Evropská „protidronová zeď“ se hroutí v základech. Ale nejspíš je to správně

Původní výroky o plánu na vybudování takzvané „zdi proti dronům“ mohly navozovat dojem, že Evropa se po incidentech s ruskými drony v Polsku, Rumunsku a pravděpodobně i v dalších zemích chystá do budování protidronové obrany vrhnout po hlavě a udělat z plánu svou hlavní defenzivní prioritu.

Minulý týden se v Kodani nicméně ukázalo, že k takovému scénáři kontinent nejspíš nesměřuje. Potvrdilo se, že i v této urgentní oblasti se budou řešit rozpory v pohledech jednotlivých států a nezdá se, že by země tváří v tvář novým nepřátelským akcím Ruska byly výrazně ochotnější ke kompromisům, než tomu bývá jinde.

Jestli tedy k budování protidronové obrany koordinované a financované Evropskou unií dojde, nebude to hned a její konečná podoba možná bude jiná a třeba i méně ambiciózní, než jak by se dalo čekat z prvních výroků šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové nebo komisaře pro obranu Andriuse Kubiliuse.

Z hlediska obranyschopnosti kontinentu to ale nutně neznamená špatnou zprávu. Ve skutečnosti je to spíš naopak.

Kdyby se totiž státy nyní v panice nějakým zázrakem rychle shodly a přešly k co nejrychlejšímu uskutečňování plánu, velmi pravděpodobně by vytvořily něco, čeho by posléze litovaly.

Riziko vyhození hromady peněz za neefektivní opatření a systémy je vysoké, protože recept na funkční a cenově vyváženou protidronovou obranu momentálně nemá nikdo na světě. Jak ji postavit, nepochybně patří k největším otázkám moderního vojenství a pohledy na vhodnost jednotlivých prvků se mění rychlostí, na jakou vojenští plánovači nejsou zvyklí.

Dílčích otázek, které se budou muset vyřešit, je celá řada.

Na neformálním summitu EU o posílení obrany, kde státy minulý týden poprvé pohromadě řešily návrh šéfky EK na „dronovou zeď“, se dostalo zatím jen na ty úplně základní. Výstupy z jednání, které se příznačně konalo v Dánsku, kde stále platila bezpečnostní opatření kvůli nedávným dronovým incidentům na letištích a vojenských základnách, přitom ukazují, že už tady státy narazily na značný rozkol.

Oficiálně se sice shodly, že Evropa je proti dronům zranitelná a návrh EK na koordinované zlepšování obrany proti nim se nějakým způsobem má uskutečnit. I ty nejzákladnější otázky týkající se jejích charakteristik, financování, prioritizace a časového ukotvení ale zůstaly bez náznaku jasné odpovědi a bylo očividné, že země se na nich neshodnou.

Rychle se projevil například nesoulad ve vnímání států blízkých Rusku a zemí na jihu Evropy, kdy jedni chtějí obranu spolufinancovanou evropskými fondy koncentrovat co nejvíc do pohraničí s Ruskem a Běloruskem, zatímco druzí upozorňují, že projekt by měl chránit všechny.

„K dronům a zdem je potřeba říct, že nesmíme zapomenout, jak dlouhé jsou naše hranice. Pokud uděláme chybu, zaměříme se jen na východ a na jih zapomeneme, riskujeme, že budeme neefektivní,“ řekla italská premiérka Giorgia Meloniová. Podpořil ji také premiér Řecka Kyriakos Mitsotakis, podle kterého se celoevropský obranný projekt „nemůže omezovat na východní hranice“. Skepsi vůči plánu lze číst také z vyjádření španělského premiéra Pedra Sáncheze, který po jednání před novináři zdůraznil, že jeho země za bezpečnostní problém považuje i klimatickou krizi.

Odpovědí na tyto výroky byla slova dánské premiérky Mette Frederiksenové, která vyzvala všechny, aby při řešení bezpečnosti Evropy „nechali stranou svou národní perspektivu“ a prohlášení premiéra Finska Petteriho Orpa, který státy ležící daleko od východního křídla vyzval k solidaritě.

Velmi různé jsou i pohledy na časový rámec projektu. Zatímco například komisař Kubilius v září mluvil o tom, že první fáze obrany ve formě nových systémů pro detekci dronů by mohla být hotová za rok, což na summitu podpořila i lotyšská premiérka Evika Siliňová, podle níž by se do roka a půl měla dát postavit i celá „zeď“, německý ministr obrany Boris Pistorius krátce před jednáním řekl, že projekt nebude možné dokončit ani za tři nebo čtyři roky.

Německo společně s Francií také patří k zemím, které se k projektu vyjadřují spíše skepticky i celkově a mírní očekávání, že se z obrany proti dronům stane priorita číslo jedna. „Musíme myslet a jednat i s ohledem na další priority. Myslím si, že potřebujeme více schopností a kapacit,“ řekl Pistorius před summitem. Kancléř Friedrich Merz pak měl být podle zdrojů Politica při jednání v Kodani dokonce ještě kritičtější a častovat plán „ostrými slovy“.

Francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil, že drony a obrana proti nim patří mezi hlavní priority, ale dodal, že očekávat vznik perfektní zdi pro nim je naivní a že Evropa potřebuje mít například i schopnost odstrašit nepřítele díky zbraním s dlouhým dostřelem.

Dalo by se tedy říct, že „zeď proti dronům“ se začíná hroutit ještě před zahájením její stavby, protože zásadní neshody se objevily ještě předtím, než se začaly projednávat konkrétní detaily provedení. Jak už ale avizuje úvod tohoto článku, jde o pochopitelný stav, který se dá číst spíš jako projev schopnosti zachování vztahu s realitou v době nahrávající panice, než že by šlo o diplomatické fiasko.

Všechny nastíněné spory totiž možná do nějaké míry vznikají i kvůli klasickým politickým pletichám, ale v základu jsou zcela legitimní.

Když třeba Itálie namítá, že by EU neměla vsadit všechno jen na obranu východních hranic, těžko jí v tomto případě předhazovat, že se jen vymlouvá a ve skutečnosti nechce přispívat na kolektivní obranu, protože ji Rusko bezprostředně neohrožuje. I kdyby to tak v tomto konkrétním případě bylo, nic to nemění na faktu, že argument Říma naprosto dává smysl a ztělesňuje jeden z velkých problémů s protidronovou obranou, kterou teď řeší celý svět.

Ani perfektní ochrana vzdušného prostoru na hranicích před drony s delším doletem a rozměry totiž nijak nepomůže proti útokům na kritickou infrastrukturu ve vnitrozemí prostřednictvím malých dronů, které nevzlétnou z Ruska, ale rovnou z blízkého okolí cíle, kam se dostanou třeba v lodním kontejneru nebo klidně v kufru osobního automobilu.

Tento problém se týká všech a otázka, jak vyvážit zdroje do obrany proti přeshraničním útokům a do obrany letišť, vojenských základen a dalších míst, kde škody může napáchat i malý dron, je zcela na místě.

Neshody v oblasti časové náročnosti projektu už přímo souvisí se složitými technikáliemi a tím, že přestože nedostatky v obraně jsou alarmující a zároveň už nyní existuje celá řada slibných obranných technologií, jediné funkční a jednoduché řešení velmi pravděpodobně neexistuje. Experti naopak předpovídají, že fungovat budou spíš propracované systémy o několika úrovních, které budou kombinovat celou řadu různých typů ochrany.

Video představující drony navržené k ničení dronů od lotyšské společnosti Origin Robotics:

Není divu, že státy blízko Ruska by rády měly alespoň nějakou obranu co nejrychleji a  získaly evropské peníze na rozvoj vlastních experimentů, které rozjíždí už teď, zatímco jiné země by raději ještě vyčkávaly a obranu postavily radši pomaleji, ale „pořádně“.

Zcela legitimní je i diskuze o tom, jakou váhu ochraně proti dronům dát vedle jiných oblastí obrany, kde jsou rovněž potřeba velké investice. Co když je právě panika a odvedení pozornosti od nedostatků v jiných oblastech jedním z cílů ruských provokací? To už je samozřejmě pouhá spekulace, ale obecné riziko, že evropská snaha o zvýšení obranyschopnosti se rozmělní do tolika dílčích sfér, že se nakonec nezlepší dostatečně v ničem, je skutečné a mluvilo se o něm už dlouho předtím, než se začala řešit „protidronová zeď“.

Neshody tedy nejsou vůbec překvapivé a diskuze o nich je nutná.

Na druhou stranu ale nutno podotknout, že by neměla trvat zase až příliš dlouho. Za rohem je totiž celá řada dalších dilemat, která bude potřeba vyřešit a i ta budou hodně složitá.

Až se totiž státy rozhodnou, kolik chtějí na projekt vyhradit peněz, jak rychle ho chtějí stihnout a jak vyvážit obranu hranic s vnitrozemím, přijde řada na to, jaké konkrétní systémy detekce a jaké zbraně k samotnému sestřelování dronů vybrat.

Nabízí se přitom již hodně dlouhá řada nových technologií od akustických systémů detekce přes klasické malorážní protiletecké kanóny vybavené zaměřováním řízeným umělou inteligencí, systémů založených na malých a levných „raketkách“, laserových či dokonce mikrovlnných zbraní, rušiček, dronů schopných ničit drony a takto bychom ještě mohli pokračovat.

Všechny z vyjmenovaných systémů by teoreticky mohly dostat Evropu ze situace, kdy může levné drony sestřelovat jen podstatně dražšími prostředky, nebo je v horším případě ani nezvládne detekovat. Žádné z nich ale zároveň nejsou pořádně vyzkoušené, nevyrábí se masově a s nejvyšší pravděpodobností nebudou stačit samy o sobě.

A i když se navíc některá zbraň skvěle osvědčí a třeba i půjde rychle a levně vyrábět, pořád tu bude hrozit riziko, že přijde nová adaptace u samotných dronů, která změní pravidla hry a pošle danou technologii do starého železa.

Evropa tedy dělá dobře, že zbrkle nesází na nejistou kartu. Zároveň si ale musí dát pozor, aby nebyla opatrná až moc a nezůstala zranitelná věčně.