Skoro nejstarší, určitě nejuvolněnější. Festival ve Varech slaví šedesátiny

„Požádalas mne, abych Ti pověděl všelijaké klepy o filmovém festivalu v Mariánských Lázních. Nuže, máš je mít,“ začíná Jiří Brdečka svou reportáž o prvním ročníku této československé přehlídky pro časopis Kino. Píše se rok 1946 a v improvizovaných poválečných podmínkách vzniká jeden z nejstarších filmových festivalů na světě.

Prozatím probíhá střídavě v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Novinář a spisovatel Brdečka si ale už tehdy pochvaluje, že mnohem lepší atmosféru mají projekce v karlovarském přírodním kině, kde obecenstvo „umí dát najevo své sympatie řádně hlučným způsobem“.

Možná tak nevědomky předznamenává to, čím je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary pověstný také v době, kdy jeho pořadatelé chystají letošní jubilejní 60. ročník. Tedy plnými kinosály a nadšením publika.

U jeho zrodu tehdy stál mimo jiné básník a sekční šéf na ministerstvu informací Vítězslav Nezval. Založení přehlídky v pohraniční sudetské oblasti mělo oživit turistický ruch a také ukázat světu sílu znárodněné tuzemské kinematografie. Takže onen „symbolický prapor nové krásy a nového ducha naší i cizí současné filmové tvorby“, o němž Nezval hovořil během zahájení, měl ve skutečnosti zřetelný politický rozměr.

Desátým ročníkem se akce v roce 1957 zařadila mezi takzvané festivaly kategorie A. Tedy po bok těch největších přehlídek jako Cannes či Benátky. Ale radost z toho, že se festival bude poměřovat s těmi nejvěhlasnějšími, že bude mít vlastní silnou soutěž a bude se ho účastnit mezinárodní porota FIPRESCI, netrvala dlouho.

V Moskvě nelibě nesli, že už na akci nehrají prim sovětské filmy. Festival se tak od roku 1959 na střídačku pořádal v Moskvě a Karlových Varech, čímž prestiž tuzemské přehlídky začala upadat.

Během přelomového roku 1968 došlo k rušení různých zavedených sekcí, sice se tu nečekaně svobodně debatovalo o krizi festivalů, ale náladu pražského jara rázně utnul jeden z přítomných sovětských kritiků, když se ohradil vůči vítěznému snímku Rozmarné léto Jiřího Menzela jako „zcela odtrženému od současnosti“. Normalizace klepala na dveře.

Porevoluční 27. ročník v roce 1990 už se po dvou spíše temných dekádách nevěnoval „rozvíjení kulturní a ideové úrovně v duchu socialismu“. Probíhal za všeobecného nadšení, promítaly se trezorové a jinak zakazované snímky, režisér Miloš Forman a výtvarník Theodor Pištěk do Karlových Varů přijeli z Paříže na kole.

Prvotní zápal pro věc však nestačil. Další ročník se o dva roky později odehrával v organizačním chaosu a festival stál na prahu nových bojů – o svou existenci. Sice se tu nadále objevovaly významné české i zahraniční osobnosti, hrály se snímky hvězd americké nezávislé kinematografie Jima Jarmusche, Guse Van Santa či bratrů Coenových, případně tituly íránské nové vlny, ale kolaboval systém prodeje lístků, kina zůstávala prázdná. A hlavně se začínaly ozývat pochyby, zda by Karlovy Vary měly mít svou velkou mezinárodní akci prestižní kategorie A.

Přes pochybnosti respektovaných osobností, jako byl novinář a filmový kritik Antonín J. Liehm, i přes odpor karlovarských občanů, otrávených z nepodařeného ročníku, převládl pocit, že jeden z nejstarších festivalů v Evropě nelze zrušit ani jej přesunout do Prahy.

Stát přestal být pořadatelem, vznikla Nadace Mezinárodní festival Karlovy Vary a jejího předsednictví se ujal Jiří Bartoška. „Já jsem byl tehdy po rozpadu Divadla Na Zábradlí vlastně volný a připadalo mi absurdní, že by tenhle festival, kam jsem jezdil celá léta, měl být zrušen, a tak jsem s tím souhlasil. Netušil jsem ovšem, do čeho jdu,“ vzpomínal herec a dlouholetý šéf karlovarské přehlídky v knize Příběh festivalu, která vznikla u příležitosti 50. ročníku.

Bartoška skutečně netušil. Pod jeho záštitou a ve spolupráci s filmovou kritičkou Evou Zaoralovou vznikl tým, který vychoval budoucí dramaturgy i nástupce. Jedním z nich je i současný umělecký ředitel Karel Och, jenž příchod této dvojice řadí k nejdůležitějším milníkům historie festivalu. „Přinesli finanční nezávislost a dramaturgii respektovanou na evropské úrovni,“ říká Och. A přirovnává tento zlom svým významem k samotnému udělení kategorie A v 50. letech či podle něj průkopnickému založení sekce Sympozium nového a mladého filmu ze zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky v roce 1962.

V posledních dekádách si právě tyto kinematografie zase říkají o pozornost. Vary mnohé vrcholné snímky z Asie či Afriky uváděly už od počátků, ať už to byly Děti Hirošimy z roku 1952 režiséra Kanetó Šindóa, či Barravento od Glaubera Rochy z roku 1962.

