Hlavní obsah

Když jsem se našla na seznamu StB, málem jsem omdlela, říká zpěvačka

Foto: televizeseznam.cz

Hostem Televize Seznam byla herečka Zora Jandová.

Reklama

10. 4. 20:17

O svém dlouholetém partnerovi, prožité nevěře, ale i o tom, jaké bylo objevit své jméno na seznamech StB, hovořila herečka Zora Jandová pro Televizi Seznam.

Článek

(Autorka a respondentka se znají, proto si tykají, pozn. red.)

Jak jsi to měla s muži?

Trápila jsem se, trápila jsem se, trápila jsem se. Až jsem potkala toho pravého a jsem s ním od maturity. S různými peripetiemi.

Jsi krásná, exotická. Zabírali na tebe chlapi?

Já jsem si nepřipadala krásná, měla jsem strašné mindráky. A ty mindráky přebily tu krásu. Určitě jsem nemohla působit na ty chlapy nějak přitažlivě a zajímavě. Pořád jsem se kvůli nějakým chlapům trápila. Ale zase na druhou stranu jsem kvůli nim dělala spoustu užitečných věcí. Třeba jezdila automobilové závody, dělala tenis, softball, prostě všechno možné ovlivnili muži.

Využila jsi toho někdy?

Ne. Když se mé nejlepší kamarádce Tereze Pokorné rozbilo auto, tak si stoupla na ulici a ani nemusela zamávat a už tam brzdili týpci a chtěli jí pomoct. Já kdybych píchla pneumatiku, tak jsem si to kolo musela sama vyměnit, protože u mě nikdy nikdo nezabrzdil.

Není to proto, že sis na tu ulici vůbec nestoupla?

Ano. Zdá se, že neumím dělat bezradnou. Nikdy jsem tyto hry neuměla. Uměla jsem hrát naivku, třeba když jsem byla u výslechu a ptali se mě, jestli bych nemohla napráskat nějaké kolegy z Národního divadla, a já jsem říkala: Jé, ale to by se všichni dozvěděli, všechno bych na sebe řekla, to prostě nejde.

Měla jsi s tím někdy naopak problém, že tě nějaký muž chtěl využít?

Jeden režisér se o něco takového pokoušel, ale použil blbou techniku, takže jsem prchla. A potom jsem měla takového ctitele, který když jsme bydleli na Žižkově v pátém patře, 115 schodů bez výtahu, tak sedával v tom posledním podlaží na zemi před našimi dveřmi a byl neodbytný. Jezdil jako taxikář pro Českou televizi, jednou mě vezl a od té doby o mně snil, psal mi příšerně dlouhé dopisy, úplně příšerným písmem. Já jsem se ho trošku bála a jednou na něj přišla paní zespoda, normálně vzala smeták a vymetla ho ven z toho baráku, těch 115 schodů ho vymetla. A v životě se už neobjevil.

A byl klid?

Byl klid. Ale ten mě fakt chtěl. To jsem si možná pošlapala po štěstíčku.

O svém jménu na seznamu StB jsem se dozvěděla náhodou

Už během studií jsi hrála Shakespearovu Ofélii v Národním divadle, pak jsi tam byla v angažmá, ale nakonec jsi byla odejita. Víš proč?

Teď už jo, ale to jsem se dozvěděla někdy po pětadvaceti letech, když jsem točila Třináctou komnatu. Já jsem tam neměla trvalé angažmá, takže mi jenom neobnovili smlouvu. A dozvěděla jsem se, že to bylo na nějaký rozkaz. Už tehdy mi šéf na otázku, proč mě nechtějí, říkal, ať se neptám. Ale nový šéf, který o příkazu StB nevěděl, mi zase nabídl práci, tak jsem tam aspoň hostovala. Takže to bylo do jisté míry zadostiučinění. Nakonec jsem se dozvěděla, že na mě donášela jedna z mých oblíbených spolužaček. Ale je to už dávno.

Tvoje jméno se po revoluci objevilo na seznamech StB. Čekala jsi to?

Dokonce jsem někde v nějakém velkém hypermarketu viděla v poličce vyskládané výtisky seznamů, a tak jsem si říkala, že se tedy podívám, kdo z těch kolegů tam je napsaný. A tak jsem si to ještě v té frontě u pokladny prolistovala a najednou jsem se dostala ke svému jménu a málem jsem omdlela, nechápala jsem to. Samozřejmě že jsem byla vedená, protože po mně chtěli, abych udávala, podávala report, abych dokonce vlezla do postele britskému konzulovi, který viděl Hamleta asi milionkrát, miloval to představení a zval nás na ty večírky. Já ale nechtěla dělat špiona. Bylo to celé ekl.

Když se tohle stalo, dali ti to potom někteří tví přátelé, kolegové „sežrat“?

Najednou opadávala práce. Přestávala jsem dostávat nabídky, ale moc jsem si toho nevšímala, protože se mi narodila dcera Viktorka a začali jsme vymýšlet různé projekty. Později to ale bylo vysvětleno a lidé pochopili, že ten, kdo v těch seznamech je, nemusel donášet, že byl zkrátka jenom v hledáčku. Jednou jsem ale zažila v České televizi, že tam jedna dramaturgyně na schůzi řekla: jak můžete tady nechat moderovat tu estébačku? Vlastně to byl ten impuls, proč jsem přistoupila na to, že natočíme tu Třináctou komnatu. Až tam se všechno vysvětlilo.

A jak ses tedy očistila?

To bylo jednoduché, protože jsem řekla: Půjdeme do toho archivu a já to uvidím, stejně jako ta kamera, poprvé. Co tam bude, to tam bude. Tak jsme listovali tím mým spisem a na konci bylo, že bude přerušen kontakt, protože jsem nespolehlivá, neochotná ke spolupráci. A tím to vlastně zhaslo.

Bylo tam jen, že na mě donášel ten a ten pod konkrétním číslem a krycím jménem. A pak si to štáb dohledal, kdo to je, a řekli mi to.

Ty ses tam vlastně dozvěděla hořkou pravdu, kdo to byl?

To jsem se ještě nedozvěděla přímo tam, protože z těch spisů to nebylo vidět. Večer mi ze štábu volali, že to dohledali, protože je to zajímalo.

A co bylo dál, když jsi zjistila, že je to tvoje kolegyně?

Poslala jsem jí odpouštějící SMS.

Foto: televizeseznam.cz
Foto: televizeseznam.cz
Foto: televizeseznam.cz
Foto: televizeseznam.cz

Ještě než se ti omluvila?

Ona mi odepsala, že to měla těžké. Ale ano, určitě měla. Měla to těžší než já, protože s tímto žít je asi horší. Já si žiju krásně a děkuju za to, že se tohle všechno stalo, protože jinak bych žila úplně jiný život. A mně se tenhle život tak strašně líbí!

S nevěrou se nebojuje

Se Zdenkem Mertou (manžel Zory Jandové, pozn. red.) jste partneři přes čtyřicet let. V bulváru se psalo i to, že jste museli přežít nevěru. Jak se přežívá taková nevěra?

S nevěrou se nebojuje. Vztahy se nějakým způsobem vyvíjejí. Spíš bylo blbé, že když jsem to zjistila, byla jsem v samoobsluze, vezla jsem na vozíčku mladší dceru Esterku, která měla těsně před první třídou, byly jsme u pokladny a tam na tom pásu byla hrst novin s titulkem: „Zoro, manžel je ti nevěrný“! Esterka si natočila tu hlavičku, aby na to viděla, a říká: Jé, maminko, tady jsme my! Rychle jsme odtamtud odjely. Pak jsem se tam musela pro něco vrátit a ten balík novin už tam nebyl, zřejmě ho někdo odklidil. Tahle příhoda mi přijde zajímavější než to všechno okolo. Ale pořád spolu pracujeme, mluvíme, žijeme. To je asi důležitější než nějaké bulvární řeči.

Mně se moc líbilo, jak jsi jednou řekla: Lepší nevěrný než nemocný.

To jsem řekla?

To jsi řekla a mě to opravdu oslovilo…

Je fakt, že když se člověk bojí o život toho druhého, tak je to horší ztráta, než když ti odejde. A teď za koronaviru, když byl Zdenek nemocný a my ho vezli do nemocnice na kyslík atd., tak to jsou potom najednou takové ty pravdy, které na člověka dolehnou.

Moje výhoda je, že se každý večer modlím otčenáš a zdrávas v takové verzi, co mě naučila prababička, se kterou jsem chodila do kostelíka ve Starých Ždánicích. Mně to pomáhá ve všech problémech, nehledě na to, že to je dobrá meditace. Někdo počítá ovečky, já se kolikrát nedostanu ani za otčenáš, protože vytuhnu a spím. A mám v sobě klid.

Jak těžké pro tebe bylo, když Zdenek onemocněl chronickým únavovým syndromem?

Dnes už o chronickém únavovém syndromu víme hodně. Nicméně v té době, kdy se to dělo, tak se o tom nevědělo a ti lidé byli považováni za hypochondry, simulanty. A strašně se trápili, protože vás bolí celé tělo a trošku to připomíná bolest při covidu, který jsme celá rodina prodělali. Je to taková trýznivá bolest, nejen těla, ale i duše.

Když to člověk vidí, jak se ten druhý trápí, je to strašně těžké. Bylo to opravdu moc těžké. Oni tomu také někdy říkali sedmiletá chřipka a je fakt, že úderem sedmého roku jako když utne a bylo to pryč. Zdenek měl ale štěstí, protože někteří lidé se s tím potýkali déle.

Já si nedovedu představit, co potom ta žena s takovým partnerem dělá? Chodí kolem něj po špičkách, nebo se mu nějak snaží pomoct?

On v té době skládal nejkrásnější hudbu, jakou kdy složil. Vlastně ho držela práce. A ta práce byla naše společná. Zdenek měl štěstí, někteří lidé úplně odpadli, ale on aspoň mohl tvořit. A to z něj šly opravdu bolavé tóny, nádherné tóny. Ale i veselé tóny.

Samozřejmě že se člověk nezblázní, musela jsem se starat o rodinu a měla jsem práci, která mě bavila. Motto: co mě nezabije, to mě posílí, to v mém případě strašně funguje. Já se s tím neperu, já to přijmu, zpracuju, pošlu dál, nebo pošlu pryč.

Zdědily po tobě dcery tvoji energii?

Já myslím, že jsem ji rozdělila. Ony ji mají jinde, mají ji jinak a vždycky mne něčím překvapí.

A řekly ti tvoje holky někdy, mami, prosím tě, už brzdi?

Každou chvíli. Já mám obavu, že jim Moje místa, co jsme spolu natočily, nebudu moct pustit, že je zatajím. Protože ony mi pořád říkají: Hlavně důstojně. A já jsem si to uvědomila, když jsem udělala přemet na Palestře, že to asi moc důstojné nebylo. Ale zase na druhou stranu, jsem to já, co mám dělat? Je ale fakt, že mi vždycky říkají: nenech se vyhecovat.

Celý rozhovor se Zorou Jandovou vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené