Článek
Tentokrát to není klišé. Svět, který jsme znali před týdnem, už není. Vladimir Putin svým agresivním výpadem zaútočil nejen proti Ukrajině, ale i proti mezinárodnímu uspořádání, tak jak se ustanovilo po druhé světové válce. Útočná válka jednoho státu proti druhému na evropském kontinentu, do začátku minulého týdne těžko představitelná, je skutečností. Ruský prezident se jednoznačně pokouší o přepsání geopolitické mapy Evropy ve snaze udržet Rusko v pozici klíčové velmoci. Je zřejmé, že ruská agrese bude mít zásadní dopad na mnohé stránky života, který jsme až dosud považovali za běžný.
Export energetických surovin je pro Rusko naprosto klíčovým zdrojem příjmů. Ropný a plynový průmysl tvoří až jednu pětinu HDP, a je tak klíčový jak pro fungování země, tak pro její schopnost projektovat svoji sílu v zahraničí. V době ekonomického úpadku a ztráty kontroly nad svými nerostnými zdroji v 90. letech 20. století bylo Rusko příliš slabé na to, aby mohlo někomu vnutit svoji vizi geopolitického uspořádání. Fakt, že se nám v tomto období podařilo zbavit se jednostranné závislosti na ruském plynu a ropě, je třeba vnímat jako zásadní úspěch. Stejně tak to, že se Česko připojilo k Severoatlantické alianci. Historické „okno“, kdy Rusko nemělo kapacity na víc než na návrhy o zachování střední Evropy jako jakéhosi neutrálního nárazníkového pásma, se nám naštěstí podařilo využít.
Když Vladimir Putin na začátku předminulé dekády nastoupil do úřadu prezidenta, bylo jeho primárním cílem rozklížené Rusko ekonomicky a následně mocensky konsolidovat. Uvědomoval si důležitost nerostného bohatství a jeho roli pro ekonomiku. Další kroky tak směřoval ke znovuzískání kontroly státu nad energetickým průmyslem, a to buď přímo, nebo do rukou Kremlu nakloněných figur. Vše právě v době, kdy po propadu v 90. letech začaly ceny ropy a plynu růst. I díky tomu tak ruská ekonomika zažívala v „nultých“ letech bezprecedentní meziroční růst HDP šplhající až k deseti procentům.
Energetika je důležitou součástí současné krize. Jakkoli se můžeme dohadovat o tempu či konečných cílech energetické tranzice, je zřejmý fakt, že vyspělé země se v následujících dekádách budou odklánět od fosilních paliv. Pro státy, jejichž ekonomiky jsou na vývozu těchto surovin závislé, to znamená problém. Nižší poptávka bude znamenat nižší příjmy do rozpočtu. Známá poučka praví, že ekonomická moc je mocí nejuniverzálnější, jelikož lze transformovat do jakýchkoli nástrojů, včetně vojenských. Pro Rusko tak odklon vyspělého světa od fosilních paliv v důsledku znamená ohrožení jeho mocenské pozice.
Horizont dvou, tří desetiletí se z pohledu běžného spotřebitele může zdát jako vzdálený, v intencích vývoje světového pořádku však jde o relativně krátkou dobu. Navíc půjde o postupný, pro státy závislé na exportu ropy a plynu neblahý, vývojový trend. Spotřebitelé mohou mít potíže tyto suroviny nahradit, nicméně producenti stojí před ještě těžším cílem kompletního přeorientování svých ekonomik. Pro země, které po dekády spoléhaly na jednoduchý vývoz komodit s nízkou přidanou hodnotou přinášející vysoké zisky, to může být ekonomicky devastující. Rusko je jednou z nich.
Víc než trubky a kohouty
S ohledem na postavení Ruska v zásobování Evropy energetickými surovinami se logicky objevují otázky, zda se současná krize podepíše na dodávkách surovin do Česka, či šířeji – do Evropy. Hovoří se zejména o ropě a plynu, dvou klíčových energetických komoditách, a o tom, jak případný výpadek řešit. V případě ropy je situace jednodušší. Ropa a ropné produkty jsou snadno skladovatelné a dají se přepravovat různými způsoby – ropovody, v cisternách, po silnici i železnici. Závislost na specifické infrastruktuře tedy není nepřekonatelná.
V případě plynu je situace horší. Plynné skupenství omezuje možnosti přepravy a skladování, závislost na plynovodní infrastruktuře je v tomto ohledu vyšší, zejména v zemích střední a východní Evropy, které nemají přímý přístup k přímořským terminálům na zkapalněný zemní plyn (LNG). Důležitou roli v případě krátkodobých výpadků hraje kapacita zásobníků; ta česká odpovídá zhruba jedné třetině roční spotřeby. Je sice potřeba počítat s tím, že zásobníky nejsou schopny dodávat plyn na stabilní úrovni a v čase křivka odtěžování plynu klesá, jedná se ale o nouzové řešení schopné krátkodobě zabránit „mrazivému“ scénáři.