Znovuzrozený festival, jenž se od roku 1995 zase konal ročně, a nikoli „na střídačku“ s Moskvou, se nicméně o své postavení ještě musel poprat. Mezinárodní federace asociací filmových producentů, která uděluje právě příslušnost festivalů do té nejprestižnější kategorie, poznamenala, že by Praha mohla být vhodnějším místem pro konání akce takového formátu. Mezitím v hlavním městě vznikal konkurenční Zlatý Golem, usilující právě o udělení kategorie A. Uspěl ještě dříve, než vůbec vznikl.

Tak trochu mytická škatulka, o níž širší veřejnost nemá jasné představy, vedla ke komplikovaným střetům, uvažovalo se o takových absurditách, jako že se akce v půlce přesune z Varů do Prahy. Chvíli hrozilo, že Česká republika o „áčkový“ festival přijde úplně.

Co vlastně ono „áčko“ znamená? Jedním z kritérií je, že festival musí mít v soutěžích převážně světové a mezinárodní premiéry, být tím, kdo svou dramaturgií určuje podobu artové kinematografie a pouze nepřebírá tituly z jiných přehlídek.

„Existují země, kde filmové instituty automaticky financují snímky tvůrců, jejichž předchozí tituly se účastnily takzvaných áčkových festivalů. V tom spočívá význam pro filmaře,“ upřesňuje důležitost této kategorie Karel Och. „Osobně si nemyslím, že písmeno A nutně znamená nejvyšší úroveň, takové vnímání vám zajistí pouze dlouhodobá tvrdá práce,“ dodává.

Zlatý Golem nakonec skončil v dluzích a začala se budovat moderní podoba karlovarské akce coby největší tuzemské kulturní události. Kategorie A ji řadí mezi zhruba tucet podobně významných přehlídek po světě, před nimi je pak takzvaná „velká trojka“ Benátky, Cannes a Berlinale.

V uplynulých dvou dekádách se Karlovy Vary profilovaly jako podnik přinášející jak to nejlepší z této trojice, tak nadále objevující nové talenty. Dlouho pod vedením Evy Zaoralové, po níž pozici uměleckého ředitele v roce 2011 převzal dlouholetý dramaturg Karel Och.

„Téměř ve všech mých karlovarských vzpomínkách hraje velkou roli doktorka Zaoralová. Nejdříve jako inspirativní šéfová, posléze jako respektovaná kolegyně. Oněch téměř 20 let po jejím boku na mě mělo obrovský vliv profesionální i lidský,“ vzpomíná Och, co se mu vybaví jako první, když se řeknou Karlovy Vary. „Její dramaturgický přístup byl konzervativnější, ten můj je více alternativní, jaksi intenzivnější,“ dodává.

Festival se dnes logicky nemůže přetahovat o nejhvězdnější jména s organizátory v Cannes či Benátkách. I tak se tu a tam podaří objevit nové hvězdy či budoucí hit. Asi nejslavnějším příkladem je Amélie z Montmartru, která ve Varech zvítězila v roce 2001. A obletěla celý svět.

Festival dlouhodobě objevuje také výrazné postavy severské kinematografie. „Repríza, vůbec první veřejná projekce debutu Joachima Triera,“ vypichuje Karel Och jeden z největších „zářezů“ festivalu. Trier pak v roce 2006 za Reprízu vyhrál Zlatý glóbus i cenu za nejlepší režii a dnes díky snímku Nejhorší člověk na světě či loňské Citové hodnotě patří k nejskloňovanějším a nejoceňovanějším jménům festivalové scény.

V jedné otázce má Karel Och jasno. Zda existuje něco, čím se Karlovy Vary liší od Cannes či Benátek. „Jednoznačně atmosférou. Hosté festivalu cítí semknutost štábu a absolutní nasazení všech jeho členů, což atmosféře festivalu přidává na podmanivosti,“ odpovídá.

Nejsou to fráze. Zahraniční hvězdy do Varů dlouhodobě jezdí právě proto, že je fascinuje přítomnost batůžkářů na kolonádě, což ze světa neznají. A když se člověk třeba na festivalu v Cannes zmíní mezi novináři, že je z Česka, často se dočká reakce: Tak to se určitě potkáme ve Varech, tam je oproti této snobárně báječně.

Je anomálií, že tak velký festival tvoří stále stejný tým – jakkoli pochopitelně oslabený odchodem Evy Zaoralové a Jiřího Bartošky. A že se tu k vrcholným funkcím lidé dostávají zezdola.

Lze jistě klást námitky, zda to nemůže vést k převládnutí jediného typu vkusu. Ale na rozdíl třeba od divokých změn v čele Berlinale, které si poslední dekádu složitě ujasňuje svou koncepci, od Karlových Varů přinejmenším víme, co čekat. Prestiž i uvolněnou letní zábavu.

Objevovat, co bude hýbat světovou kinematografií, se jezdí do Benátek a Cannes. Vary nabízí dostupnou možnost tyto objevy dohnat v mnohem přívětivějších podmínkách – ostatně Cannes se účastní prakticky jen profesionálové a novináři. Přitom má člověk stále možnost být u toho, že se zrodí nová hvězda i v tuzemských lázních.