Článek
V době, kdy je každý smutek depresí, každý konflikt ve vztahu trauma-bondingem a každá nepříjemnost traumatem, je těžké se terapeutických termínů vyvarovat. Proč si na to dávat pozor, jste se dočetli v článku v úterý. Jak si s nimi ale poradit v partnerském vztahu a jak si v něm správně nastavit hranice – aniž byste výraz „nastavovat hranice“ museli vůbec použít?
Předně: Nejde tady vůbec o to, že byste měli o svých emocích ve vztahu mluvit méně, ale o to, abyste o nich mluvili konkrétněji a otevřeně. Jazyk, jaký běžně používají terapeuti, má i velké výhody. Díky němu získali lidé pojmenování i pro duševní stavy, o nichž se po generace mlčelo.
Souběžně ale může vést k nedorozumění, protože jde o medicínské a původně velmi úzce vymezené termíny. Zároveň hrozí „odpojení se“ právě od těch emocí, o které tady jde. Když totiž to, co cítíte, odborně pojmenujete, hrozí, že se stanete svým vlastním terapeutem. A nebo, což je možná ještě škodlivější, dokonce terapeutem ve vztahu, kde máte být rovnocenným partnerem.
Buďte zvědaví a otevření
Belgická psycholožka a terapeutka Esther Perel, která proslula knihami o erotice v dlouhodobých vztazích, tvrdí, že amatérsky používaný terapeutický jazyk dělá z partnerů osamělejší lidi, a dokonce ničí přitažlivost v páru. „Láska je ze své podstaty chaotická,“ píše Perel s tím, že terapeutický jazyk je naopak snahou se téhle chaotičnosti zbavit přesným pojmenováváním emocí. Ty ale musíme prožít, ne jen a pouze pojmenovat.
„Zaměření se na zdokonalení všeho, včetně randění, narušuje lidskou schopnost být přítomný a ochotný překvapit,“ dodává. Nezabřednout v partnerství do vzájemného terapeutizování ostatně s překvapivostí a lehkým chaosem trochu souvisí. Perel doporučuje místo analýzy partnerova chování použít obyčejnou zvědavost. „Zvědavost je zájem o to něco zjistit bez očekávání nějakého konkrétního výsledku,“ radí Perel a dodává, že je dobré klást partnerovi ohledně jeho očekávání ve vztahu otevřené otázky místo nabízení medicínských odpovědí či teorií.
Klasickou situací je debata o férovějším rozdělení péče o děti. Je možné říct: „Poslední dobou mám pocit, že na péči o děti zůstávám často sama, a je to pro mě náročné. Zajímá mě, jak to vidíš ty.“ A pokračovat otevřenými otázkami typu: „Co ti brání převzít některé věci kolem dětí pravidelně?“ Případně: „Co bys ode mě potřeboval, aby ses u dětí mohl víc zapojit?“ Otevřeně „zvědavé“ otázky motivují k přemýšlení o výčtu v odpovědích, nechtějí jen odpověď ano nebo ne a nevnucují druhé straně rovnou obrannou pozici.
Pět pravidel, jak mluvit s partnerem či partnerkou o emocích bez zbytečného terapeutizování
1. Pojmenujte upřímně to, co cítíte:
„Když mi nedáš vědět, že máš hodinu zpoždění, cítím se přehlížená/ý, nedůležitá/ý, jako páté kolo u vozu.“ Když mluvíte upřímně o svých emocích, vlastně není možné je zpochybnit. Prostě se tak cítíte, ať už to druzí vnímají jako legitimní, nebo ne.
2. Říkejte, co konkrétně potřebujete, a ne, co nepotřebujete:
„Potřebuju, abys mi o změnách plánu říkal/a dopředu, budu tak víc v klidu a budu mít čas se přizpůsobit.“ Vyhnete se tak rozkazu nebo výčitkám, vyjádříte se jasně. A ani to nejde dost dobře zpochybnit – pokud něco jasně potřebujete, nebude vám druhá strana namlouvat, že to potřebujete jinak.