Jakkoli je po událostech uplynulého týdne těžké cokoli předpovídat, dá se snad říci, že jsme ještě daleko od momentu, kdy by byly ruské dodávky ropy a plynu do Evropy zastaveny zcela. Zatím se jedná o konflikt Ruska s jednou evropskou zemí, kompletní přerušení dodávek by znamenalo agresivní akt vůči celé Evropě. Zatím nemusíme řešit celkový výpadek, ale bez ohledu na to je namístě zamyslet se nad nastavením vztahu Evropy k vnějším dodávkám energetických surovin. Tím, kdo by na sebe měl vzít zodpovědnost za koordinaci energetické bezpečnosti, je Evropská unie.
Ačkoli je zařazena mezi tzv. politiky se sdílenou pravomocí EU, energetiku si jednotlivé členské země stále řídí na základě svých zájmů. Jak však nyní dobře vidíme, energetika má daleko k čistě technicistní oblasti. Tím spíše v Evropě, kde je úzce svázána s historicko-politickým vývojem na kontinentu.
Proto ani plynovod Nord Stream 2 nelze brát jako izolovaný projekt zásobující trhy v západní Evropě. Pro Rusko se jedná o přímé napojení na nejdůležitější evropské odběratele bez nutnosti jednat s tranzitními zeměmi ve střední a východní Evropě, mimo jiné tedy s Ukrajinou, která by tak přišla o další bezpečnostní pojistku. Klíčová spojnice pro období, kdy ještě bude v Evropě po plynu poptávka. Přestože již na začátku výstavby plynovodu v roce 2018 byly aspirace Putinova Ruska zřejmé, koneckonců se jednalo o dobu po anexi Krymu, Evropská unie i její členové k projektu přistupovali jako k soukromé aktivitě zainteresovaných plynových společností a individuálnímu zájmu Německa. Spory, které Nord Stream 2 vyvolal v rámci unie, jakož i mezi Německem, EU a USA v následujících letech, však jasně dokázaly, že projekt má mnohem širší dopady.
Jak čelit manipulaci
S narůstající agresí Ruska se definitivně potvrzuje, že k tak klíčové oblasti, jakou je energetika, musí Evropská unie zaujmout koordinovaný přístup.
Loňský rozsudek Evropského soudního dvora ve věci využívání plynovodu OPAL, který navazuje na Nord Stream 1, přinesl do hry tzv. princip solidarity. Ten je zakotven v základních smlouvách EU, dosud však byl spíš vágní formulací bez zjevného dopadu. V rozsudku, který omezuje možnost využití plynovodu OPAL ze strany Gazpromu, nicméně soud říká, že při rozhodování o infrastruktuře s dopadem za hranice jednoho členského státu či na trh jako takový je třeba přihlížet k zájmům a bezpečnosti ostatních členů, jakož i k fungování trhu. Na základě této argumentace pak soudní dvůr využívání zmíněného plynovodu Gazpromem omezil – s odkazem na možné zhoršení energetické bezpečnosti středoevropských zemí, pokud by k omezení nedošlo.
Jedná se o jen zdánlivě marginální záležitost. Pro vývoj energetické bezpečnosti EU to může být zásadní moment. O významných dodávkách energetických surovin by odteď již nemělo být možné rozhodovat na základě partikulárních zájmů. Moment, kdy alibisticky necháme rozhodnutí o energetické bezpečnosti Evropy na jednom státu, se již nesmí opakovat. Ruská agrese ukazuje, že bezpečnost v Evropě není samozřejmostí a že bez vzájemné spolupráce a solidarity neobstojíme jak v současné situaci, tak tváří v tvář budoucím, nejen energetickým výzvám.
Jednoznačným cílem by mělo být rozšíření pravidel unijního trhu s plynem i na dodavatelskou infrastrukturu z třetích zemí, včetně plynovodu Nord Stream 2. Energetické politiky jednotlivých zemí se i nadále budou lišit s ohledem na různé energetické mixy. Na unijní úrovni se však mohou koordinovat krizová opatření, která zamezí manipulaci dodávek. Konkrétně takových, jaké jsme viděli v minulých měsících, kdy Gazprom nedoplnil po předchozí zimě vyčerpané zásobníky, což mimo jiné stálo za vzestupem cen plynu. Princip solidarity by se pak měl stát novým klíčovým bodem rozvoje energetických sektorů, a to nejen v souvislosti s posílením odolnosti vůči manipulacím dodávek, ale také s ohledem na unijní klimatické cíle do roku 2050.
Proti bezprostředním hrozbám politizace dodávek se jednotlivé země mohou bránit spoluprací a vymahatelnými pravidly unijního trhu. Je na čase začít uvažovat strategicky v dlouhodobém horizontu. Hrozby jsou reálné a je třeba jim čelit společně.
