Článek
Když v roce 1991 vznikal Výmarský trojúhelník, jeho cíl byl jasný - pomoci Polsku vymanit se z komunistické minulosti a integrovat zemi do západních struktur.
O téměř 35 let později se z volného paktu Francie, Německa a Polska stalo uskupení, které může sehrát výraznou roli při budování společné evropské obrany.
„Ideální scénář je, že bude Výmarský trojúhelník fungovat. Francie je jaderná mocnost, Německo má nejvíce peněz a Polsko významnou vojenskou sílu,“ shrnuje dynamiku společenství pro Seznam Zprávy Stefan Auer, expert na evropskou politiku z University of Hong Kong.
Obrana hraje v přístupu všech tří zemí prim. Francouzský prezident Emmanuel Macron dlouhodobě volá po strategické autonomii Evropy, Polsko se pomalu blíží k pěti procentům HDP na obranné výdaje.
Do obrany začalo pod vedením kancléře Friedricha Merze masivně investovat i Německo, které chce vše navíc podpořit plánem posílit evropský zbrojní průmysl na úkor amerických zbrojovek.
Berlín se v příštím roce chystá prosadit zakázky v hodnotě 83 miliard eur. Jen zhruba 8 % z nich hodlá pořídit v zámoří, a to i přesto, že země byla dlouhodobě věrným zákazníkem zbrojního průmyslu v USA.
Posun na východ
„Všude kam ve světě přijdu, od Pobaltí do Asie, lidé chtějí po Německu, aby na sebe vzalo více zodpovědnosti. Očekávání jsou, že se Německo konečně postaví a vyrovná svou ekonomickou váhu obrannou silou,“ prohlásil například sociální demokrat Christoph Schmid na obranném výboru v německém Bundestagu.
Vnitřní dynamika výmarského společenství byla po desetiletí jasná - Německo a Francie jako motor Evropy a opodál stojící Polsko. Mocenská mapa starého kontinentu se ale nyní přepisuje.
„Nová dynamika polsko-německých vztahů je znakem posunu vnitroevropské rovnováhy moci směrem na východ,“ napsal loni v červenci v komentáři pro list The Progressive Post Uwe Optenhögel z Foundation for European Progressive Studies.
Tehdy odkazoval na obnovení vzájemných konzultací mezi zeměmi poté, co vzájemné vztahy na několik let ochladly kvůli vládě strany Právo a spravedlnost, s níž německý kabinet nesouzněl.
Za připomenutí stojí, že se i klíčové posty v Evropské komisi obsadili politici z východní Evropy - estonská expremiérka Kaja Kallas se stala šéfkou unijní diplomacie, Litevec Andrius Kubilius obsadil post komisaře pro obranu.
„Polsko poznalo ruskou hrozbu dříve než kdokoliv jiný. Dlouhodobě proti ní varovalo, takže když začala plnohodnotná invaze na Ukrajinu, nebylo překvapené tolik jako Francie a Německo,“ podotýká Stefan Auer, podle něhož sice k jistému posunu na východ dochází, ve středu dění ale stále zůstává Německo.
Oslabená Francie
Posun východním směrem s nervozitou pozoruje zejména Francie, která od konce druhé světové války platila za evropského garanta míru a stability. Země je však politicky oslabena a provází ji jedna krize za druhou, což oslabuje její pozici na mezinárodní úrovni.
„Následky francouzských voleb byly (při setkání) hluboce pociťovány,“ popsal Optenhögel s odkazem na zmíněný polsko-německý summit, který se odehrál krátce poté, co se ve Francii uskutečnily předčasné volby. Jejich následkem byla politická krize, která trvá dodnes.
Největšího soupeře ovšem Francie paradoxně vidí ve svém zásadním spojenci - v Německu.
Přestože se prezident Macron od nástupu do funkce v roce 2017 snaží vztahy se svým východním sousedem narovnat, i přes jisté sblížení vlivem osobního souznění Macrona s Merzem přetrvávají na mnoha úrovních napětí a skepse.
„Je to napůl mezi ostražitostí a hrozbou,“ citoval server Politico nejmenovaného francouzského politika znalého prostředí obrany.
I přes snahy o sblížení totiž ve Francii dlouhodobě panují obavy z německé dominance na mezinárodním poli. „Bude s nimi těžké pracovat, protože budou extrémně dominantní,“ dodal.
Nedůvěřivé Polsko
Skepse vůči Berlínu se objevuje i ve Varšavě. Poláci sice zprávy o německém zbrojení přijímají o něco vřeleji, na povrch ale probublávají staré křivdy.
„Ideální situace je, aby pracovali společně, jsou zde ale vzájemné pochybnosti. Francie a Polsko Německo podezřívají z historických důvodů,“ vysvětluje Auer.
Podobná sentiment je znát i v rétorice některých polských představitelů. „S přihlédnutím k historii situace, kdy Německo propojí svou ekonomickou sílu s tou vojenskou, vždy budila strach,“ řekl sekretář ministerstva obrany Paweł Zalewski.
„Dnes má Polsko největší pozemní armádu v Evropě a v budoucnu bude silným hráčem, takže modernizační plány Bundeswehru musí být brány v potaz,“ dodal s tím, že hlavní země, které by bránily východní křídlo, by byly Polsko a Německo.
Přístup polských politiků k Německu ale podle Auera není jednotný. „Mezi (premiérem Donaldem) Tuskem a (šéfem PiS Jaroslawem) Kaczyńským nejsou významné rozdíly v přístupu ke Spojeným státům a Rusku, liší se ale v případě Německa,“ poznamenává. „Tusk je více proevropský a bližší k německé vládě, což je opozicí kritizováno. Myslím, že v souvislosti s válkou na Ukrajině jsou tyto námitky silné kvůli blízkému vztahu Tuska s Angelou Merkelovou.“
Politika dlouholeté německé kancléřky se vyznačovala pragmatismem, který prostupoval i do diplomatických vztahů s Ruskem. Poláci jsou naopak dlouhodobě obezřetní.
„I když je Německo proti Rusku, Poláci si pamatují nedávnou politiku vůči Rusku a mají strach, že Německo bude spolupracovat s Ruskem na úkor Polska, což jde hluboko do minulosti,“ dodává expert.
Podle něj je zásadní, aby Polsko udržovalo i blízký vztah s Francií. Byť je země vlivem domácích turbulencí na mezinárodním poli oslabena, je stále jediným evropským státem, který disponuje jadernými zbraněmi, což ji činí nenahraditelnou.
