„Nevíme, jakou cenu za to zaplatíme.“ Velmoci se přetahují o ruský dvorek

Když vystoupíte z příletové haly mezinárodního letiště v uzbeckém Taškentu, kam již přes dva roky létá i přímý spoj z Prahy, okamžitě vás obklopí desítky taxikářů. Neúnavně se předhánějí v nabídkách a čekají, že s nimi budete o ceně smlouvat.

Ať si ale vyberete kteréhokoli z nich a ať už dál pokračujete kamkoli, s nejvyšší pravděpodobností vás řidič posadí do bílého Chevroletu. Americká značka ulicím středoasijské metropole vládne.

„Vyrábí se v továrně přímo v Uzbekistánu, auta z dovozu jsou velmi drahá,“ odpovídá na otázku, proč jakékoli jiné auto míjíme jen zřídka, čtyřicetiletý Temur, který mě před rušnou letištní halou na cestu nakonec „ulovil“. „Před pár lety jich tady ale bylo ještě víc,“ říká, „nyní zde obrovské peníze investuje Čína. Když někdo kupuje nové auto, už je to především BYD.“

Skutečně. Když najedeme na dálnici mířící do historického hlavního města Samarkandu, potkáváme celou řadu elektromobilů čínské značky. Cestou míjíme i město Džizzak, kde před dvěma lety dokonce vyrostla vůbec první továrna společnosti BYD na výrobu osobních automobilů za hranicemi pevninské Číny.

Ambice automobilky jsou nemalé. Společnost hovoří o tom, že celková investice může v zemi s více než 35 miliony obyvatel vyrůst až k miliardě dolarů a k roční produkci půl milionu aut.

Vozový park a jeho postupná proměna ukazují na několik obecnějších trendů, které ve větší, či menší míře platí nejen v Uzbekistánu, ale i v celé Střední Asii. Region se velmi rychle rozvíjí, láká zahraniční investice a v éře nového geopolitického soupeření velmocí umí prosazovat tzv. multivektorovou diplomacii – a využívat ji ve svůj prospěch.

Každý středoasijský národ je specifický. Liší se etnickým původem i přístupem k náboženství, lidským právům i demokracii. Rozdílná je také životní úroveň. Bohaté přírodní zdroje zemního plynu a ropy totiž do velké míry korelují s blízkostí ke Kaspickému moři.

Nicméně pokud jde o vnější vztahy, je pětice středoasijských zemí zajedno a často postupují i ve vzájemné koordinaci. Multivektorová zahraniční politika je součástí programu všech regionálních republik již od jejich vzniku po rozpadu Sovětského svazu.

Oficiálně se k ní hlásí Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán i již zmiňovaný Uzbekistán. Turkmenistán je – coby jedna z nejizolovanějších zemí světa – zdrženlivější, ale v realitě se chová obdobně.

Pro Seznam Zprávy to posléze přímo v kazašském Almaty vysvětlila politoložka Helene Thibaultová z Nazarbajevovy univerzity.

„Diplomacie všech středoasijských republik spočívá v tom, že se na mezinárodní scéně prezentují jako co nejvíce neutrální – v multipolárním světě chtějí mít dobré vztahy se všemi hlavními hráči: Ruskem, Čínou, Evropou i Spojenými státy. A každý je tedy vítán,“ říká profesorka. „Nejde ani o čisté vyvažování, ani o čisté přimknutí se k silnější mocnosti, ale o dynamickou kombinaci, která státům umožňuje maximalizovat hospodářské příležitosti, zachovat politickou suverenitu a zmírňovat bezpečnostní rizika.“

Nicméně teprve v posledních letech se tento přístup začíná naplno vyplácet. Po rozpadu Sovětského svazu na začátku 90. let totiž středoasijské republiky zůstaly v područí Moskvy. Rusko plnilo roli nejdůležitějšího obchodního partnera i bezpečnostního garanta celého regionu. Vše však změnila jeho agresivní vojenská kampaň na Ukrajině.

Střední Asie sice do jisté míry umožňuje obchod mezi společnostmi z evropských zemí a Ruska obcházející sankce, zejména u technologického zboží používaného při výrobě dronů a raket. Hrozba sankcí ale staví středoasijské státy do situace, kdy mezi různými partnerstvími balancovat musí.

Jak moskevská pozice slábne, pomalu ji nahrazují ostatní velmoci. Nejúspěšněji Peking, který v regionu na spojnici Blízkého a Dálného východu nabízí stabilitu.

Čínské automobily v ulicích středoasijských metropolí jsou přitom jen špičkou ledovce a výmluvným symbolem. Největší projekty se chystají v infrastruktuře. V pohoří Pamír se hloubí obrovské tunely, odstřelují hory, staví mosty a míchá asfalt. To vše financováno Pekingem a prováděno čínskou společností China Road and Bridge Corporation. Podobně Čína investuje miliardy dolarů do železničního spojení přes Kyrgyzstán do Uzbekistánu.

Peking, zejména skrze iniciativu tzv. nové hedvábné stezky, představuje přibližně 40 % všech zahraničních investic regionu. Přes kazašské hraniční přechody už nyní prochází více než polovina železniční dopravy mezi Čínou a Evropou a do budoucna by to mohlo být ještě víc.

Centrální Asie je zkrátka strategický region, který Pekingu otevírá cestu dál na západ – zejména na trhy na Blízkém východě a dál do Evropy.

Dakota Irvin, ekonomický analytik zaměřující se právě na trhy ve Střední Asii, si navíc myslí, že důležitost oblasti jen poroste. „Hrozba obchodní války s USA zvyšuje pro Čínu význam obchodních partnerů v Evropě, na Blízkém východě a v Africe. Obchodní trasa se stane potenciálně klíčovým tranzitním uzlem pro přístup na tyto trhy,“ uvedl již v loňském rozhovoru pro Seznam Zprávy. „V menší míře budou cílem čínských společností, které hledají nové trhy, jež by nahradily poptávku v USA, také samotné středoasijské země,“ doplnil.

V roce 2025 dosáhl obchod mezi Pekingem a pěti státy Střední Asie rekordní hodnoty 106,3 miliard dolarů. To představovalo meziroční růst o 12 % a vůbec poprvé obchod překonal hranici 100 miliard. Důležitější je však tato informace v perspektivě – Čína je dnes největším obchodním partnerem Střední Asie jako celku a zároveň největším obchodním partnerem každé z pěti středoasijských republik jednotlivě. Jak navíc v regionu roste životní úroveň, dá se do budoucna očekávat ještě vyšší poptávka po čínském spotřebním zboží.

Místní jsou přesto ostražití. „Je pravda, že Čína přináší investice, ale popravdě mám pocit, že za tím není jen ekonomika. Nevíme, jakou cenu za to zaplatíme v budoucnu,“ říká v historickém Samarkandu devatenáctiletý student managementu na tamní univerzitě, který se redaktorovi představil jako Borja. „Mám obavy, že jednoho dne zjistíme, že o důležitých věcech už nerozhodujeme úplně sami. Dřív jsme byli kolonií Ruska, nechci žít ani v kolonii Číny, byť by oficiálně byla nezávislá,“ dodává.

Jeho slova částečně potvrzují i průzkumy organizace Central Asia Barometer. V Uzbekistánu vidí Čínu nepříznivě na 60 % obyvatel, z toho větší část „velmi nepříznivě“. To v době, kdy v zemi podle tamního statistického úřadu působí již více než šest tisíc podniků s čínským kapitálem.

Borja vedle politického vlivu zmiňuje také téma Ujgurů. Tento turkický národ má zejména k Uzbekům, ale i dalším národům Střední Asie, velmi blízko – etnicky, nábožensky, hodnotově i kulturně. Sídlí v západočínské provincii Sin-ťiang a podle mnohých pozorovatelů se na něm pekingská vláda dopouští genocidy.

„V místních médiích se o tom moc nemluví, ale zprávy se k nám dostanou,“ tvrdí Borja, „ukazuje to, jak se Čína chová ke středoasijským národům a muslimům obecně,“ vyjadřuje obavy mladý muž, který otevřeně přiznává, že uvažuje o stěhování do Evropy.

Nad tím stojí i ekonomické obavy. Kyrgyzstán se před pár lety podle různých analytiků ocitl na hraně tzv. čínské dluhové pasti. Na Peking připadá téměř 40 % zahraničních závazků Biškeku, který se v minulosti snažil navrhnout restrukturalizaci nebo výměnu dluhu za investice do ekologických projektů, ale nikdy se nesetkal s úspěchem.

