už je naloženo, krabička sirek by se sice do zadního traktu dodávky ještě vešla, ale veliká krabice s botami už patrně ne. Bum! Zavírají se dveře. Kurýr naskakuje do auta a na skeneru si ještě přesměrovává pořadí adres, které mu automaticky jako nejefektivnější vyhodnotil dopravní systém. „Já tu trasu jezdím, takže si to nakonec upravím podle sebe tak, aby se mi dobře jelo,“ vysvětluje sedmadvacetiletý kurýr.

A vyjíždíme. Směr je jasný - Kunratice, Libuš, Krč, Lhotka a opět Libuš. „Teď máme pár minut, než přijedeme k první adrese. Ptejte se, co potřebujete, protože pak na to nebude čas,“ vysvětluje mi Ondruš. Beru to jako nadsázku, ale za chvíli pochopím, že to myslel naprosto vážně.

V 9:58 kurýr doručuje první balík, v 10:00 odevzdává druhý, v 10:02 třetí a v 10:04 čtvrtý. U čtvrtého balíku je čas se chvíli nadechnout, protože Ondruš je na takzvaném svozu, kdy od zákazníka balíky přijímá, což je spojeno s trochu delší administrativní procedurou a balíků je navíc devět, takže namísto dvou minut trvá další štace minuty čtyři.

„Když máte devět balíků najednou, to si víc vyděláte, že,“ snažím se vtěsnat do balíkového sprintu nějakou pozitivní myšlenku. „Ne. Placeni jsme jen za úspěšně doručenou adresu, ne za počet balíků na jedné adrese. Pokud zákazník zapomene, že si něco objednával, nebo není doma, jedu na to místo úplně zbytečně,“ dozvídám se.

Na rytmus - rozjezd, jízda pár metrů, brzda, výskok, otevření dveří, předání balíku, zavření dveří, odkliknutí adresy na skeneru, naskočení do auta a nový rozjezd - si zvykám. A zvykám si i na neustálé telefonování jako v ústředně. „Dobrý den, Dééé-pééé-déééčko, mám tu pro vás balík. Můžete si pro něj sejít dolů, už jsem kousek od vás. Děkuji.“

Neumím si jen představit, jak to jde vydržet bez přestávky celý den, protože to je takový fofr, který netrénovaný člověk nemůže stíhat. „Hrál jsem fotbal, ale na to není vůbec čas. Práci tak beru aspoň jako posilovnu. Denně přenesu i tři tuny balíků a nachodím i přes dvacet kilometrů,“ říká Ondruš.

Měníme ulice a všude se opakuje ten samý scénář, avšak po prvních 80 balících se úspěšnost doručování zvyšuje a zrychluje. Balíků je totiž v dodávce méně a jednodušeji se s nimi manipuluje.

Je jedna hodina po poledni a zbývá navštívit 200 adres a dodat 272 balíků. Vypadá to bezútěšně, avšak vjíždíme do takzvaných „dobrých lokalit“, tedy rovných ulic, v nichž se snadněji řídí, do výrobních areálů, kde je na malém prostoru mnoho firem, či do administrativních center, kam si zásilky nechává na recepci dovážet i deset různých lidí. Odbavené adresy mizí ze skeneru ještě mnohem rychleji.

U Thomayerovy nemocnice se začne stmívat. To je špatné, protože tma přichází v zimě brzy a v ní se doručování zase zpomaluje.

Krátce před sedmou večer mizí z dodávky poslední balík. Uf! Teď ještě na depo, kam se odevzdají vrácené či nedoručené balíky a svozy, a kurýr může skončit a jet domů. K ženě a dvěma malým dětem se dostává před devátou. Stojí mu to za to? Dopravci lákají na mzdy kolem 35 000 korun a kdo se ohání, může si vydělat ještě víc.

Doporučil by tak Ondruš své zaměstnání i kamarádům? „Vydělat si jde dobře, ale člověk se musí smířit s tím, že přes týden neuvidí rodinu a přijde o koníčky. Každopádně si umím představit, že to dělám celý život, tedy dokud mi nerupnou záda,“ lakonicky odpovídá kurýr.

DPD je v Česku 25 let. Letošní Vánoce jsou v objemu přepravovaných zásilek kvůli covidu rekordní. Společnost tak začala limitovat svým zákazníkům počty přijímaných zakázek. „Meziroční nárůst proti minulé předvánoční sezoně dosáhl už 100 procent. Oproti běžným číslům během roku je nárůst šedesátiprocentní,“ vysvětluje důvody omezování kapacit Miloš Malaník, generální ředitel DPD.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované