Zemřel Ten, který vede. Indiánský náčelník, etnograf Stingl

Jeho knihy, ve kterých barvitě líčil život a rituály domorodých kmenů Ameriky či Oceánie, ovlivnily celé generace čtenářů. Mnozí s nimi vyrůstali, v mnohých probudil zájem o cestování a poznávání, o studium, o pochopení jinakosti.

Miloslav Stingl, uznávaný etnograf, cestovatel a autor literatury faktu, zemřel v pondělí 11. května v nedožitých devadesáti letech. Agentuře ČTK to sdělila jeho rodina.

Rodák z Bíliny se narodil v rodině důlního technika. Ten se musel často stěhovat za prací a rodina kočovala s ním.

„Cestování mě vždycky zajímalo. Narodil jsem se v době, kdy se u nás hodně četla díla Karla Maye. Ve čtyřech letech jsem se naučil číst a prakticky od té doby hltal knížky o Vinnetouovi. V šesti letech jsme při jednom z výletů s maminkou a sestrou z Ústí nad Labem vyrazili lodí do Děčína. Z knížek jsem věděl, že indiáni žijí v horách, tak jsem si řekl, že je půjdu hledat. Nakonec mě šest hodin hledala policie,“ popsal před časem své cestovatelské začátky v rozhovoru pro Deník.

Stingl, vášnivý čtenář a milovník geografie, absolvoval reálné gymnázium v Karlových Varech. Chvíli koketoval s teologií, nechal se zapsat do katolického semináře v Litoměřicích. Nakonec se rozhodl pro práva. Specializoval se na mezinárodní právo, které vystudoval v Praze, v dalších letech působil jako osvětový inspektor na národním výboru a v kulturním středisku.

Někdy v té době se rozhodl svůj zájem o cestování a jiná etnika prohloubit. Během zaměstnání vystudoval etnografii a folkloristiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Obory, které si vybral, mu otevřely dveře do světa. V zahraničí strávil 19 let. Patnáctkrát objel svět. Procestoval 152 zemí, mezi jeho oblíbená témata a regiony patřily již zmiňované Oceánie a Latinská Amerika. Ze svých cest vytěžil materiál pro mnoho cestopisných televizních dokumentů a více než 40 knih. Ty představují celkový souhrnný náklad přes 17 milionů svazků.

Jeho život byl nesmírně barvitý: Mohl o sobě říci, že zažil blokádu Kuby, mluvil s Fidelem Castrem, objevil ruiny mayských měst, rodil eskymácké děti v Arktidě, přátelil se s králem Tongy, přežil námořní katastrofu, plaval v řece plné krokodýlů.

Naučil se (přinejmenším částečně) komunikovat sedmnácti jazyky. Asi nejexotičtějším z nich byl jazyk papuánského kmene Kumů.

„Talent na cizí jazyky jsem zdědil zřejmě po svých rodičích. Mým oblíbeným jazykem je španělština a románské jazyky. Ve škole jsem v životě neměl angličtinu, ale šest let latinu, která mi pak k ničemu nebyla. Jsou jazyky, které člověk potřebuje vlastně neustále, ale pak jsou i takové, které využije opravdu jen na dobu pobytu v tom kterém místě. To byla například různá kmenová nářečí,“ vysvětloval v citovaném rozhovoru v Deníku.

Během svých cest se důsledně snažil přizpůsobit obyčejům kmenů, které studoval: „Když někdo vypráví vtip, který nepokládáte za dobrý, tak se musíte smát, když oni tančí, tak tančit, i když to třeba neumíte. Když třeba Eskymáci jedí tuleně, tak si asi neotevřete pražskou šunku.“

Kvůli tomu ochutnal i lidské maso, když se dostal ke kanibalům ve státě Papua Nová Guinea: „Maličko jsem si kousl. Lidské maso je mastné a velice nasládlé.“

Během svých cest zúročil i právní vzdělání. A to když pomáhal severoamerickému indiánskému kmeni Kikapú (Kickapoo), kterému hrozilo, že přijde o kmenové pozemky. Stingl, který u kmene v té době pobýval, zasáhl a pomohl jim. Ti se mu posléze odvděčili tím, že jej zvolili náčelníkem.

Takhle na to vzpomínal v rozhovoru pro Mf Dnes v roce 2016: „U Kikapú jsem byl dlouhý čas a dělal jsem jim něco jako ministra zahraničí, pomáhal jsem jim v kontaktu s vnějším světem. A když jim umřel náčelník, vzpomněli si na to, že u nich byl takový ten běloch, který na ně byl docela hodný. A proto napsali na československé velvyslanectví ve Washingtonu, že chtějí, aby Miloslav Stingl byl jejich náčelník.“ Byl z toho poprask a Stinglovi, který do KSČ nikdy nevstoupil, volali z Černínského paláce, jestli chce být indiánským náčelníkem.

Stingl souhlasil, ale ptal se, proč úřadům nevadí, že z něj bude vůdce kmene amerických indiánů. „Protože to jsou naši rudí bratři,“ zaznělo z telefonu. „To už jsem se neudržel a začal jsem se smát,“ vzpomínal Stingl.

Mimochodem, jeho indiánské jméno bylo Okima – Ten, který vede.

Za svůj život sklidil řadu ocenění. A patrně se stal také nejpřekládanějším tuzemským autorem. „Nechci se srovnávat, ale vyšlo mi více překladů než Karlu Čapkovi, který je mimochodem mým milovaným autorem,“ uvedl před lety v rozhovoru s ČTK Stingl, který za svůj největší bestseller považuje knihu Sex v pěti dílech světa. „Když napíšu knihu o pyramidách, tak si ji koupí dva důchodci. Sex v pěti dílech světa čtou všichni. Tak jako lidé na různých kontinentech mluví jiným jazykem, tak mají i jiné sexuální praktiky. Ale psal jsem to bez snahy o nějaké senzace.“