Čísla, která Američané neodpouští. Je to začátek Trumpova konce?

Pozitivních odpovědí na otázku, zda Donald Trump dělá svou práci dobře, povážlivě ubývá. Pár posledních čísel ovlivnily dopady války o Írán, ale pokles preferencí má hlubší kořeny.

Jak praví obehrané přísloví, v USA jde u voleb nakonec vždy o ekonomiku. Ukazatele jako americká burza nebo HDP sice pořád rostou a Trump na ně rád poukazuje, ale nestačí to.

U Američanů podle průzkumů nakonec rozhodují jiné věci, hlavně inflace. Slibům z kampaně 2024, že po volbách „všechno zlevní“, už se nedá věřit. Po fázi očekávání je tu jako obvykle fáze zklamání – a s republikány to půl roku před volbami do Kongresu vypadá hodně bledě.

Jistě – jít do války, kterou nikdo pořádně nechápe, nepomůže. Zvlášť po kampani postavené na tom, že už Ameriku do žádných dalších válek není vhodné zatahovat. To ukazují jak data, tak odklon lidí, jako Joe Rogan nebo Tucker Carlson, kteří místo někdejší podpory teď Trumpa za vpád do Íránu otevřeně kritizují a berou s sebou i zástupy svých konzervativních fanoušků.

Samozřejmě nepomohlo ani řádění agentů ICE. V tom, jak řeší imigraci, má sice Trump lepší rating než za celkovou práci, ale i tak ztrácí. Polovina Američanů - včetně čtvrtiny jeho voličů z roku 2024 – považuje současnou deportační strategii za příliš agresivní. Sympatie Hispánců, kteří předloni volby rozhodli, jsou pryč.

Ale všemu dominuje ekonomika. Na ni si v průzkumech stěžovali voliči už před vpádem do Íránu. Natož po něm.

Nic nefunguje jako lepší symbol selhání než to, co každý Američan vidí u pumpy. V USA tankuje každý, žádná jiná cena navíc není tak na očích.

Celostátní průměr se v dubnu natrvalo přehoupl přes hranici čtyř dolarů za galon a to je zkrátka moc. V historických tabulkách jde najít i horší období, ale je jich málo. Ceny začínající čtyřkou se netolerují, zvlášť když ještě nedávno začínaly dvojkou.

Trumpův impulsivní přístup k zahraniční politice de facto zdanil jeho vlastní voličskou základnu. Plná nádrž stojí skoro o polovinu víc než v době inaugurace. Trump na to reaguje stejně jako jiní prezidenti v dřívějších ropných krizích – a režim v Íránu cítí, jak snadno jde zdržovací taktikou přitlačit amerického prezidenta ke zdi.

U pump ale každodenní ekonomické strasti nekončí. Inflace v USA vyskočila v meziročním měření v březnu z 2,4 na 3,3 procenta – a dojmy Američanů se vydaly opačným směrem.

Index spotřebitelských nálad, vydávaný Michiganskou univerzitou už od 60. let, klesl v březnu na vůbec nejnižší hodnotu v historii. Proti své výchozí hodnotě z roku 1960 je dnes na polovině. Což zní neuvěřitelně, ale skepse je znát i z jiných ekonomických měření.

„Spokojenost s mzdovým ohodnocením i s možnostmi kariérního postupu je nejnižší od začátku sledování těchto údajů v březnu 2014,“ uvedl v komentáři k jinému šetření americký Fed. Národní depresi potvrzují i šetření mezi malými podnikateli nebo některá populární mezinárodní srovnání. V posledním žebříčku štěstí (World Happiness Report) zůstali Američané až na 23. místě, tři příčky za Českem. Před třemi lety bývali patnáctí.

Autoři michiganského indexu upozorňují, že propad nálad je „všudypřítomný“ napříč věkem, příjmem i politickou příslušností, ale že data jsou ještě z dob před vyhlášením prvního příměří a že klid zbraní je může zase zvednout. Což však zároveň může trvat, protože jednání s Teheránem se po prvotním záblesku naděje úmorně vlečou.