3. Mluvte o důsledcích toho, co vám vadí:
„Když mi nedáš vědět, že máš hodinu zpoždění, musím si upravovat plány, a to je pro mě hodně náročné.“ Díky tomu může druhá strana lépe pochopit, co je pro vás složité.
4. Mluvte klidně:
I o velkých emocích se dá mluvit bez velkých emocí. Na druhou stranu, pokud partner/ka vaše prožívání přehlíží, je v pořádku ho ukázat důrazněji. Někdy nefunguje říkat „Já se strašně zlobím!“, ale umožnit svému vzteku, aby vám vaše hranice pomohl nastavit on. Autenticita ale není impulzivita, ani velké emoce by neměly ubližovat druhým.
5. Neosočujte, negeneralizujte:
Věta „Ty vždycky chodíš pozdě!“ nefunguje, partner/ka se cítí zahnaný/á do kouta a nebude mít prostor na to být konstruktivní. Dejte mu/jí prostor pro vysvětlení, zůstaňte u toho, jak je vám. Na svoje emoce máte nárok a jsou v pořádku, i když to druhý vidí jinak.
Jak mluvit o „hranicích“
Jak se vymanit z pasti amatérského terapeutizování zcela prakticky? Lze to ukázat na jednom z nejpoužívanějších obratů vztahového terapeutického jazyka – „nastavit si hranice“.
Samotné nastavování hranic je zdravá a potřebná věc, proces, který se člověk učí celý život, a pokud to dělá vědomě, je to jen dobře. Problém nastává ve chvíli, kdy neříkáte, co konkrétně vám vadí a co byste potřebovali jinak, ale když (byť nevědomě) schováváte za pojmem „hranice“ potřebu kontrolovat situaci, povyšovat se nebo manipulovat někým druhým.
Místo toho, aby člověk napřímo řekl „vadí mi, že mi voláš po desáté večer“, což je neutrální a konstruktivní pojmenování situace, řekne „vadí mi, jak překračuješ moje hranice“. To ale může druhá strana vnímat jako své selhání, osočení, poukázání na to, že je „celý špatně“.
Problém není v pojmu, ale v tom, kdy se z popisu stává nárok na to správné řešení. „Konkrétní pojmenování toho, co vám vadí, je adresné a vyjednatelné. Prohlášení o překračování hranic je abstraktní a zabalené do jazyka, který předem říká, že o tom nebude diskuse,“ zdůrazňuje terapeut Pavel Pařízek. Hranice se přitom dají velmi dobře nastavit tím, že člověk řekne konkrétně, co chce, a co ne. „Paradoxně to bývá účinnější, protože druhý ví, na čem je,“ dodává terapeut.
Namísto analyzování se vraťte ke své emoci a pojmenujte ji. Je vám smutno, cítíte rozčarování, stesk, úzkost, zklamání, cítíte se nedoceněni nebo zahlceni, přetíženi, zrazeni? A přesně to partnerovi řekněte. Bez slova „hranice“ se při nastavování hranice nakonec velmi dobře obejdete. A druhý tak lépe porozumí vaší motivaci, tomu, proč si hranice potřebujete přenastavit a že jde skutečně o to, co cítíte, a ne o to, co on dělá špatně.
Místo formulace „potřebuji si lépe nastavit vlastní hranice“ může být užitečné být opět konkrétní: „Je pro mě důležité si hlídat svůj čas a energii.“ Zpřesňující otázky, které si můžete klást, jsou pak jednodušší na zformulování: „Co vám energii bere a co vám ji naopak dává? Kolik času ve skutečnosti potřebujete pro sebe, svoje projekty, svoje plány a klidně i pro nicnedělání, ze kterého se často rodí ty nejlepší nápady? A jak s tím časem hospodařit?“ V tu chvíli bude snazší říkat NE nejenom partnerovi či partnerce, ale také třeba přátelům nebo kolegům či šéfům.
A ještě jedna věc je důležitá: Hranice nejsou dané jednou provždy, ale mohou se měnit s ohledem právě na to, kolik zrovna máte energie, času nebo sil. A je v pořádku je přenastavovat podle aktuální situace.
