Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Při pohledu na politickou mapu současného světa se nabízí otázka, proč hranice států v Africe a na Blízkém východě vypadají jinak než v Evropě.
Odpověď zní: Především proto, že mnohé z nich byly nakresleny od stolu pravítkem představiteli tehdejších koloniálních mocností, které se řídily vlastními strategickými zájmy, nikoli respektem k místním poměrům. Mezi „muže s pravítkem“ patřili také diplomaté Mark Sykes a Georges François Picot, hlavní aktéři tajné dohody mezi Velkou Británií a Francií, původně za účasti Ruska.
Úmluva rozdělila sféry vlivu na Blízkém východě. Francie si v jejím rámci nárokovala dnešní Sýrii a Libanon, Británie pak Irák a Jordánsko. Palestina byla určena do takzvané mezinárodní správy.
Ačkoli byla dohoda ratifikována v květnu 1916, debaty o jejím znění probíhaly už od listopadu 1915. Paralelně totiž byla vedena jednání s místními vůdci. Ti byli později šokováni, když po bolševické revoluci 1917 ruský tisk zveřejnil - na příkaz V. I. Lenina - plné znění úmluvy. Zásadně to totiž odporovalo interním ujednáním.
Hlavní motivací utajovaného jednání Francie a Velké Británie byla snaha zajistit si pokračující koloniální vliv, obchodní cesty a přístup ke zdrojům ropy. Státy také stály o to získat silného partnera v boji proti Osmanské říši. Ta již před začátkem první světové války ztrácela podstatné části území, její vliv v západní Asii však byl stále poměrně silný.
Jedním z nejvíce překvapených arabských vůdců po otisknutí Sykes-Picotovy dohody byl Hussein bin Alí, panovník státu ležícího na části území dnešní Saúdské Arábie. Už v době zveřejnění textu rozpoutal arabské povstání proti Osmanům, jak se na tom domluvil s Británií v korespondenci s důstojníkem a diplomatem Henrym McMahonem. Za podporu britských vojenských snah mu byla přislíbena arabská autonomie, což se však nikdy nenaplnilo.
Kromě slibů daných Husseinovi bin Alímu byla Sykes-Picotova dohoda také v rozporu s Balfourovou deklarací, která později vedla k založení dnešního státu Izrael. Dopis předsedovi britské sionistické organizace, lordu Lionelu Walteru Rothschildovi, podepsaný britským ministrem zahraničí Arthurem Balfourem vyjadřoval podporu zřízení židovské národní domoviny v oblasti historické Palestiny.
K rozporům ve znění různých dokumentů přitom nedošlo žádným omylem či nedokonalou komunikací, jak ostatně ukazuje zapojení Marka Sykese v sepsání Balfourovy deklarace. Jeho postup dával smysl v kontextu snahy naplnit hlavní strategický cíl: zajistit Británii trvalý přístup k Indii.
Ten se mu však nepodařilo naplnit, když byla Palestina v rámci dohody s Picotem svěřena mezinárodní správě, ne přímo Británii. Z tohoto pohledu lze jeho pozdější podporu sionistickému hnutí chápat jako pokus daný cíl dodatečně prosadit.
Pocit zrady vycházející z rozporcování území v souladu s potřebami evropských mocností v regionu stále silně rezonuje. Některé arabské zdroje v tomto ohledu samy vykreslují paralelu s mnichovskou dohodou.
Kromě hluboké nedůvěry vůči evropským činitelům přetrvaly také státní hranice, které nerespektují etnické ani náboženské rozložení. Sykes-Picotova dohoda je v tomto ohledu mnoha historiky vnímána jako počátek celé řady konfliktů a občanských válek.
Krutý vtip
Historie se v jistém ohledu opakuje – nebo spíš pokračuje. V roli velmoci však tentokrát stojí Spojené státy. I přes zapojení širokého spektra aktérů, včetně států Perského zálivu, mají USA poslední slovo v případě Gazy bez ohledu na to, kdo fyzicky sedí u vyjednávacího stolu. O budoucí obnově území tedy rozhoduje ten samý stát, který do značné míry financoval jeho destrukci.
Z jednání palestinských frakcí v Káhiře vzešlo na konci minulého týdne rozhodnutí, že správu nad Pásmem Gazy převezme těleso palestinských technokratů. Budou však mít na starosti jen každodenní správu území, nikoliv její budoucí politické směřování.
Účastníci egyptských rozhovorů se v tomto ohledu shodli na obnovení činnosti Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Otázkou však zůstává, jaký prostor bude organizaci skutečně ponechán, i s ohledem na dohady kolem plánovaného, ale nakonec izraelskou stranou odmítnutého propuštění Marwána Barghútího. Právě o něm se předpokládá, že by patřil ke klíčovým postavám budoucí palestinské politické reprezentace. Barghútí měl být mezi zajatci propuštěnými v první fázi příměří výměnou za zbývající izraelská rukojmí ze 7. října 2023.
Dosavadní průběh událostí tedy vyvolává otázku, proč by mezinárodní vměšování bez poučení z minulých chyb – tedy, že není možné vytvářet plány od stolu, bez respektování místních realit – mělo tentokrát přinést jiné výsledky.
Výstupy z nejen dvacetibodového plánu Donalda Trumpa, ale i dřívějších návrhů lze snadno shrnout jako představu výstavby nové Dubaje na břehu Středozemního moře. Za těmito návrhy stojí lidé napojení na developerský byznys, pro něž takový scénář představuje vidinu mimořádné příležitosti.
Vyloženě studenou sprchou pak byl návrh přizvat Tonyho Blaira jako možného kandidáta pro post guvernéra Gazy. Bývalý britský premiér patřil k hlavním strůjcům americké invaze do Iráku, která stála životy statisíců lidí a uvrhla zemi do chaosu, z něhož se dodnes nevzpamatovala. Jeho návrat do regionu tak působí jako krutý vtip.
Je možné, že žádný ze zatím známých návrhů pro Gazu nebude realizován v plném rozsahu. Budoucnost obyvatel Pásma ale nevypadá vůbec růžově. Poté, co přežili genocidu - termín, na němž se shodují mezinárodní humanitární a lidskoprávní organizace -, zbyly z jejich domovů jen ruiny. Za tři týdny od vyhlášení příměří 10. října bylo v Gaze zabito dalších sto lidí a přísun potravin zůstává naprosto minimální.
Ani jeden doposud předložený scénář pro Pásmo zároveň nepočítá se zapojením místních představitelů do utváření budoucnosti dvoumilionové Gazy. Nabízí se proto otázka, zda to vůbec nazývat poválečným uspořádáním.
