Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
S razantním odsouzením války mezi Izraelem a Íránem vystoupil nejprve v deníku Le Monde (v otevřeném dopise podepsaném řadou íránských intelektuálů) a poté i na svém Instagramu Džafar Panahí – světově proslulý íránský režisér, který za svůj poslední film Byla to jen náhoda před třemi týdny získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Jako íránský občan označil napadení své země za „naprosto nepřípustné“ a Izrael za válečného agresora, který musí stanout před mezinárodním soudem.
A jako disident, který za své svobodomyslné filmy v Íránu již dvakrát skončil za mřížemi, zase odsoudil íránský režim: „Tato vláda nemá schopnosti, vůli ani nezbytnou legitimitu, aby řídila zemi nebo překonávala krize. Další existence tohoto režimu může znamenat jen další krachy, represe a chaos! Jediná možnost záchrany je tento systém okamžitě rozpustit a zahájit přechod k lidové, odpovědné a demokratické vládě.“
Jádrem prohlášení Panahího je však především humanistický apel: „Raketové útoky, bombardování obytných čtvrtí a cílené zabíjení civilního obyvatelstva představují zločin. Morálka, politika ani bezpečnost nemohou tyto zločiny ospravedlnit.“
Džafar Panahí je jako režisér ceněn především pro svou schopnost živě a důvěryhodně předávat rozporuplné postavení člověka žijícího uvnitř diktatury. Jeho hrdinové jsou většinou režimem postrkovaní či pronásledovaní, zároveň však vědí, že jiný život už je nečeká a nezbývá jim, než si nějak poradit. Každý se v takové situaci chová jinak: někdo se přizpůsobí, jiný uhýbá a kličkuje, ale jsou i takoví, a v Íránu v poslední době především takoví, kteří si dokážou zachovat hrdost, sebrat odvahu a všudypřítomnému nátlaku se postavit.
A nejde tu zdaleka jen o uvědomělé disident(k)y: hrdinkami Panahího filmů jsou například ženy, které se dostaly do vězení za mimomanželské vztahy (Kruh, 2000); nebo náctileté fotbalové fanynky, které jsou ochotné obětovat svou pověst a svobodu, aby se dostaly na stadion, kam mají ženy z mravnostních důvodů zakázaný vstup (Offside, 2006).
Když Panahí mluví o „cíleném zabíjení civilistů“, má jistě na mysli především řadové íránské obyvatele, o kterých točí své filmy, a také obyvatele Izraele. Na domy jedněch i druhých v posledních dnech padají rakety odpalované oběma stranami konfliktu. Ale stejně tak se jeho úvahy mohou týkat i íránských vědců, jaderných fyziků, které v posledních dnech izraelská armáda a rozvědka připravila o život, i dalších, které o něj pravděpodobně ještě připraví. I oni totiž spadají do kategorie „cíleně zabíjených civilistů“. A stejně jako hrdinové Panahího filmů se mohou nacházet v rozporuplném postavení.
Vědec, který v diktatuře či totalitním režimu pracuje na utajených programech, je zpravidla velkou neznámou. O motivacích těch íránských, kteří obohacují uran na centrifugách v podzemních továrnách, nevíme ani to základní: zda se na jaderném programu podílejí z přesvědčení, nebo ze strachu a donucení. A vědět to dost dobře nemůže ani izraelská rozvědka, která organizuje jejich likvidaci. Leccos nám ale může prozradit historická zkušenost. Mechanismy fungování uzavřeného světa tajných jaderných projektů si mohou být totiž v různých zemích a různých dobách velmi podobné.
Špičkoví vědci v táborech
O vývoji jaderných zbraní v Sovětském svazu dnes víme téměř vše. V Rusku 90. let a v ještě poměrně tolerantních letech desátých byly archivy více méně otevřené a dostupné. A tak historici stačili vydat monumentální dvanáctidílnou publikaci Jaderný program SSSR: dokumenty a materiály (1998–2010).
Za šíření některých tehdy zveřejněných faktů už dnes, pravda, zase hrozí vězení. Ale o mnohých se v Rusku kupodivu dodnes mluví otevřeně. Tak například nedávno uvedený a divácky úspěšný ruský seriál Atom (2025) neskrývá skutečnost, že když byl v roce 1943 spuštěn sovětský jaderný program, jeho vedoucí Igor Kurčatov do něj zapojil řadu jaderných fyziků, kteří byli odsouzeni v politických procesech 30. let a odpykávali si dlouhé tresty v Gulagu. Nebo to, že na vývoji první jaderné bomby musela proti své vůli pracovat Zinaida Jeršovová, „ruská madame Curie“, jejíž muž byl popraven v roce 1937 během Velkého teroru a která pro jaderný program vyvinula technologie výroby kovového uranu a později i plutonia.
