Ve stopách sovětských diktátorů. Jak Putina změnila invaze na Ukrajinu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do historie se ruský prezident Vladimir Putin zapíše jako politik, který rozpoutal největší evropský konflikt od konce druhé světové války. Zatímco v Rusku se za to nechává propagandou oslavovat, na Ukrajině každým dnem umírají další lidé. Svět se částečně vrátil do období studené války i neustálým žonglováním s hrozbami jaderné eskalace, které pravidelně zaznívají od ruských politiků.

Svými ambicemi vrátit Rusku vliv, jaký mělo před rozpadem Sovětského svazu, se Putin ovšem nikdy netajil. Koncem roku 2021 označil zánik komunistické říše za největší geopolitickou katastrofou v novodobé historii.

„Přišli jsme o 30, 40 procent obyvatelstva a přibližně stejné množství výrobních kapacit, změnili jsme se v úplně jinou zemi. To, co se budovalo tisíc let, bylo z velké části ztraceno,“ prohlásil ruský diktátor rok předtím, než poslal vojska na Ukrajinu. Z výjimečného projevu, na který tehdy odborníci upozorňovali, se po invazi stal základ ruské propagandy.

Za poslední dva roky se tak svět mohl utvrdit v tom, že současný pán Kremlu navazuje na odkaz sovětských vládců. Jak připomíná novinář Roger Cohen z The New York Times, Putin je stejně jako oni ochotný obětovat nespočet životů, aby vybudoval silnější ruský stát.

Jednasedmdesátiletý Putin je u moci od roku 2000, tedy déle než kdokoli další od dob sovětského diktátora Josifa Stalina. Tento víkend si v prezidentských volbách, které nesplňují základní požadavky na demokratické hlasování, zajistí vládu na dalších šest let.

Vizi ruského impéria se ovšem Putin snažil naplnit už od prvních chvil, kdy do prezidentského úřadu nastoupil po Borisi Jelcinovi. Během druhé rusko-čečenské války (1999–2009), kdy postupoval rozhodně navzdory ruským obětem, si upevnil svou popularitu. Povstalce v Čečensku zneškodnil, dosadil loutkovou vládu a v očích Rusů povznesl hrdost země.

Válka v Čečensku ale zlepšila Putinovu image i v zahraničí. Prodával ji totiž jako „válku proti terorismu“ a islamistům, což na Západě rezonovalo kvůli americkému postupu po teroristických útocích z 11. září 2001.

Šlo jen o první z řady vojenských akcí, které potvrdily, že Putin je ochoten v konfliktu ohýbat pravidla války, aby zabránil ztrátě území.

V roce 2008 ruská armáda vpadla do Gruzie, což vedlo k faktickému odtržení dvou separatistických republik, Jižní Osetie a Abcházie. Dodnes tak Moskva okupuje pětinu mezinárodně uznávaného území tohoto kavkazského státu. V roce 2014 pak Putin zavelel k odtržení Krymu od Ukrajiny a nasazení ruských „dobrovolníků“ v bojích na straně vzbouřenců v Donbasu.

Když Západ v obavách z eskalace napětí a z ohrožení ekonomických vazeb Evropy s Ruskem reagoval pouze symbolickými sankcemi, byl Putin podle několika lidí z jeho blízkosti citovaných deníkem The Financial Times přesvědčen, že se rozhodl správně.

Všechny vojenské akce diktátor vždy vysvětloval nutností bránit ruskou suverenitu.

Není tak divu, že podobný scénář sledujeme i nyní, když pokračuje plnohodnotná invaze proti Ukrajině. „Bráníme samotné Rusko, bojujeme společně za vlast, za naši suverenitu, duchovní hodnoty a jednotu, za vítězství,“ řekl loni ruský diktátor.

Kreml tak již dva roky trvající konflikt opakovaně vykresluje jako bitvu o přežití Ruska ve snaze mobilizovat vlastenecké nálady obyvatelstva, které je vůči ofenzivě v mnoha případech apatické.

