Vzpoura na Simsonu. Zombie NDR rozvrací Německo

Osobní poznámka: Kdybych před deseti lety coby berlínský zpravodaj nabídl editorovi reportáž o volbách v Sasku-Anhaltsku, asi by mě podezříval, že už mi z pobytu za hranicemi straší ve věži. Proč by měla Čechy zajímat regionální politika? Navíc v malé a relativně chudé spolkové zemi?

Teď už by je zajímat měla. A není to dobrá zpráva.

Ať už nedělní zemské volby dopadnou jakkoliv, jedno je jisté: drtivě v nich zvítězí Alternativa pro Německo. Strana, kterou německá kontrarozvědka označila za „dozajista extremistickou“.

Historicky Sasko-Anhaltsko vyniklo zejména tím, že dalo světu architektonickou školu Bauhaus. Nyní by mohlo dosáhnout dalšího dějinného „zářezu“: dát Německu prvního poválečného premiéra ze strany, která koketuje s extremismem. A která Bauhaus, zcela v duchu nacistické propagandy, označuje za degenerované a odnárodněné umění.

V tuto chvíli sice není příliš pravděpodobné, že by AfD nakonec získala absolutní většinu a sestavila zemskou vládu. Už jen to, že lídr CDU jásá nad průzkumem, ve kterém Alternativa pro Německo obdržela „pouhých“ 40 procent, ale na kost odhaluje jedno: Zhroutil se středový politický konsensus.

V první řadě v Sasku-Anhaltsku.

Německo jako celek je na stejné cestě.

To první by snad, pragmaticky vzato, Čechy tolik trápit nemuselo. I kdyby AfD ovládla Sasko-Anhaltsko, z úřadoven v provinčním Magdeburgu nedokáže uzavírat hranice, vystupovat z EU a NATO a kapitulovat před Putinem tak, jak to slibuje „velká“, celoněmecká AfD. Výsledkem by byla nejspíš steroidy nabuzená varianta na motoristický styl vládnutí, které by se vybouřilo v teatrálně vedených kulturních válkách o školy, média a symboly.

To druhé, tedy rozklížení celé německé politické krajiny, už je horší. Nečekejme návrat diktatury v Německu. Připravme se ale na souseda, který bude nestabilnější. Bude zadluženější. A bude zranitelnější vůči zbraním Putinovy propagandy.

Proč se musíme připravovat na tento scénář? Protože dosavadní naděje už tolikrát selhaly. Pojďme si udělat jejich rychlý (a tklivý) přehled.

V první řadě jde o víru části českých pravicových konzervativců. Podle nich jsou úspěchy AfD červánky nové, lepší éry. AfD vidí jako autentickou pravicovou a po právu protiimigrační stranu v zemi, která migraci nezvládla. V podstatě jako CDU/CSU v dobách, než křesťanské demokraty svým levicovým jedem otrávila Angela Merkelová. Až vezme AfD Německo do rukou, bude zase vše v pořádku, říkají. A my budeme mít v Evropě silného partnera.

Tuhle chiméru bychom si ale snad už mohli odškrtnout. Mementem budiž spolupráce, o kterou se s AfD pokouší Okamurova SPD. Že se obě strany poštěkaly ohledně sjezdu sudetských Němců v Brně, je zákonitý výsledek, ne náhoda. Národovecká internacionála se logicky rozpadá ve chvíli, kdy jedno „nic než národ“ narazí na to druhé.

Program AfD je v přímém rozporu s českými zájmy, jeho realizace by znamenala obrovský průšvih pro českou ekonomiku i bezpečnost. Německo mimo EU a NATO? Skvělá zpráva pro Čechy. Bohužel jen pro ty, kteří si masochisticky libují v podobné pozici, v jaké se ocitla Kanada za vlády Donalda Trumpa. A s Ruskem za zády navíc.

Někomu možná ekonomické a bezpečnostní otřesy stojí za jediný bod programu AfD: za to, že slibuje zatočit s migranty. Ostatní by si ale měli jásot nad sílící AfD rozmyslet, třeba po vzoru francouzských Le Penovců. Ti Alternativu pro Německo nemilosrdně vytlačili ze společné evropské frakce. A možný budoucí francouzský prezident Jordan Bardella říká, byť jinými slovy: nebojte se, s těmi blázny nechceme mít nic společného.

K čemu tedy povede vzestup AfD, pokud ne k ozdravení Německa a Evropy?

V čím dál tím větší míře k tomu, co způsobuje už teď: k vytváření nesourodých a stále zoufalejších vládních koalic, které se budou snažit AfD obejít.

