Trump jedná bez rukaviček. Venezuela ukázala razanci USA, říká expert

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Předznamenala to už nová bezpečnostní strategie Spojených států zveřejněná koncem loňského roku. Vojenská operace ve Venezuele, při které americké jednotky zajaly tamního autoritářského prezidenta, to v sobotu ukázala i v praxi. Washington hodlá v Latinské Americe prosazovat svou vůli.

„(Madurův příklad) ukázal razanci amerického přístupu a zároveň vzbudil obavy v regionu,“ poznamenává v rozhovoru pro Seznam Zprávy politolog zabývající se Latinskou Amerikou a autoritářskými režimy Jaroslav Bílek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Už předtím ale vláda Donalda Trumpa například pozastavila zahraniční pomoc některým státům nebo otevřeně podporovala vybrané kandidáty ve volbách v jiných zemích. Bílek v rozhovoru analyzuje, co Trumpovy kroky znamenají pro Latinskou Ameriku, zda mohou Američané skutečně změnit venezuelský režim, a vysvětluje, kdo má v zemi skutečnou moc.

Americký prezident Donald Trump v posledních týdnech stále častěji mluví o Latinské Americe a bezpečnosti v regionu. Sledujeme podle vás skutečný obrat v americké politice vůči tomuto regionu?

Tu změnu sledujeme už několik posledních měsíců. Nejde jen o rétoriku. Vidíme například hromadění vojenské síly, ale také to, jak Donald Trump komentuje volby v Latinské Americe, otevřeně podporuje některé kandidáty a vymezuje se vůči jiným. Za změnu lze považovat i to, že Spojené státy na začátku loňského roku pozastavily část zahraniční pomoci, například prostřednictvím USAID, což mělo na region přímý dopad.

Zatím nejviditelnějším krokem je pak případ Nicoláse Madura – to je samozřejmě vizuálně i politicky velmi výrazný moment a skutečný přelom.

Jak na tyto kroky Latinská Amerika reaguje? Převládají spíš obavy, nebo snaha se Spojenými státy více spolupracovat?

Hodně záleží na tom, koho se ptáte. Část obyvatel, jejichž životní situace se zhoršila, může tvrdší americký postup vnímat pozitivně. Na druhé straně Trumpovy výroky – nejen vůči Venezuele, ale třeba i vůči Mexiku nebo Kolumbii – pochopitelně vyvolávají obavy.

Problém je v tom, že je velmi těžké odhadnout, jaké budou další kroky. Viděli jsme například ostré výměny s kolumbijským prezidentem, ať už diplomatickou cestou, nebo na sociálních sítích. To ukazuje, že Trump nejedná v rukavičkách a často se snaží prosadit svou vizi bez větší citlivosti. A vzhledem k historickým zkušenostem je Latinská Amerika na podobné chování mimořádně citlivá.

Může se podle vás tento tvrdší přístup Spojeným státům dlouhodobě vyplatit? Je to správná cesta?

To vždycky záleží na tom, jaký je cíl. Nejde ani tak o to, jestli je to „správná“ cesta, ale spíš o to, zda je to cesta, kterou Spojené státy dokážou prosazovat. Jako globální velmoc si to jednoduše mohou dovolit – a zatím to také dělají.

Z etického hlediska je ale svrhávání cizích vlád nebo zasahování do vnitřní politiky jiných států problematické. Zajímavé jsou v tomto ohledu detaily. Když se podíváme do nové americké bezpečnostní strategie, Spojené státy tam deklarují, že státy jsou si rovny a že práh pro americké intervence má být vyšší než v minulosti. Jenže pak vidíme reálnou politiku, která s tím úplně nekoresponduje.

Zároveň USA otevřeně říkají, že západní hemisféra je pro ně teď prioritou a že se snaží o jakýsi návrat k principům Monroeovy doktríny. Z jejich pohledu tedy postupují konzistentně. Otázkou ale zůstává, do jaké míry tím zasahují do vnitřní politiky jednotlivých zemí.

Nejde jen o Venezuelu – viděli jsme to třeba i v Argentině, kde byla finanční pomoc fakticky podmiňována vítězstvím Javiera Mileie, nebo v Hondurasu, kde Spojené státy podporovaly pravicového kandidáta, který původně nevedl v průzkumech. To všechno jsou signály velmi aktivního a kontroverzního přístupu.

Může se podle vás situace ve Venezuele stát určitým precedentem? Modelem, který by Spojené státy mohly v budoucnu použít i jinde v Latinské Americe?

Rád bych věřil, že jde o výjimečnou situaci. Bohužel musíme realisticky říct, že Spojené státy mají vzhledem ke své síle možnost podobný postup uplatnit prakticky kdekoliv v regionu. Otázkou je spíš, vůči komu by se k něčemu takovému odhodlaly.

Jakýkoliv zásah tohoto typu je problematický, ale politicky se přece jen snáz obhajuje vůči otevřeně autoritářským režimům, jako je Venezuela, Nikaragua nebo Kuba. Pokud by se ale podobné kroky začaly týkat zemí jako Mexiko nebo Kolumbie, tedy relativně demokratických států a zároveň blízkých spojenců USA, bylo by to už velmi přitažené za vlasy.

