Hlavní obsah

Novinář nesmí zemi škodit, před válkou ani teď, míní ukrajinská reportérka

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Štěpán Lohr

Ukrajinská novinářka Oksana Kovalenková během setkání Bridge Forum pořádaném organizací Člověk v tísni.

Reklama

„Musíme myslet na to, jaké může mít naše práce důsledky,“ zdůrazňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy ukrajinská novinářka Oksana Kovalenková. Popisuje, jaké to je, pracovat v době, kdy investigativa může ohrozit budoucnost země.

Článek

Když Rusko rozpoutalo invazi na Ukrajinu, byli ukrajinští novináři zaneprázdněni dokumentováním válečných zločinů a informováním o překotném vývoji v zemi. Na odhalování korupčních skandálů jim nezbýval čas.

Po několika měsících se k investigativní práci vrátili a začali se opět tamním politikům více dívat pod ruce. Jejich snahy jim ovšem doteď komplikuje řada faktorů, včetně toho, že v zemi nadále panuje válečný stav, který státu umožňuje omezovat svobodu médií.

„Uvědomili jsme si, že jsme sice stále ve válce, ale ta hrozba už není tak velká jako během prvních několika měsíců. Pochopili jsme, že se můžeme nyní trochu více věnovat situaci uvnitř země,“ vysvětluje ukrajinská novinářka Oksana Kovalenková ze serveru Babel. Seznam Zprávám poskytla rozhovor na konferenci Bridge Forum pořádané organizací Člověk v tísni.

Podle Kovalenkové nyní nastal čas, aby ukrajinští novináři rozkrývali korupční skandály politiků, musí ale dávat pozor, aby nepoškodili svou zemi.

Jak válka, kterou Rusko před téměř dvěma lety na Ukrajině rozpoutalo, proměnila vaši novinářskou kariéru?

Před tím, než začala plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu, jsem byla politickou zpravodajkou. Psala jsem o politice, trochu jsem se věnovala také soudnictví a otázkám vymáhání práva.

Po tom, co začala invaze, jsem pomáhala našim novinářům se zpravodajstvím. Dlouho jsme situaci sledovali v online reportáži. Pomáhala jsem s překlady do angličtiny, jelikož jsme zavedli anglickou verzi našeho webu.

Oksana Kovalenková

Oksana Kovalenková je ukrajinskou novinářkou. Po dokončení studia na Institutu mezinárodních studií na Kyjevské národní univerzitě působila 14 let jako politická zpravodajka v jednom z největších ukrajinských zpravodajských serverů - Ukrajinska Pravda. Od roku 2018 pracuje pro ukrajinský server Babel.

Ve svých textech se věnuje politice, soudnictví i orgánům činným v trestním řízení. Aby této problematice lépe porozuměla, si nedávno doplnila vysokoškolské právnické vzdělání. Od začátku plnohodnotné invaze na Ukrajině se zabývá zejména otázkou trestání mezinárodních zločinů.

Zdroj: Babel

V květnu jsem se pak začala zabývat tématem mezinárodního práva a spravedlnosti. Začala jsem lidem vysvětlovat, co je to Mezinárodní trestní tribunál a Mezinárodní soudní dvůr, kde se řeší naše případy, jak tyto systémy fungují. Začala jsem rozkrývat historii tribunálů, abych našla paralely se současnou situací. Vysvětlovat, že podobné případy se v minulosti staly a byly potrestány, abychom pochopili, že válečné zločiny, které se dějí, musí být jednou potrestány.

Bylo také důležité čtenářům vysvětlit, že procesy mezinárodní spravedlnosti trvají dlouho, výsledky nebudou zítra, a proto se musí připravit na dlouhou bitvu.

Během debaty v rámci konference Bridge Forum jste zmínila, že je pro vás v této oblasti důležitá spolupráce se zahraniční novináři či odborníky. V čem?

V minulosti jsem mluvila s některými zahraničními novináři, kteří pokrývali dřívější mezinárodní tribunály. Bylo pro mě velice zajímavé zjišťovat, jak pohlíží na to, jak tyto tribunály dopadly, zda byli lidé s těmito výsledky spokojeni. Zejména proto, abych mohla Ukrajincům vysvětlovat, jak to může probíhat v našem případě.

Snažím se také mluvit s právníky, a to nejen s těmi ukrajinskými, kteří se těmito procesy zabývají, ale také se světovými právními esy, která se podílela na dřívějších tribunálech, a mají proto s mezinárodním právem zkušenosti. Ptám se jich na to, co se dá udělat a jak se to dá udělat. Vím totiž, že na Ukrajině je mnoho právníků, kteří moje texty čtou, toto téma je zajímá.

Snažím se také oslovovat politiky, kteří rozhodují o důležitých věcech. Ptám se jich na jejich názor na uspořádání soudního tribunálu, kde by se řešila ruská agrese.

Mám totiž za to, že pokud (ruský prezident Vladimir) Putin, který tuto válku rozpoutal, neskončí před soudem, další diktátoři budou mít pocit, že můžou dělat podobné kroky. Jsem si jistá, že pokud by byl Putin obviněn za to, co udělal v Čečensku nebo Gruzii, Ukrajinu by nenapadl.

Připomeňte si

Vydání zatykače na Vladimira Putina kvůli podezření z válečných zločinů vybudilo ruskou reakci. Moskva na oplátku zahájila stíhání soudců Mezinárodního trestního soudu v Haagu, do jehož hledáčku se Putin a jeho zmocněnkyně pro práva dětí dostali. Co bude po vydání zatykače na ruského prezidenta následovat? A s jakými kartami haagský soud zřejmě hraje?

Spolu s ruskou invazí na Ukrajinu došlo k výrazné proměně ukrajinské mediální krajiny. Co jsou podle vás největší výzvy, kterým ukrajinská média momentálně čelí?

Jedním z problémů je ekonomická situace. Předtím, než začala plnohodnotná invaze, jsme měli u nás v redakci investory, kteří nám poskytovali část peněz potřebnou k fungování. Další část peněz pocházela z reklamy. Po tom, co začala invaze, ale dali investoři peníze, které byly dříve určené nám, ukrajinské armádě, což bylo spravedlivé. Reklamní trh se zároveň zastavil, takže ani odtamtud nebylo možné získat peníze.

Na několik měsíců jsme proto museli snížit naše platy. Pak se nám podařilo najít dárce a objevit svět dárcovství. Díky tomu, že nás nyní podporují, máme možnost psát a věnovat se svému zaměstnání. Ale samozřejmě stále hledáme další dárce, jelikož si nejsme jisti, jak bude naše budoucnost dlouhodobě vypadat.

Problémem je také nedostatek lidí. Jeden z našich novinářů byl odveden na frontu. Slíbili jsme, že mu místo podržíme a bude se na něj moct kdykoliv vrátit, snažíme se ho podporovat, komunikujeme s ním neustále. Samozřejmě hledáme i další lidi, ale je s tím problém, jelikož mnozí ukrajinští novináři se v rámci různých programů přestěhovali do evropských zemí.

Se začátkem války na čas utichla ukrajinská investigativní žurnalistika. Po nějaké době se ovšem novináři opět vrátili k rozkrývání korupčních skandálů ukrajinských politiků. Proč podle vás k tomuto posunu došlo?

Několik měsíců po tom, co začala plnohodnotná invaze, jsme všichni dělali to samé. Investigativní novináři se snažili odhalit ty, kteří se dopouštěli válečných zločinů. Po nějaké době se to ale změnilo. Uvědomili jsme si, že jsme sice stále ve válce, ale ta hrozba už není tak velká jako během prvních několika měsíců, protože se už podařilo získat zpět alespoň některá území. Pochopili jsme, že se můžeme nyní trochu více věnovat situaci uvnitř země.

Během prvních zhruba čtyř měsíců války jsme u nás v redakci nevydávali žádné články, pouze jsme aktualizovali online reportáž. Pak jsme začali psát texty, ve kterých jsme lidem radili jak přežít, jak se evakuovat a zůstat v bezpečí. Během několika dalších měsíců jsme začali zase mluvit s politiky. A teď je čas na investigativní práci odhalující korupci.

Analytička o korupci na Ukrajině:

Pokud se chce Ukrajina nadobro zbavit image zkorumpované země a dokázat, že je poctivá, musí podniknout rozsáhlou očistu soudnictví, uvedla v rozhovoru pro Seznam Zprávy ukrajinská analytička Orysia Lutsevych.

Často se zmiňuje, že Ukrajina musí vést boj nejen s Ruskem, ale zároveň také s korupcí. Jak to vnímáte vy?

Ano, to je pravda. Ale z mého pohledu musíme jako novináři pořád dbát na to, abychom nepoškodili naši zemi.

Myslím, že to bylo v květnu, kdy jsem přemýšlela nad tím, že Cherson byl (Ruskem) zabrán velmi rychle. Zajímalo mě, co se stalo, jak se to stalo, jestli to byla naše chyba, ale bylo mi v té době jasné, že na to řešit takové otázky není vhodná doba. Vzneseny nakonec byly, akorát o něco později. S některými otázkami je, myslím, třeba počkat na ten správný čas.

Vede vás současná situace k tomu, že při své práci uplatňujete autocenzuru? Nebo řekněme alespoň k tomu, že jste v tom, co děláte opatrnější?

Neřekla bych, že se jedná o autocenzuru, ale jednoznačně jsme opatrnější. Úkolem novináře je neškodit, tak to bylo před válkou a platí to i nyní. Musíme myslet na to, jaké může mít naše práce důsledky.

Jak je na tom podle vás Ukrajina se svobodou médií? Když vezmeme v potaz například to, že v zemi platí v současné době opatření, která regulují práci médií.

Jsme ve válečném stavu a to státu umožňuje trochu omezovat svobody, a to i svobodu projevu. Ale z mého pohledu novinářky s tím nejsou žádné větší problémy. Pokud se vydám na frontu, vím, že tam budou pracovníci tiskového oddělení, kteří budou nějak omezovat naše aktivity. To je problém ale zejména pro televizní stanice, které například na místě nemohou natáčet nebo jim natočený materiál kontrolují a rozhodují o tom, co mohou odvysílat. Pro mě jako pro píšící novinářku je to méně komplikované.

Je tu ale další problém. Naši politici v podstatě přestali mluvit na záznam (ve smyslu, že vše, co řeknou, může být zveřejněno, pozn. red.). Co se týče například Verchovne rady, našeho parlamentu, byli jsme zvyklí, že jsme mohli všechno, co se tam děje, sledovat online. Teď tomu tak z bezpečnostních důvodů není.

Zprávy z bojiště

Ruské jednotky nadále pokračují v urputné snaze o obsazení města Avdijivka. Probíhají tu velké pěchotní útoky spojené se značnými ztrátami. Jinak přitom kremelské jednotky na frontě znovu ukázaly, jak lze válku vést moderně.

To je problém, jelikož my jako novináři i jako občané vidíme pouze výsledky, ale ne diskuze, které za nimi jsou. Nevíme, jací politici byli pro nějaké rozhodnutí a kteří byli proti, ani to, co říkají a jaké jsou jejich argumenty. To je pro mě jako politickou reportérku důležité a momentálně nemám možnost se k těmto informací dostat.

Podepisuje se dlouhotrvající válka na mentálním zdraví ukrajinských novinářů?

Na začátku plnohodnotné invaze jsme pracovali 24 hodin sedm dní v týdnu. Někteří novináři zůstali v Kyjevě, další se přesunuli na Západ, jiní zase měli příbuzné v okupovaných oblastech.

Pamatuji si na to, když jsem na začátku invaze slyšela první exploze. Probudilo mě to a to první, co jsem udělala, bylo, že jsem začala psát zprávy. To mi v podstatě pomohlo, protože jsem neměla čas panikařit, měla jsem co dělat. Pracovala jsem, pak se na pár hodin vyspala a zase jsem se pustila do práce. Neměla jsem čas přemýšlet. A to bylo v těch prvních dnech vlastně dobře.

Ale vzpomínám si také na případ, kdy raketa zasáhla budovu nedaleko místa, kde bydlím, opravdu jsem cítila ty otřesy, a potřebovala jsem několik hodin na to, abych se dala dohromady a mohla zase začít pracovat.

Je opravdu velmi důležité, aby byla novinářům poskytována psychologická pomoc. Někteří z nás pomáhají jako dobrovolníci, žijí v krytech, tráví hodně času ve sklepech. Takže samozřejmě potřebujeme pomoc. Píšeme příběhy jiných lidí, kteří se stali svědky či oběťmi hrozných činů, a jsme tím traumatizovaní.

Rozhovor o dopadech války na duševní zdraví

Duševní zdraví běžných Ukrajinců dostává ve válečném dění nadále zabrat. Pomoc přímo v terénu poskytuje dospělým a dětem i ukrajinský psycholog Oleksandr. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, co všechno musí řešit.

Během debaty jste zmiňovala, že i vy sama jste působila jako dobrovolnice. Vzpomínala jste také, že když jste se o tom zmínila před svým americkým novinářským kolegou, řekl vám, že se podle něj jedná o střet zájmů. Jak to zpětně hodnotíte?

Když jsem v roce 2014 začala pracovat jako dobrovolnice, žádný rozpor jsem necítila.

Jako novinářka jsem měla velké publikum plné lidí, kteří mi věřili a četli mé články. Na druhou stranu jsem znala velké množství vojáků, se kterými jsem kvůli článkům mluvila a kterým jsem mohla pomoci. Mohla jsem být spojnicí mezi mým publikem a penězi, které jsem sehnala, a vojáky, kteří tuto pomoc potřebovali. A proto jsem začala dobrovolničit. Vozila jsem na frontu vojákům vesty a helmy. Kupovali jsme jim věci, které potřebují k tomu, aby se ochránili, nic, co by mohli použít k zabíjení.

Pro mě to bylo normální. Ale v roce 2016 jsem mluvila s jedním zahraničním novinářem a ten mi řekl, že mu přijde, že jsem ve střetu zájmů. Když jsem nad tím začala přemýšlet, uvědomila jsem si, že má nejspíše pravdu.

On je ale novinářem ve Spojených státech, zemi, která na svém území velmi dlouho nezažila válku. Když ale (Rusové) začali zabírat Krym a pak Donbas, hrozilo, že Ukrajinu vymažou z mapy. Je to moje země, já nemohu být novinářkou v České republice nebo Německu, protože neumím jazyk. A i kdybych se ho naučila, nebude to můj rodný jazyk a nebudu schopná v něm psát články.

Jediná země, ve které mohu žít a pracovat, je Ukrajina. Kdo potřebuje ve chvíli, kdy hrozí, že jeho zemi vymažou z povrchu zemského, skvělé profesionály, kteří dodržují všechny standardy?

Z těchto důvodů nemám výčitky. Když mluvím s těmito vojáky, dodržuji všechny standardy a ptám se na všechny otázky, na které se má novinář ptát.

Reklama

Doporučované