Článek
Vztahy Ankary s Hamásem byly pro Spojené státy dlouhodobě trnem v oku. Nakonec ale i díky nim se Turecko znovu začíná prosazovat v rámci mezinárodní politiky.
Podařilo se mu totiž přesvědčit špičky palestinského teroristického hnutí, aby přijaly dohodu Donalda Trumpa o příměří v Pásmu Gazy.
Představitelé Hamásu nejprve Trumpovým ultimátům odolávali. Obávali se, že by Izrael mohl od dohody ustoupit a obnovit vojenské operace.
Nedůvěra tak celý proces téměř zmařila. Několik zdrojů ale agentuře Reuters řeklo, že vše změnila jednoznačná zpráva z Ankary: Nastal čas dohodu přijmout.
Turci v čele s šéfem tajné služby Ibrahimem Kalinem ujišťovali Hamás, že příměří má podporu regionu i USA, a to včetně osobní Trumpovy záruky.
„Tento pán z místa zvaného Turecko je jedním z nejmocnějších lidí na světě. Je to spolehlivý spojenec. Vždy je tam, kde ho potřebuji,“ prohlásil šéf Bílého domu na adresu tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana poté, co palestinské hnutí souhlasilo s klidem zbraní i plánem propuštění zbylých rukojmích, které do Pásma Gazy odvleklo při krvavém útoku na Izrael ze 7. října 2023.
Nejsmrtelnější útok v dějinách Izraele
Útok ze 7. října 2023 byl nejsmrtelnějším v historii Izraele. Teroristé z Hamásu a dalších palestinských ozbrojených skupin během něj zavraždili více než 1200 lidí, většinou civilistů, a odvlekli do Pásma Gazy na 250 rukojmích.
Izrael reagoval okamžitým vyhlášením války Hamásu s cílem hnutí zničit a zahájil intenzivní bombardovací operaci, po níž následovala pozemní invaze. Ta má zničující dopady a podle palestinských úřadů kontrolovaných Hamásem k 22. říjnu 2025 zemřelo přes 68 tisíc lidí. Odhaduje se také, že přibližně 90 procent Palestinců muselo v důsledku bojů opustit své domovy.
Cesta k urovnání sporů
Vliv Ankary vzrostl už po prosincovém pádu letitého režimu Bašára Asada. Server The Washington Post v té souvislosti poznamenal, že Turecko je zemí s nejsilnějším vlivem na politickou transformaci Sýrie. Letos hostilo i rozhovory mezi Ruskem a Ukrajinou.
Dosud nejdůležitějším počinem v tureckých snahách o znovuzískání dominantní role na Blízkém východě je ale právě Erdoğanův podpis na dokumentu o míru v Gaze.
Kritici dokonce mluví o jakémsi odkazu Osmanské říše, která kdysi ovládala velkou část regionu. Její rozpad vedl Turecko k ústupu z regionální diplomacie a vybudování sekulární republiky.
Podle Sinana Ülgena, ředitele istanbulského think tanku EDAM a vedoucího pracovníka Carnegie Europe, poskytlo přemluvení Hamásu k dohodě Turecku novou diplomatickou páku doma i v zahraničí. „Pokud se Trumpovy pochvalné výroky promění v trvalé dobré vztahy, mohla by Ankara této dynamiky využít k vyřešení některých dlouhodobých neshod,“ řekl agentuře Reuters.
Ülgen naráží na možné obnovení prodeje stíhacích letounů F-35 (o něž se Turecko připravilo koupí ruského systému protivzdušné obrany S-400), zmírnění amerických sankcí a pomoc ze strany Washingtonu v prosazování tureckých bezpečnostních cílů v Sýrii.
Signálem diplomatického sbližování byla už Erdoğanova zářijová cesta do Bílého domu, kde s Trumpem řešil sporné otázky, jako je snaha Turecka vyvinout tlak na (Američany podporované) kurdské Syrské demokratické síly (SDF), aby se sloučily se syrskou armádou.
Na vysvětlenou: Ankara vnímá SDF jako hrozbu kvůli vazbám na Stranu kurdských pracujících (PKK), v Turecku považovanou za teroristickou organizaci. Velitel SDF Mazloum Abdi potvrdil mechanismus sloučení se syrskou armádou, což může Turecko vnímat jako další strategické vítězství.
„Mistr v rozšiřování vlivu“
Turecko se přitom dlouho do řešení izraelsko-palestinského konfliktu nezapojovalo, v Istanbulu dlouhodobě pobývají i někteří představitelé Hamásu. Problematická byla pro mnohé země také podpora islamistických hnutí.
„Dovolte mi, abych vám dal velmi jasnou zprávu. Nevidím Hamás jako teroristickou organizaci. Hamás je politická strana. A je to organizace. Je to hnutí odporu, které se snaží chránit svou okupovanou zemi. Neměli bychom tedy míchat teroristické organizace s takovou organizací,“ prohlásil Erdoğan v době, kdy byl ještě premiérem. A Hamás považuje za osvobozenecké hnutí nadále.
Loni začátkem roku se nechal slyšet, že odvetné útoky Izraele na Gazu nejsou o nic menší zlo než to, co dělal nacistický vůdce Adolf Hitler. „Erdoğan, který páchá genocidu na Kurdech, který je držitelem světového rekordu ve věznění novinářů, kteří jsou proti jeho vládě, je poslední osobou, která nám může kázat morálku,“ okomentoval to tehdy izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
Současná „neoosmanská“ politika se tak nezamlouvá nejen Izraeli, ale ani státům, jako jsou Saúdská Arábie, Egypt a Spojené arabské emiráty.
„Erdoğan je mistr v rozšiřování svého vlivu, chopení se příležitostí, zneužívání událostí, jejich obracení ve svůj vlastní zájem a připisování si zásluh,“ řekl arabský politický komentátor Ayman Abdel Nour.
„Země Perského zálivu samozřejmě nebyly nadšené z toho, že Turecko převzalo v Gaze vedoucí roli, ale zároveň chtěly, aby tento konflikt skončil. Aby byla dosažena dohoda a Hamás byl odsunut na vedlejší kolej,“ podotkl.
Libanonský analytik Sarkis Naoum k tomu uvedl, že arabské státy sice sdílely s Tureckem zájem na ukončení války, ale větší role přiznaná Ankaře je pro ně znepokojivá, což připomíná historii osmanské imperiální nadvlády nad mnoha zeměmi v regionu.