To by ostatně mohlo být jistou výhodou i pro investice ze starého kontinentu. Představitelé Evropské unie také začínají region považovat za důležitý. Potvrdili to loni na jaře, kdy se v Samarkandu s nejvyššími představiteli všech pěti republik sešla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a předseda Evropské rady António Costa.

Von der Leyenová při té příležitosti oznámila, že v rámci projektu Global Gateway, kterým se snaží rozšířit svůj vliv ve světě, Evropa investuje 12 miliard eur na podporu společných priorit. Prostředky mají putovat zejména do infrastruktury, obnovitelných zdrojů, přenosových sítí, vodního hospodářství nebo klimatických projektů.

„Evropa sice příliš karet, jak se teď říká, v ruce nemá, jelikož Rusko a Čína jsou tam velmi dobře ekonomicky i politicky integrované, v tomto však EU drží trumf,“ všímá si Thibaultová. „Její výhodou je, že partnerství s ní nabízí méně omezení a podmínek než partnerství s Moskvou nebo Pekingem. Její investice totiž nepřichází se sadou politických podmínek nebo predátorských praktik, jak je tomu zejména s investicemi čínskými.“

Přesto však experti upozorňují, že v konečném součtu rozhoduje, kdo může nejvíce nabídnout místním lídrům. „Multivektorová politika dává místním režimům možnost pohybovat se mezi velmocemi a těžit maximum,“ míní kazašská profesorka.

„Pokud EU příliš tlačí na lidská práva, mohou se obrátit k Pekingu. Pokud je čínská závislost příliš velká, mohou nabídnout projekty Evropě, Turecku nebo státům Perského zálivu. Tím se snižuje schopnost kteréhokoli zahraničního aktéra podmiňovat spolupráci politickými reformami,“ pokračuje a implicitně tak naznačuje varovný paradox – že rozvoj nutně nepřichází s demokratickými změnami.

Již nyní mají místní představitelé v této oblasti značný deficit. Vládnou zde autoritáři, jimž jsou demokratické hodnoty cizí.

„Vlády v regionu vybudovaly propracovanou architekturu represe, která kombinuje restriktivní zákony upravující působení nevládních organizací, složité registrační procedury, invazivní finanční dohled a využívání protiextremistické legislativy k potlačování nesouhlasu,“ píše v komentáři pro web Eurasianet Sebastien Peyrouse, ředitel programu pro Střední Asii na George Washington University.

Tento systém je posilován kontrolou informací a narativy, které nevládní organizace vykreslují jako zahraniční agenty, což přispívá ke zužování občanského prostoru.

„Proti dřívějšku dnes máme spoustu možností – cestovat, studovat i podnikat. Ale pokud jde o politiku, tam se stále nic nemění. Otevíráme se světu, ale v některých věcech pořád zůstáváme pozadu,“ říká Borja a dál se o tématu bavit nechce.

S jeho slovy ale souhlasí i další mladí z regionu. „Kyrgyzstán byl dříve ostrov demokracie. Vyrostli jsme s tím, že když jsou lidé opravdu nespokojení, dokážou vládu změnit. Dvakrát jsme dokonce svrhli prezidenta,“ říká například studentka z Biškeku Begimai s odkazem na revoluce z let 2005 a 2010, které svrhly autoritářské prezidenty Akajeva a jeho nástupce Bakijeva. Oba následně našli azyl v Rusku, resp. Bělorusku.

„Mám ale pocit, že dnes se to mění. Prezident je silnější, parlament slabší, některá kritická média skončila a novináři mají problémy. Myslím, že dnes by si více lidí rozmyslelo, jestli půjdou protestovat nebo budou vládu veřejně kritizovat,“ tvrdí Begimai.

Jiní na politiku už rovnou rezignovali. „O tomhle se bavit nechci. Politiku nesleduju,“ říká v úvodu zmíněný taxikář Temur. „Hlavní je, že se máme lépe a máme více možností. Víc zboží a třeba i lepší auta,“ dodává.

Odborníci ale v podobném přístupu vidí riziko. Oslabování občanské společnosti zvyšuje nebezpečí společenské frustrace a špatného vládnutí. „Hraje zásadní roli při identifikaci společenských problémů dříve, než přerostou v krize, monitoruje korupci a pomáhá vládám reagovat na místní potřeby,“ komentuje Peyrouse.

To je něco, co nenahradí žádné zahraniční investice. Tím spíš ne ty z totalitní Číny.