I po skončení války ale bude platit, že náladu v USA ovlivňují i hlubší a dlouhodobější ekonomické proudy. Benzin může být teoreticky bolestí, která pomine (byť s návratem zásobování do starých kolejí to nejspíš nebude tak snadné). Ale jiné ukazatele mají hlubší a trvalejší kořeny.

Třeba sazby hypoték, které jsou určující pro dostupnost bydlení a stěhování za lepší prací. I v USA, podobně jako v Česku, leckdo propadá oprávněně dojmu, že současné poměry na trhu s bydlením vyřazují ze hry celou jednu generaci.

Navíc nejde jen o ty, kteří ještě bydlení nemají. Lidé, kteří si vzali hypotéku za Bidena nebo v prvním Trumpově období (kdy byly sazby kolem 3 %), jsou teď zamčeni ve svých domech. Kdyby se chtěli stěhovat, nový úvěr je vyjde na dvojnásobek, což je navýšení, které může jít do tisíců dolarů měsíčně i u průměrných nemovitostí.

Nemohou se přestěhovat za prací ani do většího, protože by si finančně extrémně pohoršili. To v zemi, která je postavená na mobilitě, vytváří obrovskou frustraci. Úroky začínající šestkou tu sice byly i dřív, ale v poslední dekádě jim lidé odvykli, což je podobný trend jako v Česku.

Loni sazby klesaly a na přelomu roku krátce spadly i těsně pod 6 %. To vypadalo jako naděje, která ale zase rychle vyprchala. Dlouhé hypotéky všude kopírují to, za kolik si půjčují vlády. Výnosy amerických dluhopisů kvůli íránské krizi rostou jako teploměr geopolitického rizika, zapuštěný přímo do obýváků. I to je v Česku podobné.

Pokles Trumpovy popularity byl znát po celou dobu od jeho návratu do Bílého domu. A teď graduje napříč všemi průzkumy. Podle jednoho z těch sledovanějších od agentury AP spadl „approval rating“ prezidenta v březnu na 33 %, nejníž od konce éry George Bushe před dvaceti lety. Trumpovo nakládání s ekonomikou je hodnoceno ještě hůř, na úrovni 30 %.

Trump už mnohokrát ukázal, že umí překvapit a že mu jeho skalní fanoušci odpustí všechno. Ale čísla kolem 30 % už jde považovat za hodně toxickou zónu. Hůř si v minulosti vedla jen hrstka rekordmanů, jako Truman (korejská válka), Nixon (kauza Watergate), Carter (první ropný šok) nebo právě Bush mladší (finanční krize, válka v Iráku).

Navíc – Trump ještě není ani v polovině druhého mandátu. A už vykazuje podobně chabá čísla jako Nixon nebo Bush na úplném konci.

Je pravda, že Trump už nic obhajovat nebude. Popularita vládní garnitury je ale rozhodující pro podzimní volby do Kongresu – a republikáni měsíc po měsíci, průzkum od průzkumu ztrácejí.

V USA se zkoumají nálady voličů často. V databázi New York Times, kde jsou všechna šetření přehledně seřazena, jich je momentálně už padesát v řadě od chvíle, kdy nějaký vyšel aspoň nerozhodně. To se stalo naposledy začátkem března a trend se vyvíjí už dlouho jednoznačně pro demokraty. Byť náskok je stále jen v řádu jednotek procent a nemusí být rozhodující.

V březnu si britský týdeník Economist položil v jednom z článků provokativní otázku, která ale visí ve vzduchu – a sice, jestli Trumpovi na udržení většiny v Kongresu vůbec záleží. Protože se tak vůbec nechová. Prim hraje loajalita, takže na mnohé republikány, kteří se mu dřív postavili, útočí a místo zkušených autonomních politiků podporuje své MAGA oblíbence.

Místy hájí radikální a riskantní agendu, která straně nepomáhá, jako by už Kongres dopředu odepsal a soustředil se na svůj odkaz u skalních příznivců. A když se vrátíme zpět k ekonomice, tak zatímco země žije drahým benzinem, prezident se chlubí akvizicemi luxusních nemovitostí a řeší stavbu nových tanečních sálů.

Jak to ovlivní politický vrchol volebního roku, se teprve ukáže. Za půl roku bude kampaň v nejvyšších obrátkách a 3. listopadu bude rozhodnuto.