Další špičkoví vědci byli donuceni na jaderném programu pracovat v „šaraškách“, utajených táborech, které využívaly potenciálu vězněných odborníků pro rozvoj obranného průmyslu. O jejich existenci se svět dozvěděl až díky románu Alexandra Solženicyna V kruhu prvním. Ale už méně se ví o tom, že v jedné „šarašce“ zapojené do vývoje jaderné bomby se sešli „otec sovětské kosmonautiky“ Sergej Koroljov, který byl doslova zázrakem zachráněn z táborů Kolymy, a letecký inženýr Andrej Tupolev, který v roce 1937 dostal za špionáž patnáct let táborů.
Na sovětském jaderném programu pracovalo z donucení také sedm tisíc německých vědců, inženýrů a techniků odvlečených do SSSR v roce 1945 ze sovětské okupační zóny Německa a ze zajetí. Ti nejlepší z nich dokonce pracoviště vyvíjející první sovětskou jadernou bombu řídili: v čele utajených ústavů „Objekt A“ a „Objekt G“ poblíž abchazského hlavního města Suchumi stáli fyzik a vynálezce Manfred von Ardenne a nositel Nobelovy ceny Gustav Hertz. Jiný vynikající německý vědec, Max Steenbeck, tam pod jejich vedením vynalezl dodnes používanou plynovou centrifugu na obohacování uranu; závod v městečku Elektrostal nedaleko za Moskvou, kde se chemickou cestou vyráběl kovový uran a jeho další izotopy, vedl mistr v tomto oboru Nikolaus Riehl. Z dalších vynikajících německých vědců se na vývoji první sovětské jaderné bomby podíleli také Heinz Pose, Max Volmer, Georg Robert Döpel – a tak by se dalo pokračovat. Seznam by to byl dlouhý a není nutné zdůrazňovat, že většina z nich tak činila proti své vůli.
Vedle těch, kdo se na sovětském jaderném programu podíleli nedobrovolně, byli v Sovětském svazu i původně loajální vědci, kteří se však díky svým nezávislým postojům s režimem postupně dostali do střetu a později stáli u zrodu disidentského hnutí. Nejznámějším představitelem této takzvané „technické inteligence“ je vynálezce vodíkové bomby a pozdější kritik jaderného zbrojení, disident a nositel Nobelovy ceny za mír Andrej Sacharov.
Pronásledování v Putinově Rusku
Neméně rozporuplná je i situace ve vědě v současném Putinově Rusku. Bezprostředně po 24. únoru 2022 byl zveřejněn otevřený dopis odsuzující intervenci Ruska na Ukrajinu, který od té doby podepsalo téměř 8,5 tisíce ruských vědeckých pracovníků, což z něj udělalo nejmasovější veřejné protiválečné vystoupení samostatné profesní skupiny.
Všichni jeho signatáři se svým podpisem vědomě vystavili riziku pronásledování, které na mnohé z nich také záhy dolehlo. V databázi vedené nezávislým vědeckým portálem T-Invariant je k dnešnímu dni uvedeno 95 jmen vědců vězněných a trestně stíhaných v souvislosti s jejich profesionální činností a dalších 210 vědců bylo podle nezávislého ruského vydání Mediazona odsouzeno za politické paragrafy (především za šíření falešných zpráv a diskreditaci armády).
Stovky dalších se pak staly oběťmi tzv. „měkkých represí“ – za své politické postoje byli například propuštěni z práce, odvoláni z funkcí nebo jim bylo zabráněno v kariérním postupu. Mnozí z nich však přitom i nadále pracují na vědeckých pracovištích, na která byly v posledních letech uvaleny západní sankce, a za určitých okolností by tak mohli být vystaveni podobnému zacházení jako jejich íránští kolegové.
Cílené zabíjení civilistů je neospravedlnitelné
Zkušenost sovětského období i současného Ruska ukazuje, že motivace vědců pracujících v podmínkách totalitního režimu nebo diktatury mohou být velmi různorodé a v podmínkách utajení jsou těžko rozpoznatelné. A týká se to i dnešního Íránu. Věda bezesporu neexistuje izolovaně, mimo politiku, a mnozí vedoucí íránští vědci jistě nesou odpovědnost za její zneužívání a militarizaci. Ale míru jejich provinění může určit jen spravedlivý soud.
Jak v dalším z otevřených dopisů pravidelně zveřejňovaných francouzským deníkem Le Monde napsal Anúš Gandžipúr, íránský filozof žijící ve Francii: „Islámská republika musí být svržena íránským lidem, který je jediným legitimním pánem svého osudu. Ti, kdo řídí tento stát, a jeho kati musí být souzeni před soudem tohoto lidu a po zásluze potrestáni.“
A tak by to mělo být i s íránskými vědci. Kdežto jejich mimosoudní popravy prováděné přímo před očima světové veřejnosti by měly být veřejně odsouzeny. I to má na mysli režisér Džafar Panahí, když říká, že cílené zabíjení civilistů nemůže ospravedlnit morálka, politika ani bezpečnost.
