Hlavní obsah

Válka bere Rusku sílu na udržení vlivu ve své baště. Konkurence nelení

Foto: Profimedia.cz

Fotografie z návratu ruských mírotvorných jednotek z Kazachstánu, kde byly nasazené kvůli protestům z letošního ledna.

Reklama

27. 9. 8:00

Zatímco se Rusko soustředí na Ukrajinu, kterou napadlo mimo jiné ve snaze zamezit odklonu země od Moskvy na Západ, ubývá mu sil k udržení vlivu v dalších postsovětských státech.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kreml si i dnes, skoro 31 let po rozpadu SSSR, udržuje velký vliv na vlády mnoha bývalých sovětských republik. Kvůli napadnutí Ukrajiny, které se vyvíjí jinak, než Moskva očekávala, mu ale ubývá prostředků, aby si ho udrželo. Toho si je dobře vědoma konkurence, která je připravená potenciální vlivové vakuum zaplnit. Jmenovitě Čína a Turecko.

V poslední době na dění v oblasti střední Asie a jižního Kavkazu upozornil například korespondent The Guardian pro východní Evropu Shaun Walker, americký Institut pro studium války, jenž poukázal na přesouvání vojáků z tamních ruských základen do bojů na Ukrajině, a řada světových médií, jako například Al-Džazíra nebo týdeník Newsweek.

Seznam Zprávy oslovily odborníky na různé země a rozebraly situaci stát po státě.

Seznam Zprávy v ukrajinštině

Máte ve svém okolí ukrajinské válečné uprchlíky? Nasdílejte jim informaci, že Seznam Zprávy pro ně připravují speciální vydání v ukrajinštině, například s informacemi, jak získat práci:

Z Kavkazu Moskvu vytlačuje Ankara

Pokud někde vliv Ruska klesá opravdu viditelně, je to v oblasti jižního Kavkazu, kde tento měsíc vypukly nejtvrdší ozbrojené střety od podzimu 2020.

Silná pozice Turecka byla nicméně znát už ve válce zuřící před dvěma lety. K tehdejšímu vítězství Ázerbájdžánu ostatně vydatně přispěla turecká zbrojní pomoc včetně dnes tak slavných dronů Bayraktar TB2.

Ankara se také snaží posilovat vliv ve všech oblastech, které obě mocnosti oddělují. Platí to samozřejmě i pro Ukrajinu, na jejíž straně Turecko stojí, i když v konfliktu musí vyvažovat a zavést protiruské sankce se z mnoha různých důvodů neodvážilo.

Jak Rusku pomůže mobilizace?

Částečná mobilizace vyhlášená ruským prezidentem Putinem je začátkem nové etapy války na Ukrajině. Odborníci pochybují, že pomůže splnit Putinovy cíle, ztížit Ukrajině dobývání území a prodloužit válku ale může.

O rostoucím sebevědomí tureckého vládce Recepa Tayyipa Erdogana vůči Moskvě ostatně svědčí i následující výrok: „Návrat Krymu Ukrajině, jejíž nedílnou součástí je, je v podstatě požadavkem mezinárodního práva.“ Erdogan ho vyslovil ve videovzkazu na summitu Krymské platformy (sdružení na podporu Ukrajiny). Vraťme se ale ke konfliktu o Náhorní Karabach.

Turecko je v něm sice na straně jazykově blízkého Ázerbájdžánu, to mu ale nebrání zároveň postupně normalizovat vztahy s Arménií. Pro tu byl právě strach z Turecka hlavním důvodem k bezpečnostnímu partnerství s Ruskem (Rusko má v Arménii vojenskou základnu), po prohře ve válce v roce 2020 ale hodnota tohoto spojenectví pro Arménii značně poklesla.

Erdoganův režim se v červenci s Arménií dohodl na otevření hranic pro státní příslušníky třetích zemí. Obě země také umožní nákladním letům, aby vzájemně využívaly svá letiště. Otázka je, co s tímto přibližováním udělá poslední vlna násilí mezi Arménií a Ázerbájdžánem, během níž mluvili turečtí představitelé o „provokacích“ z arménské strany.

„Obecně můžu říct, že Turecko má teď v této záležitosti nad Ruskem navrch, ale je těžké to kvantifikovat a porovnávat, o kolik měl kdo víc vlivu před invazí a jak se to změnilo po invazi,“ okomentoval pro Seznam Zprávy poslední dění Slavomír Horák z Katedry ruských a východoevropských studií FSV UK.

Turecký vliv v Ázerbájdžánu je podle něj velmi silný a viditelný. Prezidenti Recep Tayyip Erdogan a Ilham Alijev jsou podle odborníka blízcí osobní přátelé a dávají to najevo při častých schůzkách. Možnost Ruska zasahovat do těchto věcí se naopak snižuje.

Foto: Gints Ivuskans, Shutterstock.com

Turecko a Ázerbájdžán jsou blízcí spojenci. Prezidenty obou zemí – Erdogana a Alijeva – pojí i osobní přátelství.

„Ázerbájdžán se bude v případě potřeby zprostředkování jednání s Arménií nebo něčeho podobného méně obracet na Moskvu, naopak bude prosazovat své zájmy s podporou Turecka,“ řekl Horák.

Současný konflikt, který je teď ve fázi, kdy se obě strany obviňují z porušení nově vyhlášeného příměří, se podle Horáka nejspíš rozhořel ze dvou hlavních důvodů. „Osobně si myslím, že ten konflikt má být jakýmsi varováním Ázerbájdžánu arménským jednotkám v Karabachu, aby se stáhly. Dalším cílem je tedy zřejmě přimět Arménii k otevření tranzitních koridorů, což je i jeden z bodů příměří z roku 2020,“ uvedl odborník na střední Asii.

Roli nicméně podle Horáka mohlo sehrát i to, že z Karabachu byli zároveň na Ukrajinu převeleni profesionální vojáci, kteří tam působili jako mírové jednotky po uzavření příměří před dvěma lety. „To samozřejmě výrazně snížilo schopnosti ruských mírotvorců a Ázerbájdžán si toho byl samozřejmě velmi dobře vědom,“ dodal.

Jak se Rusové staví k mobilizaci

Pro Moskvany z útulných kaváren zvyklé na elektrické koloběžky bude mobilizace šok. Jiní Rusové ji podporují – Vitalik by šel na frontu rád, ale jen pokud ho mobilizují, dobrovolně samozřejmě ne, píše z Moskvy spolupracovník Seznam Zpráv.

Zajímavý dovětek k aktuálnímu dění poskytl pro Al-Džazíru analytik z think-tanku Carnegie Europe Dimitar Bečev, který upozornil, že Arménie nadále zůstává na Rusku velmi silně nejen vojensky, ale i obchodně závislá.

Bilaterální obchod obou zemí v poslední době prudce vzrostl – i proto, že Rusko využívá zemi jako zadní vrátka, jak obejít sankce. Bečev ale poznamenal, že ekonomické i strategické výhody může Jerevanu přinést i partnerství s Tureckem, pokud bude pokračovat vzájemné sbližování obou zemí.

Do střední Asie stále víc proniká Čína

Ve střední Asii, tedy v Kazachstánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Turkmenistánu, se o získání vlivu kromě Ruska dlouhodobě nejvíc snaží Čína.

Vztah mezi těmito zeměmi v kontextu vlivu v regionu v krátkosti shrnul v květnovém článku Seznam Zpráv sinolog David Gardáš z projektu Sinopsis zhruba následovně: „Dělba práce“ mezi dvěma sousedními mocnostmi ve střední Asii byla před invazí jasná. Rusko jako „zbraň“ a garant bezpečnosti, Čína jako „peněženka“ uplatňující svůj vliv prostřednictvím investic. Po invazi ale role Moskvy jakožto bezpečnostního garanta oslabila. Odstup několika měsíců to podle Gardáše jen potvrdil.

