Článek
„Nebuďte nejlepší, buďte jediní.“ To aspoň radí Kevin Kelly, počítačový průkopník a mimo jiné spoluzakladatel časopisu Wired. Před pár týdny to řekl v podcastu herce Alana Aldy. Žijeme ve světě otevřených možností a zároveň velké konkurence, a pokud chceme být úspěšní, je tou nejlepší cestou dělat to, co nikdo jiný nedělá. Nebo začít dělat běžné věci jinak.
Což mě okamžitě napadlo, když jsem v pondělí ve zprávách četl, že ve věku 76 let zemřel Dick Fosbury. Legendární skokan do výšky, který v roce 1968 vyhrál zlatou olympijskou medaili.
Protože Fosbury udělal přesně to, co radí Kevin Kelly. Přeskočil laťku tak, jako nikdo před ním. Po zádech, hlavou dolů a nohama nahoru. Ohromil soupeře i svět. Do té doby překonávali atleti laťku buď „nůžkami“, nebo „stredlem“ (převalili se přes laťku přes bok a obličejem dolů), a zejména ta druhá možnost se brala jako standard.
Nová technika, které se začalo říkat „flop“, přinesla do atletiky revoluci. Netriumfovala hned a trvalo to ještě celou dekádu, kdy soutěžili (i vyhrávali) atleti používající různé styly. Ale od osmdesátých let je k vidění na vrcholové úrovni prakticky jen flop.
Fosbury nebyl rozený sportovec. Byl vysoký a hubený, měl špatnou koordinaci a zrak. Na střední škole měl problém překonat „nůžkami“ výšku 150 centimetrů. Ale zároveň toužil být lepší, aby se aspoň dostal do školního výběru. Zkoušel různé metody a styly a zjistil, že nejlépe funguje ten nejméně intuitivní. Když skočí „pozpátku“.
Mezi sportovci pak kolovala řada legend, například že flop vymyslel Fosbury tak, že jednou při rozběhu cestou k laťce zakopl a už mu nezbývalo nic jiného než skočit pozpátku.
Nebo že „flop“ vznikl proto, že neuměl dost dobře „nůžky“ a zjistil, že když povytáhne boky a následně rychle zvedne nohy, tak se mu povede skočit výš. Pravda však není asi ani jedno.
Fosbury na to šel „inženýrsky“ a snažil se přijít na to, jestli by nešlo nějak zařídit, aby těžiště těla mohlo zůstat co nejníž. Protože tak vysoko jako špičkoví běžci ho dostat nedokáže.
Nakonec na to přišel a vznikl flop. Fosbury měl štěstí na kouče, který ho nenutil skákat „správně“ a nechal ho nový způsob zkoušet. Čelil posměškům trenérů i spolužáků. Chtěl vyhrávat atletické závody, ale dívali se na něj jako na klauna a podivína. Říkali, že porušuje pravidla, popírá přírodní zákony, riskuje zranění. Radili mu, ať se drží klasiky.
Fosbury vymyslel pro svou techniku skoku do výšky i termín. Lépe řečeno zasloužil se o to, že se pro ni „flop“ začal používat. „To flop“ znamená spadnout nebo plácnout sebou, v přeneseném významu pak neúspěch.
Fosbury tvrdil, že v jedněch lokálních novinách v Oregonu (Medford Mail-Tribune) vyšla v roce 1964 jeho fotka, jak skáče na nějakých závodech, s titulkem: „Fosbury Flops Over Bar“. Fosbury sebou plácá přes laťku. Podobně jako sebou občas ryby plácnou na souš, vysvětlil.
A když se ho později někdo zeptal, jak se jeho styl jmenuje, napadlo ho odpovědět: Plácnutí. Fosburyho plácnutí. Fosbury Flop. Uchytilo se to.
V manažerských příručkách či přednáškách se občas objevuje fotka Fosburyho vítězného skoku z mexické olympiády. Poselství je jasné: když chce člověk dosáhnout něčeho mimořádného, musí se snažit přemýšlet jinak než ostatní. „Out of the box“, zní dokonce známé klišé.
Jenže ono to není zas tak jednoduché. Z běžného života víme, že užitečným pravidlem pro život je naopak dělat to, co dělají ostatní. Když jedete autem po dálnici a všichni ostatní začnou zpomalovat, je vždycky nejlepší zpomalit taky. A když na ulici začnou ostatní utíkat jedním směrem, bylo by hloupé rozběhnout se na opačnou stranu.
Evoluce do nás zakódovala stádní chování. My lidé o něm mluvíme posměšně, ale ve většině případů se vyplatí. Což neznamená, že bychom se neměli snažit dělat věci jinak, jak radí Kevin Kelly nebo jak se to povedlo Dicku Fosburymu.
Dick Fosbury na snímku z roku 2021.
Předpokladem pro úspěch je racionalita, tedy schopnost vidět svět takový, jaký je. Kreativita znamená, že o tom světě přemýšlíte jinak než ostatní. A inovace je pak pokus udělat to, co před vámi ještě nikdo neudělal. S rizikem, že to velmi často nevyjde.
Obdivujeme Fosburyho, protože jemu to vyšlo. Získal zlatou medaili a slávu, ještě jako student. Oregonskou státní univerzitu vystudoval v roce 1972. Založil stavební firmu, která mimo jiné projektovala a stavěla běžecké i cyklistické dráhy. S manželkou se seznámil na tanečních hodinách. Byl milým a příjemným člověkem, jedním z těch, kterým je snadné přát úspěch.
Píšu to proto, že na každého mimořádného člověka jako Fosbury je minimálně 99 dalších, kteří mají stejnou odvahu a chuť dělat věci originálně a jinak. A zkoušejí to, neúnavně a z pohledu mnohých asi i naivně. Ale bez úspěchu. Proto jejich jména neznáme a většinou si ani neuvědomujeme, že existují.
Ale jak se někdy říká, neúspěch není opakem úspěchu, nýbrž pouze jeho součástí. Velmi často tak významnou, že úspěch ani není vidět. Líbí se mi ještě jedna věc: o Fosburym se po jeho olympijském triumfu psalo jako o „nejlínějším atletu světa“. Nechtěl trénovat jako ostatní, a tak vymyslel nový způsob, jak vyhrát bez námahy.
S velkou nadsázkou, pochopitelně. Jak to je v údajném citátu Billa Gatese? „Na obtížnou práci vždycky najmu nejlínějšího člověka. Protože najde ten nejjednodušší způsob, jak to udělat.“
Proč údajný citát? Protože se nepodařilo dokázat, že by to Bill Gates někdy řekl. Asi to vymyslel někdo líný a zcela neznámý. A jeho inovací, jak tuhle myšlenku proslavit, bylo připsat ji někomu úspěšnému. Třeba svého času nejbohatšímu člověku světa. Docela propadák, anglicky „flop“, nemyslíte?
