Náročný byznys: Za převoz piva k sousedům platí víc než za další tisíce kilometrů

/Od spolupracovnice na Blízkém východě/

Jen málokterá města k sobě mají tak blízko a daleko současně jako Jeruzalém a Ramalláh.

Mezinárodně většinou států neuznanou metropoli Izraele a dočasné hlavní město Palestiny od sebe dělí jen 15 kilometrů, ale také ostře střežená hranice v podobě vysoké betonové zdi s ostnatým drátem a přísným checkpointem, který kontrolují izraelská armáda a pohraniční policie.

Přesto mezi nimi jezdí každých dvacet minut přímé autobusy, které jsou součástí izraelské integrované dopravy. Kromě mnoha lidí také mezi oběma městy proudí velké množství zboží. A to i přes výrazný pokles palestinské ekonomiky během izraelské války s teroristy z Hamásu a komplikace při cestě výrobků přes palestinsko-izraelskou hranici.

K úspěšným palestinským exportérům patří pivovar Taybeh Beer, který od roku 1994 funguje ve stejnojmenné vesnici asi 35 kilometrů od Jeruzaléma. Je jedním z mála palestinských průmyslových podniků a vyrábí hned šest druhů piva, navíc z českého chmele, na což tu jsou pyšní.

„Jsme hrdí na to, že vyrábíme opravdu dobré pivo z kvalitních surovin a budeme v tom pokračovat i přes všechny překážky,“ říká odhodlaně Madees Khoury, manažerka rodinného pivovaru a vůbec první sládková na Blízkém východě.

Taibe (v anglickém přepise Taybeh, odtud název pivovaru) je vůbec poslední čistě křesťanská vesnice na Západním břehu a žije tu asi tisíc lidí.

„Život tady není snadný pro nikoho. Před pár dny židovští osadníci skoro zabili jednoho ze sousedů. Nedávno na silnici při vjezdu do vesnice naházeli kovové hřeby, které prořežou pneumatiky. Nikdo před nimi není v bezpečí. Dělají si, co chtějí,“ říká otevřeně manažerka.

Útoků židovských osadníků na Západním břehu podle nedávné zprávy OSN přibývá a roste i jejich intenzita. To také pravidelně kritizují izraelští lidskoprávní aktivisté, podle organizace Be-celem je „násilí ze strany osadníků každodenní realitou na Západním břehu“.

„Úřady jsou příliš laxní, nedbalé nebo prostě neschopné,“ kritizuje situaci Yisrael Medad, analytik a novinář, ve svém článku pro server Jerusalem Post. Jak zdůrazňuje, násilí je na Západním břehu běžné, a to jak ze strany osadníků, tak i Palestinců. Mediálně viditelné je však pouze to první, což je podle něj dost zkreslující.

Pohled na chování osadníků v izraelské společnosti navíc není jednotný. Podle výzkumu Israel Democracy Institute si téměř polovina Izraelců myslí, že stát je vůči osadnickému násilí až příliš benevolentní.

„Osadníci nejsou celý Izrael. My vaříme pivo pro všechny, kteří umí ocenit kvalitu. Palestinský trh je malý, navíc velká část muslimů alkohol vůbec nepije, takže izraelský trh potřebujeme,“ říká pragmaticky Khoury.

Velká část produkce pivovaru směřuje právě do Izraele a točené pivo nabízejí podniky v Tel Avivu, Jeruzalémě nebo Haifě. Dokonce bylo zdejší pivo v minulosti certifikováno jako košer.

Jenže nejistá bezpečnostní situace znamená překážky pro vývoz ze Západního břehu. „Už několik týdnů před začátkem války s Íránem byl zavřený izraelský checkpoint pro zboží. Takže jsme měli problémy s dodávkami jak pro naše izraelské partnery, tak s exportem do dalších zemí,“ dodává Khoury.

Vývoz ze Západního břehu do Izraele je zatížen cly a značně komplikovaná je i doprava do izraelských přístavů, aby palestinské pivo mohlo putovat třeba do Japonska, Norska nebo USA.

„Dopravit naše pivo do přístavu v Haifě nebo Ašdodu nás stojí stejně jako doprava odtud do Francie,“ konstatuje sládková. Izraelské přístavy jsou přitom od jejího podniku jen pár desítek kilometrů, Francie je vzdálená přes 2500 kilometrů.

Provázanost palestinské a izraelské ekonomiky má vliv i na turistický ruch. Po 7. říjnu 2023 zažil Izrael dramatický propad návštěvníků, kteří se vracejí jen pomalu. To ovlivňuje i jedno z nejvýznamnějších křesťanských poutních míst – Betlém, který leží asi 10 kilometrů od Jeruzaléma.

„Fungujeme tak jen na 15 procent. Obchod na hlavním náměstí je zavřený od pandemie covidu-19 a otevíráme ho jen na pár dní v roce během hlavní sezóny. Za normálních okolností bychom měli práci pro 20 lidí, ale teď máme jen čtyři pracovníky a každý pracuje jen pár dní v týdnu,“ přiznává Jack Giacaman, obchodní manažer Christmas House, rodinné řezbářské dílny zpracovávající olivové dřevo.

Tady pod rukama řezbářů vznikají betlémy všech velikostí, ale i další figurky a dekorace. Zákazníci ale roky chybí.