„Je zřejmé, že dlouhodobá „dělba práce“ na zbraň a peněženku není příliš udržitelná. Je tomu jednak kvůli zaměstnání ruských vojenských kapacit, potvrzené částečnou mobilizací vyhlášenou Putinem minulý týden, tak i rostoucí přítomností Číny v oblasti,“ zhodnotil vývoj Gardáš.

Peking se podle něj neomezuje pouze na ekonomickou oblast, přestože ta stále hraje hlavní roli, ale „čím dál častěji se ve vzájemných interakcích skloňuje právě i bezpečnost a udržení regionální stability, tedy oblasti reprezentující spíše onu pomyslnou zbraň“.

Ve vztahu k vlivu Číny a Ruska v regionu došlo v poslední době ke dvěma výrazným událostem – návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Kazachstánu a k následnému summitu Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO) v Uzbekistánu.

Kazachstán je podle Gardáše pro čínské vedení místem se symbolickým významem. Právě tam totiž Si Ťin-pching v roce 2013 položil základy iniciativy Pás a stezka, „vlajkové lodi čínských geopolitických ambicí“. Při své první zahraniční návštěvě od vypuknutí pandemie covidu-19 se tam Si zavázal, že Peking bude „rozhodně podporovat Kazachstán při obraně jeho nezávislosti, svrchovanosti a územní celistvosti“.

Podle sinologa čínský prezident „zjevně narážel na možné obavy Kazachů před replikováním ruské agrese na Ukrajině“, když varoval „před vměšováním jakýchkoli sil do vnitřních záležitostí země“. „Je tedy zřejmé, že výsledkem těchto aktivit je rozšíření historicky investiční a obchodní přítomnosti Číny v regionu také na bezpečnostně-vojenský rozměr,“ dodal k tomu odborník.

Ze samotného summitu SCO, do které patří i Rusko, stálo podle Gardáše za pozornost, že Putin veřejně komentoval čínské „otázky a obavy“ ohledně války na Ukrajině. Z přepisů rozhovoru obou prezidentů šlo podle sinologa navíc vypozorovat podřízené postavení Moskvy vůči Pekingu.

„Zatímco Putin otevřeně podpořil princip jedné Číny a nároky Pekingu na Tchaj-wan, Si pouze nabídl ‚silnou vzájemnou podporu v otázkách týkajících se klíčových zájmů druhé strany‘, přičemž ale neuvedl žádné konkrétní závazky,“ zhodnotil Gardáš.

Výše zmíněné podle odborníka není v rozporu s tím, že Peking a Moskva mají ve střední Asii i nadále mnoho společných zájmů. „Obě strany jsou z principu nepřátelské vůči státům vyznávajícím demokratické hodnoty, zastoupené především Washingtonem a Bruselem. Obávají se proto regionálních prodemokratických hnutí a tzv. barevných revolucí, ale i případné expanze islamistických extremistických skupin, které by mohly střední Asii využít jako odrazový můstek,“ vysvětlil sinolog.

Konflikt Kyrgyzstánu s Tádžikistánem nemusí souviset

Jen pár dní po vypuknutí vojenských střetů mezi Ázerbájdžánem a Arménií se v menší míře začalo bojovat (konflikt už se zřejmě uklidnil) i mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem.

Genezi konfliktu je podle Horáka třeba hledat v táhlých sporech kvůli nevyřešeným hranicím, tádžické exklávě v Kyrgyzstánu a s tím souvisejícím problémům s tranzitem, zemědělskou půdou a dělením vody. Potyčky v příhraničních oblastech jsou podle něj poměrně časté, ale to, co se stalo letos v září, Horák hodnotí jako bezprecedentní.

