Hlavní obsah

Mezi Ukrajinci, jež zaměstnává smrt. „Někdy je problém dát tělo dohromady“

Foto: Profimedia.cz

Hrobaři na Ukrajině ve své práci vidí smysl jen stěží. Snímek z Buči.

Reklama

19. 6. 16:02

Antonij s mrtvými těly zachází velice jemně. Polámané nohy balí do igelitu a na pohmožděné tváře nanáší prášek. Vojáky pak opatrně obléká do uniforem. „Někdy je opravdu těžké dát části těla dohromady. Bývají vážně poškozená.“

Článek

Ve válkou zmítané zemi jsou naděje v podobě malých každodenních vítězství nesmírně důležité. Když se vojákovi podaří porazit svého nepřítele. Když záchranář z trosek vytáhne přeživšího. Když někomu lékař zachrání život. Jsou však takoví, kteří ve své práci útěchu, natož malé osobní vítězství, hledají jen stěží.

Hrobníci, balzamovači, pohřební služba, koroneři. Šrámy na jejich psychice jsou o to hlubší, že své prožitky nemají s kým sdílet, jejich profese stále provází stigma. Úlevou pro ně nemůže být ani fakt, že jsou ve válce nepostradatelní.

„Cítím se otupělý,“ říká pro The New York Times Antonij, zaměstnanec márnice ve Lvově. „I když mi někdo říká vtip, o kterém vím, že je vtipný, nedokážu se smát. Mé emoce jsou příliš otupělé.“

Ačkoli je Lvov vzhledem ke svojí poloze relativně v bezpečí, nápor smrti na něj doléhá ve velkém. Místní tady pohřbívají těla vojáků, kteří padli v bojích na východě. Rodiny, které uprchly z rodných měst, nyní okupovaných ruskými silami, zde nachází své blízké, kteří zahynuli daleko od domova.

Antonij pro novináře amerického deníku promluvil pod příslibem anonymity, nechtěl zveřejnit své příjmení. K zemřelým chová hlubokou úctu, nicméně si je vědom jistého stigmatu, které se s jeho povoláním nese.

Do armády vstoupil, když Rusko v roce 2014 anektovalo Krym. Dodnes zůstává v ukrajinských dobrovolnických silách. Po únorovém napadení Ukrajiny mu ale povolávací rozkaz nepřišel. Jeho práce je ve válečné době součástí kritické infrastruktury.

Antonij si všímá, že vojáci v márnicích často nejsou schopni na své padlé kamarády ani pohlédnout. „My tady ale musíme zůstat a musíme tuhle práci dělat, protože nikdo jiný nemůže,“ říká.

Ukrajina i Rusko počty svých padlých udržují v tajnosti. Prohlášení o zemřelých či zneškodněných nepřátelských vojácích tak nelze ověřovat.

Poradce ukrajinského prezidenta nedávno odhadl, že každý den umírá asi 200 až 500 ukrajinských vojáků, což je více než před několika týdny uvedl prezident Volodymyr Zelenskyj, který mluvil o 60 až 100 padlých denně.

Rostoucí čísla tak odrážejí i posun frontové linie. Na začátku války Ukrajina vytlačila ruské síly z Kyjeva. Hlavní bitvy se však přesunuly na východ, kde se momentálně zdá, že má Rusko převahu.

„Dříve jsme dělali jeden nebo dva pohřby měsíčně. Teď nestíháme,“ říká Michailo, hrobník, jenž pohřbívá ty, které předtím Antonij připravuje. „Každý den se koná pohřeb – někdy několik najednou. A všichni jsou tak mladí,“ dodává.

Hřmotný Antonij s mrtvými těly zachází velice jemně. Polámané nohy balí do igelitu a na pohmožděné tváře nanáší prášek. Opatrně obléká vojáky do uniforem, které vybírá z darované hromady oblečení. Jindy obleky do rakve nosí pozůstalí. „Přivážejí je sem ve špatném stavu, pokryté špínou, krví a s otevřenými ranami,“ říká Antonij. „My je vyčistíme, dáme zpět dohromady a zajistíme, aby vypadali správně.“

Podle provozovatele márnice Boryse Ribuna je tato práce „psychicky mnohem náročnější“ než před válkou. Zemřelí jsou většinou mladí lidé s hroznými zraněními. „Někdy je opravdu těžké dát části těla dohromady. Bývají opravdu vážně poškozená,“ popisuje a stěží zadržuje slzy. „Ale snažíme se. Děláme, co můžeme, aby se s nimi jejich rodiny mohly řádně rozloučit.“

Antonij si na mrtvá těla, ať už jsou v jakémkoliv stavu, zvykl už dávno, a to i když kolikrát může ostatky předat pozůstalým pouze v igelitovém sáčku.

Pohřbíval jsem všechny, od lékařů po vědce. Nakonec si nás smrt vezme všechny.
Michailo

Ze setkávání s příbuznými se mu vždy třesou ruce. „Dá se zvyknout téměř na cokoli, můžete si zvyknout na téměř jakýkoli typ práce,“ říká Antonij. „Není ale možné zvyknout si na emoce lidí, kteří sem přicházejí, aby viděli své milované,“ dodává a vzpomíná na setkání se ženou, která v márnici našla svého syna. Po neutěšitelném kvílení se svezla na podlahu. Omdlela.

Práce na hřbitově začíná hned za úsvitu. Michailo kope dva metry hlubokou jámu, v přestávkách si otírá pot z očí, kouří cigarety a sem tam zavtipkuje. „Vtipkovat musíš pořád. Prostě musíš. Když si to všechno začneš brát k srdci, zblázníš se,“ říká.

Historický hřbitov ve Lvově, který pochází z roku 1786, je plný místních významných osobností, včetně sovětských vojáků, kteří bojovali proti nacistům. Pro množství přivážených těl tady ale nezbývá dost místa. Na travnatém poli za hřbitovními zdmi leží kolem 50 čerstvých hrobů.

Michailo vzpomíná na své kariérní začátky. V raných fázích ukrajinské nezávislosti bylo těžké najít si zaměstnání s pravidelným platem. Práci hrobníka tak vzal částečně proto, že výplata aspoň chodila včas. Jeho prvním úkolem bylo vykopat kosti z hromadného hrobu nalezeného na počátku 90. let. „Že pracuju na hřbitově, jsem nejdřív neřekl nikomu,“ přiznal. „Styděl jsem se.“ Michailo utírá slzy. Ve své práci ani po letech nenachází smysl. „Není tu na co být hrdý,“ říká.

Kvůli rostoucí poptávce po pohřbech lvovská vláda pro tyto účely vyčlenila speciálního úředníka. Většinu nákladů pokrývá státem podporovaná společnost Municipal Ritual Service, která vojákům padlým v boji poskytuje rakve a květiny.

„Každý jejich příběh je jedinečný. Mělo by se o nich psát – o všech,“ říká NYT 29letá Jelyzaveta, která byla na začátku války ve firmě úplný nováček.

Rodiny zemřelých často na hrobech nechávají připomínky toho, kým jejich milovaní byli před válkou. Malířskou škrabku. Playstation. Spisovatelský brk. Oblíbenou sladkost.

Některé hroby lemují pečlivě osázené květinové záhony. Na žádném z nich nechybí zapálená svíčka.

Jediný případ, kdy se Antonij nebo někdo jeho z kolegů vzdávají práce na těle, je ten, kdy přivezou jejich kamaráda. Tím spíš ale pak dokáže pochopit tu nedůvěru, kterou často vídá v očích truchlících. Díky své práci přestal považovat márnice a pohřby za děsivé. Strach ze smrti ale nemá o nic menší.

„Není člověk, který by se nebál smrti,“ říká NYT jeho kolega Michailo. „Pohřbíval jsem všechny, od lékařů po vědce. Nakonec si nás smrt vezme všechny.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované