„Měl jsem to zveřejnit dřív.“ Zemřel muž, který odhalil lži o válce ve Vietnamu

Pozn. red.: Článek publikovaný v den výročí - tedy 13. června - jsme doplnili o informaci o úmrtí hlavní postavy aféry Pentagon Papers Daniela Ellsberga.

První ukázku tajných vládních materiálů známých jako Pentagon Papers zveřejnil list The New York Times. V kostce shrnuto ukazovaly výňatky z utajených dokumentů, že všichni američtí prezidenti a všechny jejich vlády ohledně intervence a války ve Vietnamu především lhali. A od samého počátku si mysleli, že válku nelze vyhrát. Přesto do Vietnamu posílali další a další vojáky, připravovali další a další bombardování.

60 tisíc mrtvých Američanů, přes milion mrtvých Vietnamců, stovky tisíc zabitých civilistů, tisíce sebevražd válečných veteránů. Válečné zločiny, vraždy civilistů, znásilňování, rabování, ničení přírody, kontaminování rýžových polí…

Zdrcující cynismus americké vlády během války ve Vietnamu dokládá formulace válečných cílů: 70 % – zabránit ponižující americké porážce, 20 % – udržet Jižní Vietnam mimo čínský vliv, 10 % – pomoci lidem z Jihu ke svobodnějšímu životu.

Pentagon Papers nechal sepsat ministr obrany Robert McNamara, chtěl mít shrnující obraz amerického angažmá ve Vietnamu. A médiím některé dokumenty předal Daniel Ellsberg, analytik, který se na zpracování dokumentů podílel.

Počítal s tím, že zbytek života stráví ve vězení.

Termín „whistleblower“ v posledních letech v češtině zdomácněl v souvislosti například s Julianem Assangem nebo Edwardem Snowdenem. Ještě se k nim vrátíme. Přesto alespoň stručná jazyková poznámka: doslovně lze termín přeložit jako „ten, kdo píská na píšťalku“. Aby upozornil na porušování pravidel. Adekvátní český překlad neexistuje. „Práskač“ nebo „donašeč“ mají jasné negativní zabarvení.

Whistleblower sice možná krade tajné dokumenty a donáší médiím, ale dělá to proto, aby upozornil na protizákonné nebo nemorální jednání.

A „otcem“ moderních whistleblowerů byl Daniel Ellsberg. Před dvěma měsíci poskytl magazínu Politico svůj poslední rozhovor. V té době mu už nezbývalo mnoho času, umíral na rakovinu slinivky břišní. V pátek 16. června americká média informovala, že Ellsberg nemoci podlehl, bylo mu 92 let.

Ellsberg říkal, že od podvádění a lží ohledně vietnamské války vede přímá cesta k podvádění a lžím ohledně války v Iráku. A proto jsou podle něj whistlebloweři nyní ještě důležitější než v jeho době. „Je to proto, že máme tajnou zahraniční politiku. Léta se ji daří držet v utajení a spřádat kolem ní mýty,“ řekl Ellsberg pro Politico.

V rozhovoru pro The Guardian z roku 2021 zase prohlásil, že nikdy nelitoval toho, že dokumenty předal médiím. Přestože mu reálně hrozilo, že zbytek života stráví ve vězení. Byl obžalován podle paragrafů o špionáži a souhrnný trest byl navržen na 125 let.

Když zpětně o kauze Pentagon Papers přemýšlel, trápilo ho něco jiného. „Často whistleblowerům říkám, aby to nedělali jako já. Aby nečekali roky, než s odhalením přijdou, aby nenechali padat bomby a umírat lidi.“

Ellsberg vystudoval ekonomii na Harvardu, pracoval pro think-tank RAND Corporation, mezi lety 1964–1967 byl zaměstnancem Pentagonu a dva roky strávil jako analytik ve Vietnamu. A opět jako výzkumník RAND Corporation se podílel na zpracování Pentagon Papers. Práce byly hotové v roce 1968.

K definitivnímu přesvědčení, že má v ruce silnou zbraň, která může pomoci zastavit válku, dospěl až v polovině následujícího roku. Rozhodující bylo setkání s protiválečnými aktivisty, kteří odmítali odletět do Vietnamu a dobrovolně se nechali zavírat do vězení. „Mohli zvolit i jiný typ protestu, mohli se vymlouvat, mohli emigrovat. Ale oni chtěli ukázat, že je to věc svědomí,“ vysvětloval Ellsberg. „A tahle občanská statečnost je nakažlivá. Otevřela mi oči.“

Začal tajně kopírovat ukázky z Pentagon Papers. Pak zkoušel přesvědčit několik senátorů, aby je zveřejnili. Potom kontaktoval novináře. A byl přesvědčený, že zbytek života stráví za mřížemi.

„To, že mě nakonec zprostili obvinění, byl zázrak,“ vzpomínal.

Krátce po zveřejnění první dávky Pentagon Papers v New York Times zřídil prezident Richard Nixon tajnou skupinu známou pod názvem White House Plumbers neboli Instalatéři z Bílého domu. Agenti-instalatéři-čističi měli za úkol zabránit dalšímu úniku tajných materiálů a zveřejnění těch už uniklých. Mezi jejich první úkoly patřila také diskreditace Daniela Ellsberga.