Příkladem se dost možná stane právě Sasko-Anhaltsko. Pokud se tam CDU pokusí sestavit vládu bez AfD, nutně to bude mnohobarevný, účelový slepenec. A nedá se vyloučit, že se neobejde bez postkomunistické Levice (Die Linke). Strany, která se mimo jiné nikdy nezřekla třídního boje. Pro řadu pravověrných křesťanských demokratů skandál a zrada vlastního pravicového DNA.

Kancléř Merz zažívá na celostátní úrovni slabší odvar téhož. Nezbylo mu, než vytvořit vládu se sociálními demokraty, svými ideovými protivníky. Ta jen extrémně složitě hledá dohodu na reformách, které stagnující Německo nutně potřebuje. Na čem se ale naopak koaliční partneři dohodli okamžitě, jsou obrovské nové dluhy. I proto, že bylo nutné uspokojit pravicové i levicové voliče.

S každým takovým kastračním kompromisem AfD sílí - a spirála se roztáčí vyšší rychlostí.

Ne, že by AfD ve všem tahala za delší konec. Pro velkou část společnosti je a zůstane nejen nevolitelnou, ale také zcela nepřijatelnou. Posun k umírněnějším a většinově akceptovatelným pozicím, třeba po vzoru italské premiérky Giorgie Meloniové, není na dohled. Naopak, s každým dalším skokem ve volebních preferencích roste také vliv radikálů uvnitř AfD. A děje se i něco neméně pozoruhodného: tito lidé stále využívají nostalgii po bývalém východním Německu - a zároveň získávají stále silnější podporu na západě.

Důraz na východní Německo hraje v kampani AfD v Sasku-Anhaltsku mimořádnou roli. Nejen proto, že její lídři objíždějí zemi na motorkách legendární východoněmecké značky Simson. Björn Höcke, nejmocnější muž AfD, před pár dny prohlásil, že opravdoví Němci žijí jen na východě. Západní Němci jsou podle něj „německy mluvící Američané“, kteří přijali „náhradní identitu“.

Jak může východní Německo, a natožpak stesk po NDR, fungovat jako marketingový tahák? Proč by se někdo chtěl vracet k jedné z nejodpornějších diktatur východního bloku? Komu se stýská po nedostatku, špiclování a smradu dvoutaktních motorů?

Tuny papíru už byly popsány stesky o fenoménu „Ostalgie“. O tom, jak se občané východního Německa často cítí jako občané druhé kategorie. Jak pro ně sjednocení znamenalo tvrdou zkušenost, rozpad jejich světa, jak těžce na ně dopadl kolaps východoněmeckého hospodářství. Jak si nevděčný svět neváží jejich životních příběhů, které prožívali za zdí.

Ani to ale nevysvětluje současný triumf AfD na východě. Jak naznačují průzkumy, marketingový trik s východoněmeckou identitou platí zejména na mladší Němce. Na ty, kteří NDR zažili nanejvýš jako děti. AfD neprodává ani tak stesk po východoněmeckém státu, spíš iluzi o identitě ve světě, kde se jistoty rozpadají.

A nejen to. Sociolog Steffen Mau označil východní Německo za politickou laboratoř, za předzvěst toho, co čeká celou zemi.

Vývoj mu dává za pravdu. AfD byla po několik let primárně východoněmeckým fenoménem. V posledních letech to už ale neplatí. Její podpora se šíří na západ. Ten se po pádu berlínské zdi pokusil přenést svůj politický systém na východ v měřítku jedna ku jedné. Teď prožívá posmrtnou pomstu NDR.

Proč ale tato pomsta funguje? Trik spočívá v jednom pojmu: nedůvěra.

Možná tím největším rozdílem mezi východními a západními Němci byl donedávna nikoliv příjem na hlavu nebo počet vdavekchtivých žen na jednoho osamělého muže, jak zněla jedna z teorií. Byla to míra nedůvěry. V média. V instituce. V soudy. V demokracii. A tento rozdíl se v posledních letech postupně stírá.

Západní Německo se nezhlédlo v bývalé NDR. Jen se přibližuje politickým podmínkám, které na východě existovaly dříve: slabým stranám, nestálému elektorátu, nedůvěře v elity a rostoucí síle bezprostřední, personalizované a protestní politiky. Její esencí jsou sociální sítě, na kterých AfD exceluje a poráží tradiční strany o několik koňských délek. Aby také ne, když algoritmy podporují právě ten obsah, který jí vyhovuje: rozdělující, kontroverzní, naštvaný.

Lídr AfD v Sasku-Anhaltsku Ulrich Siegmund označil za komparativní výhodu východních Němců to, že díky průpravě z dob diktatury „nevěří všemu, co se píše v novinách“. Škoda jen, že spolu s tím nezískali také schopnost kriticky posoudit kdejaký nesmysl napsaný na internetu.