„Pro Putina je národní velikost definována územím, vojenskou silou a schopností zastrašit nebo si podmanit své sousedy. Ruský vůdce je přesvědčen, že jeho země má právo být jednou ze světových velmocí. Rusko bylo podle něj „okradeno“, když se Ukrajina osamostatnila, a klíčem k obnovení národní síly a velikosti je znovuzískání ztraceného území. Tragické rozhodnutí o invazi na Ukrajinu bylo vyvrcholením této posedlosti,“ popsal list The Financial Times.

Putinovy ambice obnovit velmocenské postavení vlasti přitom podle znalců Ruska vychází už z dob, kdy působil jako důstojník KGB v Drážďanech a tvrdě tak pocítil následky rozpadu Sovětského svazu. V tajné službě měl pověst zastánce tvrdé linie a svými kolegy z té doby se obklopuje v politice dodnes.

Od jeho návratu do Ruska v 90. letech stoupal do nejvyšších pater ruské politiky. V červnu 1996 se Putin poprvé objevil v blízkosti tehdejšího prezidenta Borise Jelcina jako zástupce šéfa správy kremelského majetku. Krátce nato byl jmenován zástupcem šéfa prezidentské kanceláře a v červnu 1998 nastoupil do čela nástupkyně KGB – Federální bezpečnostní služby (FSB).

O jeho soukromí se toho ví jen málo. S manželkou Ljudmilou, se kterou se seznámil v roce 1980 během jejích studií v Leningradě, má Putin dvě dcery – Mášu a Káťu, je již také dědečkem. V roce 2013 se Putinovo manželství oficiálně rozpadlo. O jeho milenkách a nemanželských dětech se často spekuluje.

Útokem na Ukrajinu Putin svoji zemi uvrhl do zatím nejostřejší konfrontace se Západem od konce studené války. Zejména na rétorické rovině se zdá, že už Putin nemá kam dál zajít. Do světa navrátil neustálou hrozbu jaderného konfliktu, jímž ve svých proslovech opakovaně vyhrožuje západním státům.

Ani kritika Západu ale není nic nového. Už v roce 2007 Putin obvinil v reakci na vstup zemí bývalého komunistického bloku do NATO Spojené státy z toho, že se snaží dominovat světové politice v roli jediné supervelmoci.

Jak vypadala hra na prezidentskou kampaň v Rusku:

Západ pak opakovaně podezíral i z toho, že se snaží rozšiřovat svůj vliv na úkor Moskvy.

Přesto všechno mnoho západních politiků ruskému prezidentovi dlouho důvěřovalo, v některých zemích dostávalo Rusko dokonce i lukrativní zakázky například na stavbu jaderných elektráren.

Jenže ruská invaze z Putina udělala na mezinárodním poli nežádoucího muže. Nakonec se od něj začaly odvracet i země v postsovětském prostoru, ve kterých si chtěl právě mimo jiné vojenskými akcemi udržovat co největší vliv.

Dominantní postoje v zahraniční politice doprovází Putin doma politickými represemi a zásahy proti odpůrcům, i v těch se ostatně přibližuje sovětským vůdcům, jak připomíná časopis The Foreign Affairs.

Většina těch, kdo s režimem hlasitě nesouhlasí, je proto dnes buď ve vězení, v exilu nebo po smrti. Represe ještě zesílily po začátku války, kdy režim zavedl přísné tresty za sebemenší kritiku jeho akcí.

Potírání opozičních hlasů, nejen v Rusku, uplatňoval ruský prezident už od počátku svého vládnutí, kdy byl v roce 2003 zatčen a později odsouzen jeden z předních ruských podnikatelů Michail Chodorkovskij. V dalších letech se seznam jen prodlužoval.

V Rusku také přestala existovat svobodná média. Nezávislá byla nucena se přesunout do zahraničí a státní jsou pod přísnou kontrolou režimu.

Dalo by se říct, že dnešní Rusko jen docílilo ideálů, které Putin deklaroval už ve svém prvním prezidentském prohlášení na přelomu tisíciletí. „Pro Rusy není silný stát anomálií, proti které by se mělo bojovat. Naopak je zdrojem a garantem pořádku, iniciátorem a hlavní hybnou silou jakýchkoli změn,“ napsal tehdy.