Vloupali se do ordinace jeho psychiatra a hledali dokumenty, které by zpochybnily jeho příčetnost. Neuspěli. Zřízení skupiny se nakonec paradoxně obrátilo proti Nixonovi a zachránilo Ellsberga. Byli to právě Plumbers, kteří se v roce 1972 vloupali do sídla Demokratické strany ve Washingtonu. Následovala aféra Watergate a Nixonova rezignace.

A u soudu s Ellsbergem vyšlo najevo, že Plumbers proti němu sháněli diskreditující materiály. A že FBI bez povolení soudu odposlouchávala jeho telefonické hovory. Soudce William Byrne konstatoval, že došlo k nezákonnému shromažďování důkazů a masivnímu porušování pravidel ze strany státu. A 11. května 1973 Ellsberga zprostil obvinění.

Dobře to v té době vypadalo i se svobodou slova. Vyšetřování podle paragrafů o špionáži hrozilo i vydavatelům New York Times a ostatních médií, která dokumenty zveřejnila. Generální prokurátor bezprostředně po vydání první ukázky listu New York Times nařídil, aby upustil od dalších publikací utajených dokumentů. Deník odmítl, Bílý dům ho zažaloval a první soud noviny prohrály.

Bylo to poprvé od americké občanské války, kdy soud novinám zakázal publikovat. Svoboda slova se otřásala v základech. Nejvyšší soud dal ale nakonec za pravdu médiím. 30. června se odvolal na první dodatek ústavy o svobodě projevu a povolil další publikování tajných dokumentů.

Novináři byli pochopitelně nadšeni. Ale cítili i nejistotu. Mezi prvním soudem a rozsudkem Nejvyššího soudu uběhly dva týdny. Dva týdny, po které stát dokázal noviny zkrotit, umlčet. Média to nutně vnímala jako varování.

Bude hůř?

Pentagon Papers na 7000 stranách ukazují, jak vlády pěti amerických prezidentů mlžily a lhaly ohledně amerického angažmá ve Vietnamu. Začíná to rozhodnutím Harryho Trumana podpořit francouzskou snahu obnovit po druhé světové válce své kolonie v Indočíně. Pokračuje přes eskalaci konfliktu za Dwighta Eisenhowera, Johna Kennedyho a Lyndona Johnsona a vrcholí brutálním zoufalstvím Richarda Nixona.

Během druhé světové války Spojené státy v boji proti Japoncům spolupracovaly s vietnamským lídrem Ho Či Minem. Po konci války se ale americká zahraniční politika radikálně změnila. Z Japonců, úhlavního nepřítele, který byl ke kapitulaci donucen svržením jaderné bomby, se stal spojenec proti komunistům.

Ho Či Min vedl Vietnamce v boji proti Francouzům. Spojené státy byly sice proti kolonialismu, ale Francouze podpořily. V Číně vyhrál Mao a v očích amerických prezidentů se náhle Ho Či Min stal hrozbou šíření komunismu v jihovýchodní Asii. Tajné služby sice prezidenta informovaly, že Ho Či Min není spojencem Číny ani Sovětského svazu a že nehrozí „dominový efekt“ šíření komunismu. Prezident ale nedbal.

Francouzi v roce 1954 prohráli v rozhodující bitvě u Dien Bien Phu a rozběhla se mírová jednání. Američané je odmítli akceptovat a trvali na podpoře Jižního Vietnamu v boji proti komunistickému nebezpečí. Podpořili jihovietnamského diktátora Diema.

Neboli: krátce po skončení druhé světové války měly v Pacifiku Spojené státy za hlavní spojence Japonce, podporovaly kolonialismus a diktaturu. A byl to jen začátek.

Vietnam se stal důležitým bojištěm studené války. Američtí „jestřábi“ přesvědčovali prezidenty, že nesmějí ani pomyslet na to, že by mohli prohrát. Prezident Kennedy navýšil pomoc Vietnamu a žádal za to demokratické reformy. Diem odmítl. Krátce nato spolupracovala americká zpravodajská služba CIA na převratu, který skončil Diemovou smrtí.

Do Bílého domu nastoupil Lyndon Johnson a požádal Kongres, aby mohl do Vietnamu poslat vojáky, aniž by oficiálně vyhlásil válku. Záminkou byl „malý Pearl Harbor“ – útok na americkou letadlovou loď Maddox v tonkinském zálivu. Ministr obrany McNamara v Kongresu pod přísahou lhal, když tvrdil, že americké námořnictvo v incidentu nehrálo absolutně žádnou roli.

Hrálo, velelo jihovietnamskému útoku. Podle první zprávy si vojáci severní armády spletli Maddox s jihovietnamskou lodí. Podrobnější vyšetřování později ukázalo, že k žádnému útoku na americkou loď nedošlo.

A stále to byl jen začátek.

O kom se v tomto textu mluví? Podívejte se na fotografie:

Po „tonkinském incidentu“ vyslal prezident Johnson do Vietnamu 20 tisíc vojáků. Bez vyhlášení války. Velitelé brzy žádali o 100 tisíc dalších. A McNamara odhadoval, že koncem roku 1965 bude každý měsíc umírat 500 amerických vojáků.

O dva roky později už byl ministr obrany zoufalý. Psal prezidentovi, že navyšování počtu vojáků ani další bombardování válku nevyhraje. Navrhoval, aby Spojené státy ohlásily vítězství a v tichosti se z Vietnamu stáhly.

McNamara dokonce upozorňoval na to, že celá válka stojí na velmi sporných základech: „Obrázek největší světové velmoci, která týdně zabíje nebo zraní tisíc civilistů, aby si podrobila malou nevýznamnou zemi z důvodů, které jsou velmi diskutabilní, to není příliš hezký obrázek.“

Johnsona to ale pouze rozčílilo. Přiměl ministra k rezignaci a počet vojáků vyslaných do Vietnamu navýšil na více než 500 tisíc. Vietnamská válka přesto znamenala jeho politický konec. Protesty proti válce sílily. Johnson se rozhodl, že v roce 1968 nebude znovu kandidovat.

Otevřela se cesta pro Richarda Nixona. A to byl další prezident v řadě, který se rozhodl tu válku vyhrát. Nebo ji alespoň neprohrát. A naplnit tak alespoň 70 % původních válečných cílů. Nixon i ve Vietnamu rozvíjel svoji oblíbenou „madman strategy“ neboli „strategii šílence“. Chtěl nepřátele přesvědčit o tom, že je psychicky labilní a že pro vítězství udělá cokoli. Opravdu zvažoval použití jaderné bomby ve Vietnamu? Už to nelze ani jednoznačně potvrdit, ani vyvrátit.

Zároveň začal s rozsáhlým stahováním amerických jednotek. Ale ještě v roce 1972 nařídil masivní bombardování, při kterém zahynulo přes 1600 civilistů.

A jak to celé dopadlo? New York Times shrnují: „V dubnu 1975 zahájil Severní Vietnam rozhodující ofenzivu, dobyl Saigon a vyhrál válku. O tři roky později Vietnam vpadl do Kambodže a svrhl krvavý režim Rudých Khmerů. To byla dodnes jediná vietnamská invaze od začátku války. A tak se definitivně zhroutila lež o ‚dominovém efektu‘. Lež, na níž Američané válku postavili.“

Daniel Ellsberg měl před svou smrtí za to, že whistlebloweři jsou stále pod větším a větším tlakem. „Během vlády Baracka Obamy bylo přibližně 10 procesů s whistleblowery, za Trumpa jich bylo osm. Mají mnohem menší ochranu, než to bylo v mé době a během následujících 30 let,“ řekl Ellsberg.

Shodou okolností právě v těchto dnech prohrál patrně nejznámější whistleblower Julian Assange odvolací soud v Londýně, a je tak velmi blízko vydání do Spojených států. Tam mu hrozí soud podle stejného zákona o špionáži, podle kterého měl být souzen Ellsberg. Assange by mohl dosáhnout ještě vyššího souhrnného trestu, až 175 let. Ale to je v podstatě detail.

Není tu prostor na podrobné připomenutí příběhu Juliana Assange a jeho serveru WikiLeaks. Assange zveřejnil, kromě mnoha jiných dokumentů, utajované texty a videa z amerických válek v Iráku a Afghánistánu. Mimo jiné o vraždách a zabíjení civilistů.

Od roku 2012 žil Assange v budově ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Hrozilo mu stíhání za nekonsensuální sex se dvěma Švédkami. Ve Švédsku jde o trestný čin. Assange vinu popírá. V roce 2019 nicméně londýnská policie Assange na ambasádě zatkla. A Spojené státy požádaly o jeho vydání.

Dramatický je i osud dalšího světoznámého whistleblowera Edwarda Snowdena. Ten novinářům v roce 2013 předal dokumenty, které dokládají, že americká tajná služba NSA masivně sleduje americké občany i zahraniční politiky, odposlouchává telefony, shromažďuje elektronickou komunikaci, zneužívá telefonní společnosti.

Na cestě za azylem v Ekvádoru uvázl Snowden na moskevském letišti. Americké úřady mu zrušily pas. Ve Spojených státech je obviněn ze špionáže. Jak jinak. Rusko nabídlo Snowdenovi dočasný azyl. Později ho prodloužilo. Vloni získal ruské občanství. Do Ruska za ním přiletěla manželka, narodili se jim tam dvě děti.

Možná i chtěl jinam, ale hnout se v podstatě nemohl. Nyní média s chutí spekulují o tom, zda bude povolán do armády a půjde bojovat na Ukrajinu.

Ostatně k profesi whistleblowera se „na stará kolena“ vrátil i Daniel Ellsberg. Zveřejnil dlouho utajovaný dokument, který ukazuje, že americká armáda v roce 1958 uvažovala o jaderném útoku na Čínu, aby před invazí ochránila Tchaj-wan. Chtěl otestovat, jak zareagují americké úřady. A jestli ho ještě do konce života stihnou zavřít do vězení.

Odpověď na tuto otázku již bohužel známe.