Článek
/Od zvláštního zpravodaje v Kyjevě/
Stmívá se. Ze třináctého patra je impozantní výhled nejen na historickou čtvrť Solomjanka, ale na celý pravý břeh Kyjeva. Zarazí však, jak málo se v okolních oknech svítí. Skoro nikde v okolí zjevně nejde elektřina. Na návštěvu mě pozvali Elja a Vasyl. Oběma je přes osmdesát let.
„Teď máme v obýváku příjemných šestnáct stupňů a v ložnici čtrnáct, protože tam okna víc táhnou. To víte, je to padesát let starý panelák,“ prohlíží Vasyl hodnoty na teploměru. Do rána prý v ložnici klesne teplota na deset stupňů, v obýváku na třináct.
V takových podmínkách přežívají už druhý týden. Kyjev a i další ukrajinská města jsou kvůli intenzivnímu ruskému bombardování energetické infrastruktury většinu dne bez proudu. Ukrajinci nestíhají poškozená zařízení opravovat.
Až teď oceňují plynový sporák
Elja zve k prohlídce studeného, ale útulného dvoupokojového bytu. Obývák slouží jako ložnice a ložnice jako sklad květin, které by, byť v uzavřeném balkoně, zmrzly. Pokračujeme do koupelny. Vana je po okraj plná vody.
„Tady skladujeme užitkovou vodu na zalívání kytek, mytí nádobí, splachování a tak. Pár dní nám vůbec voda netekla. Když teče, tak ji přelíváme i do kanystrů,“ ukazuje Vasyl na barely v rohu.
Vasyl a Elja se v těchto dnech doma zahřívají rozpálenou cihlou a jsou vděční za to, že mají plynový a nikoli elektrický sporák.
Přesto pitnou vodu musejí kupovat a pak i s dalším nákupem vytahat do třináctého patra. Výtah totiž nejezdí. V jejich věku obdivuhodný fyzický výkon.
V kuchyni je nepatrně tepleji díky plynovému sporáku. „Až teď pořádně doceňujeme, že ho nemáme elektrický, jako většina lidí z baráku,“ pochvaluje si Elja. Na jednom hořáku se ohřívá hrnec s vodou, na druhém stavební cihla.
„Cihla akumuluje hodně tepla a pak ji máme v obýváku. Každé teplo se počítá,“ uvádí Vasyl a zdůrazňuje, že to není lecjaká obyčejná cihla, ale památeční. Elja ji dostala k pětasedmdesátinám a jsou na ní vyryty její iniciály. Léta ležela zahrabaná v poličce a teď se náramně hodí.
Reportáž ze dne v ukrajinské metropoli:
Elja k večeři podává horkou houbovou polévku s chlebem. Chutná fantasticky. A zahřeje.
Mezitím se v bytě setmělo a přesouváme se do obýváku, kterému dominuje rozkládací gauč. Na něm senioři momentálně přespávají. Prozrazují, že nabaleni v termo pyžamech, přikryti peřovou duchnou a ještě dvěma huňatými dekami. „Zase jako dřív spíme těsně u sebe,“ žertují.
Zima venku, zima uvnitř. Realita života Kyjevanů.
Obývák je plný knih. Jednu celou řadu zabírají Eljiny publikace. Je profesorkou ukrajinské a ruské literatury, kterou vyučovala na zdejší univerzitě a v jedenaosmdesáti letech si stále přivydělává editací a korekturou odborných textů. Vasyl je chemik-vědec a působil na kyjevské Akademii věd.
Jak tráví večery bez světla, tepla a teplé vody?
„Sedíme, jsme přikryti dekami a povídáme si. Manžel už nemůže číst, tak mu občas předčítám. Nebo si společně zpíváme. Máme rádi ukrajinské národní písně. Spát chodíme kolem desáté večer,“ popisuje Elja.
Vláda nepředvídatelnosti
Problémy s dodávkami proudu mají víceméně od začátku vypuknutí války. Během posledních měsíců fungovaly rozvrhy, kdy elektřina půjde. V lednu to bývaly tři, pět i šest hodin denně.
„Alespoň jsme si mohli naplánovat, kdy se umýt, udělat zásoby vody, zapnout přímotop a kdy si dobít baterky v mobilech a světlech,“ vysvětluje Elja.
Pomoc mrznoucí Ukrajině
Přispět na dodávky humanitární pomoci na mrznoucí Ukrajinu můžete například prostřednictvím organizací nadace Paměť Národa nebo Dárek pro Putina.
Pak ale přišly tři vlny masivního a soustředěného bombardování dvou nejvýznamnějších elektráren a všechno se změnilo. Rozvrhy a plánky přestaly fungovat. Vládne nepředvídatelnost. Elja a Vasyl aktuálně neví, kdy, nebo zda-li se vůbec elektřiny dnes či zítra dočkají.
„Na internetových stránkách energetické společnosti DTEK stojí, že v naší oblasti nemohou nic garantovat, takže tu stránku stále aktualizujeme,“ ukazuje Vasyl informace v mobilu.
Tragédie jim změnily pohled na život
Naše povídání přeruší telefon. Oba se zaradují, volá totiž snacha. Na videu se objeví jejich devítiletý vnouček Marek. Shodou okolností jsou oba v Praze, kam utekli po začátku plnohodnotné války. Chvilku klábosí a místností zní jeho dětský smích. Pak se ale dozvídám, že situace je komplikovanější a smutnější.
„V roce 2021 jsme přišli o obě děti. Dcera zemřela na rakovinu a syn pár měsíců poté při autonehodě,“ svěřují se. Tyto tragické události zásadně ovlivnily jejich životy. A proměnily prý i vnímání reality.
„Proto my se už vlastně ničeho nebojíme. Ani zimy, ani bombardování, ani války. Nám už nic nemůže přinést větší bolest, než ztráta syna a dcery,“ konstatují.
„Stále jsme ale ukrajinští patrioti. Všechno vydržíme. Nevzdáme se a věříme, velmi silně věříme, že my Ukrajinci vyhrajeme,“ shodují se. Kolem deváté hodiny večer se rozloučíme. Ve dvacetipatrovém baráku lehce svítí jen pár oken. Venku je mínus třináct stupňů Celsia.
Ráno pípne od Elji zpráva s odkazem na článek ukrajinského zpravodajského serveru TSN. V něm ukrajinský poslanec Oleksij Kučerenko oznámil, že v Kyjevě zemřeli dva technici záchranné služby, kteří tři dny bez přestávky pracovali na zajištění tepla a světla pro domácnosti. Současně upozorňuje na omrzliny, které se u posádek opravářů objevují.
„Hrdinové nejsou jen na frontě, ale i v týlu,“ připsala k tomu Elja.