Přesto by to historicky nebylo nic bezprecedentního. Bohužel to není ani něco, co by Latinská Amerika měla reálnou sílu sama účinně zastavit.

Donald Trump zároveň prohlásil, že Amerika má teď „řídit Venezuelu“. Jak si něco takového máme v praxi představit? Je to vůbec realizovatelné?

Upřímně řečeno, celá ta tisková konference byla dost zmatená. Reálně Spojené státy ve Venezuele nemají žádnou regulérní vojenskou přítomnost, nedrží tam žádné území. Vládne tam v zásadě stejná skupina lidí jako předtím, jen bez Nicoláse Madura.

Já to zatím vnímám spíš jako typický megalomanský výrok Donalda Trumpa. Je velmi brzy mluvit o tom, že by se za tím skrýval nějaký konkrétní, funkční plán.

Trump také naznačil možnost spolupráce s venezuelskou viceprezidentkou, která teď fakticky zemi řídí. Kdo vlastně Delcy Rodríguezová je a jakou roli v režimu dlouhodobě hraje?

Ona je viceprezidentkou od roku 2018 a už předtím zastávala vysoké funkce v Madurově administrativě. Je potřeba říct to otevřeně: Pokud jste viceprezidentkou diktátora, jste součástí diktátorského režimu. Není to žádná demokratická ani reformní postava, rozhodně to není žádný „venezuelský Dubček“.

Je to člověk, který se podílel na represích a má na rukou krev. Zároveň má samozřejmě reálnou moc, protože je součástí vládnoucí elity.

Pokud by americké administrativě šlo primárně o rychlé urovnání situace, vlastní geopolitické zájmy nebo obchodní vztahy – a ne nutně o demokratizaci Venezuely – pak si umím představit, že by s ní jednala. Zahraniční politika velmocí bohužel často znamená dialog i s autoritářskými lídry.

Bylo by to ale velmi bolestivé vůči venezuelským obyvatelům, kteří si přáli skutečnou změnu. Připomeňme, že pokud Nicolás Maduro v roce 2024 ukradl volby – a na tom panuje široký mezinárodní konsenzus – neudělal to sám. Delcy Rodríguezová byla jeho klíčovou spolupachatelkou.

Takže podle vás nejde o žádnou skutečnou alternativu k Madurovu režimu?

Přesně tak. Není to žádná změna, je to jen pokračování stejné linie. Dokonce se objevují názory, že uvnitř režimu je považována za ještě radikálnější postavu. Ale to už je vlastně jedno, vyměňujete jednoho zloděje za druhého.

Pokud by to takto dopadlo, byla by to obrovská facka venezuelské opozici i všem snahám o demokratizaci země.

Donald Trump měl jinou možnost, například podpořit Maríi Corinu Machadovou, legitimně zvolenou viceprezidentku, statečnou opoziční lídryni a výrazný symbol odporu proti režimu. Místo toho ji ve svém projevu de facto hodil přes palubu. To bylo opravdu hodně smutné.

Spojené státy zadržely také Madurovu manželku Cilii Floresovou. Jakou roli v režimu má a co tím Washington sleduje? Jde o symbolický tlak, nebo existují indicie, že byla zapojena například do drogových operací?

Konkrétní důkazy o její účasti na drogových obchodech nejsou veřejně známé. Spekulace existují, ale jejich vážnost je těžké posoudit. Navíc nevíme, zda například nešla s americkými orgány dobrovolně, v takové situaci může být člověk zaskočený a nevědět, co jiného dělat.

Celá operace ukazuje zvláštnost postupu. Maduro měl před sebou více členů vládnoucí elity – Delcy Rodríguezovou, ministra obrany Padrinu, ministra vnitra Diosdada Cabellu – a Amerika mohla zvolit kohokoliv z nich. Místo toho byla zadržena jeho manželka, což působí spíše symbolicky a vizuálně efektivně, než že by šlo o promyšlený strategický krok.

Vidíte vůbec realistický scénář, který by mohl vést ke skutečné změně režimu? A jak by Spojené státy mohly spolupracovat s opozicí?

Problém je, že opozice reálně nemá podporu venezuelské armády. Pokud by Spojené státy tuto opozici výrazně podpořily, hrozilo by to větší destabilizací nebo dokonce vnitrostátním ozbrojeným konfliktem.

Pokud jde o stabilitu, chápu, že Amerika chce pracovat se současnou vládou. Ale takový postup nepovede ke skutečně svobodné Venezuele. Dokud vláda kontroluje volební proces a instituce, volby nikdy nebudou soutěživé a svobodné – a budou se podobat těm, které už Madurův režim ukradl.

Představa, že by se Delcy Rodríguezová mohla stát prodemokratickou vůdkyní, je spíše úsměvná. Mezi blízkými spolupracovníky jako Cabello nebo Padrino není nikdo, kdo by mohl změnu přinést. Takže realisticky se zatím žádná zásadní demokratická transformace nezdá možná.