Článek
Jeden byl dvakrát postřelený a z krátkého pobytu v nemocnici zamířil zpět na frontu, kde pil roztátý sníh, aby přežil. Opakovaně také útočil na ukrajinské pozice, dokud ho jeden granát dočasně neoslepil. Přesto přežil. Druhý pobyl na frontě jen krátce. Padl po pouhých třech týdnech od odjezdu, aniž by absolvoval plnohodnotný vojenský výcvik.
Oba Rusy rekrutovali ve vězení k takzvaným praporům Storm-Z, které spadají pod ministerstvo obrany a jsou tvořené trestanci, a poslali je bojovat do ruské války na Ukrajině. Pokud by přežili, slibovali jim odložení odpykávaného trestu. Jejich příběhy přinesla americká stanice CNN.
Podle novinářů se jedná o vzácná svědectví dokreslující přístup Moskvy k naverbovaným vězňům, která nejsou zprostředkovaná ukrajinskou stranou a jejími zajatci. Jeden příběh stojí přímo na zpovědi vojáka, který přežil, základem druhého je výpověď jeho matky.
Devět otřesů
Průměrná délka života je krátká, podmínky pro přežití těžké a odsouzenci jsou využíváni jako potrava pro děla, píše CNN k pobytu ruských vězňů na válečné frontě.
V těchto podmínkách se nicméně Sergejovi podařilo přežít, jak popsal novinářům nejdříve přes telefon a následně i osobně. V současnosti veterán, který má dvě práce, aby uživil svou rodinu, stále čeká na kompenzace za několik zranění, která na frontě utrpěl.
Aktuální situace na frontě
Ukrajinci posílili jižní frontu, aby oživili ofenzivu. Rusové totiž díky vlastním posilám minimálně zpomalili ukrajinský postup. Podoba fronty se ale příliš nehýbala. Nezměnil to ani ruský pokus rozvinout útok v novém směru.
Z jeho jednotky čítající kolem 600 vězňů, kteří byli rekrutováni v říjnu, dnes už žije jen asi 170 lidí. Pouze dva nebyli zranění. „Všichni utrpěli zranění, dvakrát, třikrát, někteří i čtyřikrát,“ popsal dále Sergej.
On sám byl minulou zimu nejdříve postřelený do nohy a následně po desetidenní rekonvalescenci v nemocnici poslán zpět na frontu. Potom byl ale postřelený do ramene a opět se tak ocitl ve zdravotnickém zařízení, tentokrát na standardní dobu.
O dva měsíce později nicméně nedostatek vojenského personálu znamenal, že byl opět poslán do první linie. Jeden z útoků, který přežil, popsal takto: „Nejlépe si vybavuji poslední z devíti otřesů, které jsem zažil… Útočili jsme. Drony proti nám. Náš velitel křičel do vysílačky ‚Je mi to jedno. Běžte! Nevracejte se, dokud nezískáte tuhle pozici.‘ My dva jsme si našli malý zákop a skočili jsme do něj,“ vyprávěl americkým novinářům.
Do třiceticentimetrové skuliny mezi nimi nicméně z dronu dopadl ukrajinský granát. Zatímco druhý voják byl posetý střepinami, Sergej jako zázrakem ne. Bez újmy ale nevyvázl. „Pět hodin jsem neviděl. Jen bílý závoj před očima. Museli mě vynést na rukou.“
Až tehdy se dostal do péče lékařů, kteří se nad ním slitovali a nechali pracovat jako sanitáře. Sergej tak převážel mrtvá těla, ohledával je a uklízel. A to až do doby, kdy mu vypršela smlouva s armádou.
Kromě každodenních obav z bezprostřední smrti mluvil také o neustálém nedostatku jídla a pití. Nejtěžší podle něj bylo získat vodu. „Museli jsme pro ni jít tři až čtyři kilometry. Někdy jsme nejedli několik dnů ani nepili.“
V zimních měsících se tak například museli spoléhat na roztátý sníh. Pokud měli jídlo, jednalo se většinou o maso z konzervy s přídavkem instantních nudlí. Kázeň podle něj velitelé vymáhali popravami.
Dodnes mu například v noci kvůli šoku ze střelby píská v uších a špatně se mu spí.
Pocit svobody
Naopak pro Andreje byl pobyt na frontě krátký, jak řekla novinářům jeho matka Julia. Ta kromě vyprávění poskytla redakci také video, zprávy z jejich chatu i úřední dokumentaci.
Andrej se dostal do vězení ve 20 letech za drobné drogové delikty. Součástí ruské invaze na Ukrajinu se stal o tři roky později.
„Nepamatoval si, jakou částku mu nabídli, říkal, že si to neověřoval. Takže jsem v tom neviděla žádný finanční zájem. Šlo jen o svobodu. Měl dlouhý trest, devět a půl roku, a odseděl si tři,“ přiblížila Julia možný důvod, proč byl její syn ochotný narukovat.
Mladý Rus oznámil matce, že jede na frontu - do jedné z nejzuřivějších částí východního bojiště - 8. května. Útok pak měl začít za úsvitu, symbolicky na 9. května, kdy si Kreml připomíná oslavy konce druhé světové války zpravidla velkolepou vojenskou přehlídkou na moskevském Rudém náměstí.
Ruští generálové v ohrožení
Během více než 500 dnů od zahájení ruského útoku proti Ukrajině padly na obou stranách desítky tisíc vojáků. Mezi nimi i důstojníci z nejvyšších velitelských postů.
Ten samý den ale padl. Julia se slzami v očích vzpomíná, že se při posledním kontaktu se synem nepohodla. „Pohádali jsme se. Je hrozné to říkat, ale už jsem na něj myslela jako na mrtvého. Každý den jsem mu říkala ‚ne, ne, ne‘. A on mě neposlouchal. Když říkal ‚jdeme do útoku‘, tak jsem mu napsala: ‚Utíkej, Forreste, utíkej‘.“
O smrti svého syna nicméně Julia hned nevěděla. Nejdříve se podobně jako mnoho odsouzených s omezeným přístupem k mobilním telefonům v první linii její syn odmlčel. V následujících týdnech se Julia od dalších příbuzných vězňů, kteří byli naverbováni v trestaneckých koloniích dozvěděla, že při útoku na velkolepé ruské výročí zemřelo 60 mužů.
Pak jí přišel dopis od ministerstva obrany, že její syn zemřel v den, kdy byl z vězení odveden na frontu. Jeho ostatky ani věci doteď neobdržela.
„Nejtěžší bylo, že jsem se bála, že někoho zabije…I když to zní směšně, bála jsem se, že to všechno prožije a vrátí se ke mně jako vrah. Protože se synem jako narkomanem se dá žít, ale se synem jako vrahem - to pro mě bylo těžké přijmout,“ dodala.