„Všechny turistické obchody v Betlémě jsou zavřené, stejně jako hotely a restaurace, které jsou na turistech závislé. Je to kvůli válce i tomu, že Izrael zavírá checkpoint 300, hlavní vstup do Betléma,“ dodává s tím, že složitý je i export zboží z palestinského území.

Palestinská pošta nefunguje už dlouho a válka znamená omezení také pro izraelské letiště v Tel Avivu.

„Dostat zásilku k zákazníkům v zahraničí je strašně složité. Dopadají na nás i restrikce různých zemí vůči Izraeli. Před Vánoci jsme měli velkou objednávku ze Španělska, kterou jsme posílali skrze osadníky z Izraele. Jenže zásilku nám španělské úřady vrátily,“ popisuje Giacaman. Španělsko totiž zakazuje dovoz zboží z židovských osad. Giacaman se i proto snaží posílat jej raději přes Jordánsko.

„Řezbářská dílna je náš rodinný podnik, takže ztráty pokrýváme z vlastních prostředků, už jsme prodali i nějaké nemovitosti. Do budoucna tu pro náš byznys nevidím žádnou perspektivu, a proto jdou mladí pracovat do jiných odvětví, která nejsou závislá na turismu. Betlém se postupně stává velkým vězením, kde není budoucnost,“ přibližuje závažnost situace.

Podobné podmínky už jeho rodina zažila během nadvlády Osmanské říše před rokem 1917, kdy přišla velká vlna emigrace z tohoto území.

Zhruba třicetitisícový Betlém, po desetiletí hlavní turistický cíl na Západním břehu, doplácí na dramatický úbytek návštěvníků v celé Svaté zemi, ať už na izraelském nebo palestinském území. Kvůli válce v Gaze se zde dokonce vůbec nekonaly velkolepé vánoční oslavy a vánoční strom na náměstí tu rozsvítili až v prosinci 2025.

Do budoucnosti se naopak s mírným optimismem dívají manželé Qassem Abu Khalaf a Malak Hijaz. Společně stojí za značkou Mejana a vytváří niche parfémy, vyprávějící palestinské příběhy s pomocí vůně.

„Jsme hrdí na dědictví naší země, naši kulturu a naše kořeny. Proto v našich parfémech najdete koření a rostliny, které sem patří a používaly je generace před námi. Věříme, že vůně mohou ukázat krásy Palestiny,“ vypráví Quassem.

V jejich parfémech je tak cítit třeba jasmín, se kterým mají spojenou babiččinu zahradu, šafrán, považovaný za „palestinské zlato“, či tradiční arabskou vonnou esenci oud. Pracují s tím, že právě vůně vyvolávají vzpomínky a ty palestinské nejsou a nemají být jen o lidském utrpení, ale také o bohatství země a jejím dědictví.

Spolu s manželkou a dcerkou bydlí v Bejt Chanina, části Východního Jeruzaléma, která byla do roku 1967 pod jordánskou kontrolou. Oni sami stejně jako jejich rodiny jsou hrdí Palestinci, ale vzhledem k místu, odkud pocházejí, jsou držiteli jordánských cestovních pasů a izraelského trvalého pobytu. Jejich řidičské průkazy jsou izraelské a také v Izraeli platí daně.

„Žijeme vedle sebe, ale nejsem si jistá, jestli spolu. Jenže takhle to tady je,“ krčí rameny Malak Hijaz, původní profesí speciální pedagožka a učitelka angličtiny. Nyní se stará o marketing a vizuální podobu parfémů. Řeší i detaily jako květinové ilustrace na obalech od palestinské ilustrátorky.

Její manžel je materiálový inženýr. „Já sám jsem vystudoval izraelskou vysokou školu, mám izraelské kolegy a chci, aby nám zákazníci přibývali. A opravdu neřešíme, kde mají adresu,“ dodává.

Značka vznikla v roce 2023, jen pár týdnů před útokem Hamásu ze 7. října, a nebylo jasné, jestli se jí v takové situaci podaří uspět. „Začátek války zbrzdil rozvoj naší značky o řadu měsíců. Ale nevzdali jsme se a postupně si našli zákazníky, a to jak mezi Palestinci žijícími v Izraeli a na Západním břehu, tak v Evropě nebo v Austrálii či USA,“ popisuje Khalaf.

Jenže paradoxně jejich vlastní izraelská odesílací adresa je některým zákazníkům trnem v oku. Mají pochybnosti, jestli jde skutečně o palestinskou značku.

„Změnili jsme i měnu na našem e-shopu z izraelských šekelů na americké dolary. Těžko někomu zvenčí vysvětlíme, že šekely platí i Palestinci na Západním břehu,“ říká dost pragmaticky. Jakkoliv je soužití mezi Izraelci a Palestinci obtížné, je podle nich prostě realitou, a právě byznys je prostorem ke spolupráci a nadějí pro lepší budoucnost.

„Věřím tomu, že lidé k sobě mají hledat cestu a sdílet to pozitivní. My světu ukazujeme palestinské vzpomínky a tradice. Máme radost z každého, kdo objeví naše parfémy a začne je používat. Ne nutně proto, že jsou palestinské, ale protože jsou kvalitní a přinášejí příjemné vůně, se kterými bude lidem dobře,“ shrnuje Khalaf.