„Dovolte mi obejmout syna.“ Kreml čelí protestům, jež nemůže jen tak potlačit

Skupina žen se drží za ruce a křičí na autobus, kterému blokují cestu. „Nikam nepojedete, vystupte!“, „Pusťte je ven!“ nebo „Nikdo nechce odjet!“

Ve vozidle sedí muži, kteří bez povolení opustili své jednotky a po dopadení se museli opět vrátit na frontu.

Protest se na chvíli zdá úspěšný. Jeden z vojáků vystoupí a ženy ho prosí, aby jim dovolil předat mužům v autobuse věci. Jiné požadují, aby byli všichni muži rovnou propuštěni.

Řidič však využije příležitosti k odjezdu. Ženy s pláčem běží za autobusem a buší do něj. Jedna z nich prosí: „Dovolte mi alespoň obejmout svého syna!“

Scény, které se odehrávaly na začátku měsíce ve Sverdlovské oblasti, se v různých variacích objevují i v dalších částech Ruska - ačkoliv v mnohem menší míře než dříve.

Za poslední více než čtyři roky se režimu podařilo potlačit většinu veřejných protestů. Otevření kritici ze země uprchli, nebo skončili ve vězení. Manželky a matky vojáků ale představují pro Kreml jiný typ protivníka.

Jejich protesty totiž nelze jednoduše označit za protiválečné hnutí. Mnohé z žen nevolají po konci invaze ani po pádu režimu. Chtějí jediné - aby se jejich synové a manželé vrátili domů.

Právě tato pozice z nich dělá pro Kreml obtížně čitelného soupeře. Do ulic nevycházejí jako opoziční aktivistky, ale jako matky a manželky vojáků. Svůj odpor nevyjadřují navzdory tradiční roli, kterou jim ruská společnost přisuzuje, ale právě jejím prostřednictvím.

Místo politické revoluce mluví o rodině, péči a právu vidět své blízké živé - hodnotách, které Kreml sám dlouhodobě staví do centra své konzervativní rétoriky.

„Ženy mobilizovaných vojáků nejsou typickou opoziční skupinou. Tvrdí o sobě, že jsou vlastenecké hnutí. Vůbec se tak nezmiňují o změně politického systému. Vyprávějí ale příběhy svých blízkých a kladou vládě konkrétní požadavky,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Jenny Mathersová, expertka na Rusko z Aberystwythské univerzity ve Walesu, která se ženským protestům v zemi dlouhodobě věnuje.

Podle Mathersové byla většina žen s účastí svých synů nebo manželů zpočátku smířená. Problematická je délka služby a nevědomost, kdy skončí.

„Zkrátka chtějí, aby se jejich muži vrátili domů. Neznamená to ale, že jsou proti válce nebo režimu. Kritizují především to, jaké důsledky má válka pro jejich rodiny,“ dodává.

Právě v tom spočívá jejich síla i slabost. Úřady je nemohou jednoduše označit za nepřátele státu nebo za nástroje Západu. Zároveň ale ve chvíli, kdy se jejich osobní bolest promění v organizovaný veřejný protest, začínají zasahovat.

Protesty žen a matek vojáků patří k viditelným projevům nespokojenosti s politikou Kremlu. Nesouhlas se objevoval i v souvislosti s restrikcemi internetu, ale šlo spíše o krátkodobé projevy, u kterých hrozilo větší nebezpečí.

Společenská pozice matkám a ženám vojáků dlouho poskytovala určitou míru ochrany, kterou jiné protestní skupiny neměly.

Jekatěrina Schulmannová, ruská politoložka z Carnegieho centra v Berlíně, říká, že matky a manželky mobilizovaných vojáků mají větší prostor k protestu než například studenti nebo příznivci opozičního politika Alexeje Navalného.

„Nemůžete zkrátka zmlátit skupinu žen, zejména ženy, jejichž manželé jsou v první linii,“ popsala pro televizi ABC.

I podle ní mají tyto ženy vlastnosti, které ostatní kritici Kremlu postrádají. „Nedá se říct, že jsou to západní agenti. V jistém smyslu podporují tradiční rodinné hodnoty. Chtějí své manžele zpět,“ uvedla.

To ale neznamená, že Kreml jejich protesty toleruje. Režim se snaží zabránit tomu, aby z nespokojených matek a manželek vznikly politické aktérky. Jejich bolest dokáže přijmout ve chvíli, kdy zůstává soukromou tragédií nebo obětí přinesenou za vlast. Jakmile se promění ve veřejný odpor, přichází represe.

Úřady například hnutí Put domoj („Cesta domů“), které sdružovalo manželky mobilizovaných mužů, označily za zahraničního agenta a jeho členům vydaly několik varování poté, co se jejich protesty před pomníky ruských vojáků začaly šířit na sociálních sítích.

Před rokem se před ministerstvem obrany shromáždilo několik desítek žen, které byly následně zatčeny. Dnes ty z nich, které k pomníkům přicházejí, často chodí samy, položí květinu a odejdou.

Přesto jde o tichou formu protestu, protože je stanovený jednotný čas, kdy tak mají učinit. Podobně například příznivci zesnulého opozičníka Alexeje Navalného šli při posledních prezidentských volbách hlasovat v pravé poledne.

Koncem loňského srpna soud odsoudil Olgu Cukanovou, bývalou ředitelku dnes již neexistující Rady matek a manželek, k jednomu roku a sedmi měsícům nucených prací a dvouletému zákazu online komunikace. Předtím strávila šest měsíců ve vazbě.

Důvodů pro nárůst nespokojenosti je přitom mnoho. Ministerstvo obrany naposledy poskytlo číslo počtu obětí v řadách ruské armády v září 2022, kdy přiznalo necelých šest tisíc úmrtí mezi profesionálními vojáky.

Jenže realita je jiná. Svědectví z Ruska ukazují, že na mnoha místech vznikají nové a nové hřbitovy pro pochovávání padlých. A nedávná analýza dat trojice médií (Mediazona, Meduza a BBC) naznačuje, že ve válce dosud přišlo o život přibližně 220 tisíc Rusů. Tato data dali novináři dohromady na základě konkrétních dohledaných jmen zemřelých. Ztráty tak pravděpodobně budou mnohem vyšší.

V zemi, kde režim během posledních let prakticky zlikvidoval prostor pro veřejný odpor, působí podobné protesty téměř jako návrat minulosti. Ještě během válek v Čečensku patřil Výbor matek vojáků k nejvlivnějším občanským iniciativám v Rusku a otevřeně kritizoval armádu i Kreml. Jenže dnes je situace jiná.

Podle odborníků je jedním z důvodů omezeného počtu protestů také to, že v Rusku prakticky zmizely bezpečné prostory, kde by lidé mohli sdílet nespokojenost nebo zpracovat zkušenost s válkou. Protesty rodinných příslušníků vojáků tak představují jeden z mála veřejných momentů, kdy se osobní frustrace může proměnit ve společný hlas.