Foto: Peter Hermes Furian, Shutterstock.com

Mapa Tádžikistánu znázorňuje i jeho exklávu sevřenou územím Kyrgyzstánu a také další exklávy a enklávy v regionu. Hranice států střední Asie vznikly za SSSR ve 20. letech 20. století, kdy byly vymezovány jednotlivé sovětské republiky. Až do rozpadu země ale neměly reálně příliš velký význam.

„Nikdy se tolik nestřílelo z těžkých zbraní a nikdy tam nebylo tolik mrtvých (nejméně 100, pozn. red.),“ řekl Horák. Na rozdíl od konfliktu v jižním Kavkazu ale v tomto případě odborníci jen těžko hledají ukazatele, které by naznačovaly souvislost s chabnoucím vlivem Ruska.

„Zdá se, že agresorem byl tady spíš Tádžikistán, ale zatím to není úplně jasné. Nepotvrzených teorií je hodně, ale já se klaním k názoru, že šlo čistě o eskalaci lokálních sporů,“ zamyslel se Horák.

Moskva si podle něj takové komplikace určitě nepřeje. Tádžikistán a Kyrgyzstán jsou členy Ruskem vedené Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) a jakýkoliv konflikt mezi členskými státy na Rusko proto nevrhá dobré světlo. Přesto ale tento konflikt podle Horáka nelze jasně interpretovat jako neposlušnost prezidentů obou států vůči Kremlu.

„Prezidenti spolu v době konfliktu na summitu v Uzbekistánu bez problémů komunikovali, a dokonce došlo i na vzájemné setkání, ze kterého šli, alespoň podle oficiálních prohlášení, oba dva rovnou volat vojskům, ať zastaví palbu,“ řekl odborník.

Právě to Horáka nejvíc utvrzuje v domnění, že problém není na centrální, ale jen na lokální či regionální úrovni.

Vliv Ruska sice slábne, ale zdaleka nekončí

Mylný dojem o slábnutí vlivu Ruska v postsovětských státech mohla podle Horáka navodit i zpráva o možném vypsání referenda o vyhlášení války Rusku v Gruzii. O ničem takovém se podle odborníka v zemi momentálně nemluví a ani k tomu nedojde. Šlo spíš o nezávazné vyjádření, byť z úst šéfa vládnoucí strany, jež nebude mít dalších důsledky.

„Vláda v Gruzii není ve stavu, že by něco takového byla ochotna udělat. To si vůbec nedovedu představit,“ řekl Horák. Gruzínská vláda sice podle něj slovně podporuje Ukrajinu, ale k Rusku nadále přistupuje opatrně. „Směřování vládnoucí strany na Západ zůstává, ale zároveň nadále zachovává velice opatrný postoj k Rusku,“ zhodnotil.

V podobném duchu se nesly i odpovědi na otázky týkající se slábnutí ruského vlivu v Kazachstánu od místního analytika a pozorovatele, který si z bezpečnostních důvodů přál zůstat v anonymitě. „Neřekl bych, že se vztah mezi Ruskem a Kazachstánem po invazi extrémně zhoršil. Kazachstán je Rusku stále věrný v politických, ekonomických i bezpečnostních vztazích,“ napsal Seznam Zprávám.

Tomu podle něj i odpovídá nálada veřejnosti. „Na začátku jsme pozorovali, že na sociálních sítích víc než polovina lidí podporovala Ukrajinu, nyní, po odeznění úvodního šoku, ale konflikt není součástí hlavní agendy. Lidé jsou unavení myšlením na válku a soustředí se spíš na každodenní problémy, jako je například vysoká inflace,“ uvedl analytik.

Pro celou oblast střední Asie a jižního Kavkazu podle Horáka obecně platí, že válka na Ukrajině minimálně velmi změnila a zúžila manévrovací prostor Ruska. „Neznamená to, že tam ten prostor vůbec není, ale zmenšil se. Dá se to pojmenovat i tak, že se tady ruský vliv zmenšil, ale k pokusům o měření vlivu jsem obecně skeptický, vliv se dá těžko kvantifikovat,“ zhodnotil.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované