Článek
Evropa podporuje Ukrajinu, ale stále to není dostatečné. Alespoň podle předsedy estonského parlamentního výboru pro národní obranu.
„Jen říkat, že budeme podporovat Ukrajinu tak dlouho, jak bude potřeba, není strategie,“ upozorňuje Kalev Stoicescu a zdůrazňuje potřebu jasného plánu a reálných vojenských kapacit.
Má za to, že starý kontinent příliš spoléhá na americkou ochranu a podceňuje hrozbu z Ruska. „Jako bychom čekali, že mír jednoho dne spadne z nebe a všechno se samo vyřeší,“ poznamenává v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Evropské státy podle něj musí obětovat více a investovat do obrany. Estonsko chce jít příkladem – příští rok vydá jen na vojenskou obranu více než pět procent HDP a bránící se zemi pravidelně podporuje materiálně a finančně.
Řeč přišla i na takzvanou českou muniční iniciativu, původně estonský projekt, který měl dodat Kyjevu milion dělostřeleckých granátů. „Ukrajina potřebuje takovou podporu každý den. Není to něco, bez čeho by se mohla obejít.“
Jak osobně vnímáte současnou úroveň evropské podpory Ukrajině? Myslíte si, že Evropa dělá dost?
Můžeme a měli bychom dělat víc. Myslím, že existuje určitá míra porozumění tomu, že jsme ve válce s Ruskem - v tom smyslu, že Rusko zaútočilo vojensky, v plném rozsahu, na Ukrajinu. Ale zároveň jinými prostředky napadlo i Evropu: politicky, ekonomicky, prostřednictvím hybridních útoků a podobně.
Chápeme, že musíme bránit Ukrajinu a pomáhat jí bránit se, ale děláme to hlavně prostřednictvím podpory z Evropy, Spojených států a širšího Západu. Jenže to zatím nestačí na vítězství. A chybí nám strategie, jak ho dosáhnout. Prohlášení typu „budeme podporovat Ukrajinu tak dlouho, jak bude potřeba“ není strategie.
Evropa je velmi různorodá. Historicky, kulturně i mentálně. Polovina Evropy, včetně Estonska nebo Česka, má zkušenost s okupací ze strany východní mocnosti, která vnucovala svůj způsob života. Západní Evropa takovou zkušenost nemá, a proto přemýšlí jinak. To je do jisté míry přirozené, ale v mnoha zemích jsme stále příliš v komfortní zóně.
Co tím myslíte?
Jako bychom čekali, že mír jednoho dne „spadne z nebe“ a všechno se samo vyřeší. Jenže agrese Ruska proti Ukrajině, a případná budoucí agrese proti Evropě, pokud Rusko vyhraje, se nevyřeší sama od sebe.
Musíme obětovat víc, víc investovat do obrany. Estonsko dává příklad – příští rok vydáme 5,04 % našeho HDP pouze na vojenskou obranu, a k tomu ještě další výdaje na nevojenské schopnosti, které obranu podporují.
Řekl jste, že chybí strategie, jak vyhrát. Jak by podle vás taková strategie měla vypadat?
Především musíme být vážní, když mluvíme o výdajích na obranu. Nestačí říkat, že vydáváme určité procento HDP nebo že celkově utrácíme stovky miliard. To Putina nezastraší ani to nepřiměje Rusko k míru. Musíme skutečně budovat reálné, solidní schopnosti. To, co zajistí Ukrajině vítězství a nám bezpečnost do budoucna, nejsou slova, ale skutečná připravenost a vojenské kapacity.
Zmínil jste potřebu reálných schopností. Jaké máte namysli?
Jsme slabí, například v oblasti dronů. Rusko nám v posledních měsících svými provokacemi v Polsku, Estonsku, Lotyšsku i jinde v Evropě ukázalo, kde jsou naše slabiny. V jistém smyslu nám tím paradoxně pomohlo, odhalilo nedostatky, které bychom jinak přehlíželi. Stále opakujeme, že se z ukrajinské zkušenosti učíme, ale je to spíš o řečech než o skutečných činech.
Válka na Ukrajině jasně ukázala, jak zásadní roli hrají drony a jak nebezpečné mohou být, a přesto se za tři roky udělalo jen málo. To je jeden příklad.
Na materiální, vojenské úrovni musíme dělat víc. Ale zároveň musíme vysílat i silnější politické signály. V mnoha evropských zemích se vlády zdráhají říkat otevřeně, že musíme zbrojit, stát se nejen politickou a ekonomickou, ale i vojenskou silou.
Ať se nám to líbí nebo ne, Evropa nebude brána vážně, dokud nebude mít silnou vojenskou složku. Spojené státy na to upozorňují už od Obamovy éry, není to jen Trumpova myšlenka. A Evropa to stále nebere vážně. Dlouhá léta jsme jeli „zadarmo“ pod americkým deštníkem. Jen státy, které mají s Ruskem přímou hranici a historickou zkušenost, jsou v pohotovosti. Ostatní raději „pospávají“.
Ruské drony nad Polskem
Jeden skončil na králíkárně, další ale padaly i v blízkosti vojenských základen a muničních skladů. Polsko dál počítá ruské drony.
V Česku se teď formuje nová vláda a dá se očekávat, že přístup k Ukrajině se do jisté míry změní. Jak vidíte Českou republiku jako partnera v tomto kontextu?
Česká republika se dosud chovala velmi odpovědně a přiměřeně, nemám jí co vytknout, na rozdíl třeba od Maďarska nebo Slovenska. Situace se ale může změnit – třeba i opačně, jako možná v Maďarsku příští rok.
Žijeme v demokracii, lidé dělají svá rozhodnutí, jaká uznají za vhodná, ale politici, kteří dnes rozhodují, musí nést odpovědnost i v budoucnu. Nepodporovat Ukrajinu v tomto existenčním boji, nejen pro ni, ale i pro Evropu, znamená podřezávat větev, na které sami sedíme.
Opravdu nechápu, jak si někdo může myslet, že s dnešním ruským režimem je možné mít v budoucnu důvěryhodný a normální vztah. Jakou by takový vztah měl vůbec důvěryhodnost? A co naše hodnoty a způsob života? Nejde jen o obranu území, ale i o obranu demokracie, prosperity a našeho životního stylu. Chceme se toho opravdu vzdát? To jsou otázky, které si musíme položit.
V rámci nové politické situace se může změnit i postoj k české muniční iniciativě. Jak hodnotíte tento projekt, a co by se stalo, kdyby dodávky munice skončily?
Je zřejmé, že Ukrajina takovou podporu potřebuje každý den. Není to něco, bez čeho by se mohla obejít. Ať už se to podaří přes tuto iniciativu nebo jiným způsobem, klíčové je, aby pomoc pokračovala.
Estonsko se v dodávkách munice angažuje také, nemám pravdu?
Ano, a ve skutečnosti šlo původně o estonskou iniciativu, která měla zajistit milion kusů dělostřelecké munice ráže 155 mm pro Ukrajinu během jednoho roku. Byli jsme velmi rádi, že český prezident Petr Pavel iniciativu silně podpořil a v podstatě ji převzal. Bohužel jsme nedokázali naplnit časový rámec, který jsme si stanovili.
A je opravdu ostuda, že Severní Korea dokázala dodat Rusku obrovské množství munice rychleji než Evropa – s veškerými svými prostředky a ekonomikou – dokázala shromáždit za rok. Když se podíváte na ekonomickou sílu Evropy a Severní Koreje, je to absurdní. Přesto to Severokorejci zvládli a my ne. To je, upřímně řečeno, dost znepokojivé.
Kdyby nová česká vláda chtěla iniciativu zrušit, mohlo by ji převzít Estonsko? Tato varianta v českých diplomatických a bezpečnostních kruzích zaznívá čím dál častěji…
Zatím jsme o tom nerozhodli, ale určitě to zvážíme. Není to jednoduchý úkol. Už jsme si to vyzkoušeli a vyžaduje to značné úsilí. Vždy je lepší, pokud podobnou iniciativu vede větší země s větším průmyslovým potenciálem. Politicky ale můžeme podobnou iniciativu zastřešit i my – už jsme to v minulosti dokázali.
Estonsko navíc poskytuje Ukrajině na základě bilaterální bezpečnostní dohody vojenskou pomoc ve výši 0,25 % HDP ročně, což může být podle potřeb i vyšší. Považujeme to za nutnost. Není tedy rozhodnuto, ale možnost převzetí iniciativy je něco, co budeme diskutovat a zvážit.
Česká muniční iniciativa
- Česko iniciativou reagovalo na palčivý nedostatek dělostřelecké munice, se kterým se Ukrajina potýká už několik měsíců. Přispěly k němu i neshody v americkém Kongresu při schvalování další vojenské pomoci Kyjevu, které už se podařilo překonat.
- Do iniciativy se zapojilo už přes 20 zemí a podařilo se díky ní sehnat přes 3,5 milionu kusů dělostřeleckých granátů ráže 155 mm, jak nedávno řekl prezident Petr Pavel.
- Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj českou iniciativu přivítal a řekl, že je za ni české vládě a jejímu premiérovi vděčný.
Ale nejde jen o tuto konkrétní iniciativu, byť by bylo dobré v ní pokračovat a samozřejmě je velmi užitečná. Jde obecně o podporu Ukrajiny, individuálně i kolektivně. Máme k tomu různé rámce a v rámci bilaterální spolupráce se do nich aktivně zapojujeme. Jsme také připraveni hledat možnosti, jak Ukrajinu podporovat multinacionálně.
Jak víte, Američané prodávají zbraně, které evropské země nejprve kupují a následně dodávají Ukrajině. Například v prvním balíku zbraní byly zapojeny Norsko, Dánsko a Nizozemsko – šlo zhruba o 1,6 miliardy dolarů. Následoval druhý balík a nyní třetí. Estonsko se společně s Finskem a dalšími zeměmi účastní nákupů amerických zbraní a munice pro Ukrajinu.
Když se podíváme trochu obecněji – jaké ponaučení by si podle vás měla Evropa vzít z estonského přístupu k bezpečnosti a odolnosti?
Především bychom neměli podceňovat hrozbu. To ale neznamená, že bychom měli propadat panice nebo automaticky předpokládat, že Rusko brzy zaútočí. Faktem je, že Rusko zatím nikdy nezaútočilo na žádnou z členských zemí NATO, ani na Estonsko, ani na Česko, Polsko či Finsko. A proč? Protože bere vážně kolektivní obranu a solidaritu, která z NATO dělá silnou alianci. Pokud si tuto jednotu a odhodlání udržíme, bude to platit i nadále.
Problém v posledních letech spočívá v přílišné opatrnosti a strachu z eskalace. Západ se bál jak toho, že prohraje Ukrajina, tak toho, že prohraje Rusko, ale tato válka nemůže skončit remízou. Buď zvítězí Ukrajina a Evropa, nebo Rusko. Žádná „třetí cesta“ neexistuje. Rusko už dávno překročilo všechny hranice tím, že rozpoutalo tuto válku v Evropě, takže obavy z „provokování“ Moskvy jsou liché.
A co kremelské hrozby jadernou válkou?
Mnoho lidí na Západě stále bere ruské jaderné hrozby příliš vážně, i když jsou spíše součástí psychologické války. Mezi vyhrožováním jaderným útokem a jeho skutečným použitím je obrovská propast, a Kreml to dobře ví. Tyto hrozby používá, protože vidí, že fungují. Realita je ale taková, že Rusko má dnes velmi omezené možnosti, kromě jaderného zastrašování nemá proti Západu téměř žádné jiné páky.
My sami často přebíráme ruské vyprávění, které vykresluje Rusko silnější, než ve skutečnosti je. Ale Rusko je oslabené, zoufale se snaží přesvědčit svět, že je stále mocné a schopné bojovat roky. A bohužel tomu mnozí na Západě věří.
