Hlavní obsah

Hvězdné chvíle, hlad po moci i ostudné fiasko. Miloš Zeman se loučí

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Profimedia.cz

Miloš Zeman hledí do zrcadla, které dostal darem při návštěvě na hejtmanství Královéhradeckého kraje. Snímek z roku 2014.

Reklama

„Politická kariéra Miloše Zemana měla své velké světlé okamžiky, ale také velké negativní stíny. Je postavou, která se silně zapsala do české moderní historie a má v ní své místo,“ píše ve své analýze politolog Lubomír Kopeček.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Miloš Zeman. Jméno, po jehož vyslovení se mnoho lidí tváří, jako by spolkli žábu. Současně to ale je jméno, které u jiných lidí vyvolá velmi pozitivní emoce. Jak mi napsal v ohlasu na moji životopisnou knihu o Zemanovi jeden jeho postarší fanoušek: „Je to cenný člověk, kterého nesmíme ztratit“.

Podobné reakce skvěle dokumentují jednu z nejsilnějších politických schopností, které Miloš Zeman měl: účinně dělit společnost na své příznivce a odpůrce a udržovat se tím v centru veřejné pozornosti. Právě toto byl po většinu své politické kariéry, již se odchodem z Hradu v 78 letech završuje, důležitý pilíř jeho úspěchu.

Nebyl to pilíř jediný. Zemanova politická zručnost šla ruku v ruce s velmi vyvinutým řečnickým uměním opřeným o skvělou paměť. Byl člověkem, který bez poznámek dokázal spatra vystřihnout skvělý, bonmoty vyšperkovaný projev. Podobně dobře dokázal argumentačně zatlačit v televizní debatě protivníka do defenzivy, a někdy ho úplně znemožnit.

Pravda ovšem také byla, že občas se řečnický mistr utnul nebo příliš rozvášnil, což plodilo lživá uřeknutí a skandály. Proslulá „kauza Peroutka“, tedy Zemanovo spojení prvorepublikové novinářské ikony s údajnou podporou nacismu, měla četné předchůdce. Omluv se na Zemanovi domáhal během jeho politické kariéry kdekdo. Tato uřeknutí ale pro něj mnoho neznamenala a hroší kůži měl silnou.

Snivý intelektuál

Miloš Zeman byl ve svém, dalo by se říci prvním životě před rokem 1989 v mnohém velmi odlišný od pozdějších let. V mládí propadl kouzlu prognózování budoucnosti, na čemž založil i svou odbornou kariéru. Sečtělého a hloubavého mladíka prognózování uchvátilo během jeho vysokoškolského studia v druhé polovině šedesátých let. Idealistický snílek v něm viděl páku, která měla změnit svět. O jeho myšlení výmluvně vypovídalo, že ve svých prvních odborných textech zmiňoval Platóna či představy o tom, jak učinit svět lepším.

Nezměnilo se to ani poté, co se na počátku Husákovy normalizace po likvidaci experimentu Pražského jara a vyhazovu z komunistické strany ocitl na čas na společenské periferii a musel vzít zavděk prací v podniku Sportpropag zaměřeném na podporu tělovýchovy, jak se tehdy říkalo sportu. V závětří této instituce kolem sebe shromáždil neortodoxně smýšlející spolupracovníky a jeho prognostické oddělení se stalo jedním z center aktivit, které v dusném bezčasí normalizace rozhodně nebyly obvyklé. Síť, kterou Zeman rozprostřel často daleko za brány pražských podnikových kanceláří, pomáhala rozvíjet diskuze, která byly na svou dobu velmi otevřené a vybočovaly z těsných režimních mantinelů. Zeman svou aktivitou riskoval a poté, co jedním svým počinem překročil pomyslnou čáru, zaplatil za to v roce 1984 likvidací svého oddělení a ztrátou zaměstnání.

Zemanovo snění o komplexním prognózování bylo poloutopické a scestné. Avšak jeho aktivity se pro něho samotného ukázaly užitečným odrazovým můstkem pro odvážnou akci v předvečer konce starého režimu, kterou vstoupil do historie. Jako autor buřičského článku v tehdy populárním Technickém magazínu a následným televizním vystoupením dokázal využít získané znalosti o zaostávání komunistického Československa a v květnatě dobarvené podobě z nich udělat údernou zbraň proti kolabujícímu režimu. Zajistilo mu to místo v nové demokratické politice a v polistopadovém parlamentu.

Z liberálního flagelanta radikálním plebejcem

Myšlenkový svět Miloše Zemana bezprostředně po listopadu 1989 vypadá z dnešního pohledu těžko uvěřitelně. Stále se v něm ještě promítalo dědictví jeho předlistopadového intelektuálského založení. Tento svět zahrnoval moralizování, ve kterém Zeman drsně bičoval sebe i jiné. Rodící se majetková diferenciace a tradiční české rovnostářství podle jeho výroků v parlamentních vystoupeních měly zplodit „zesílenou závist a sociální konflikty“. Emotivně odmítal „iluzi statečného, trpícího národa, který hrdě a se vztyčenou hlavou trpěl pod komunistickou diktaturou“. Poutavý řečník také vyzdvihoval politický střed, protože „čím silnější bude, tím bezpečnější bude přechod k demokratické společnosti“.

Zemanův obrat přišel po rozpadu hlavního hybatele demokratického přechodu, Občanského fóra, když hledal novou politickou základnu. V roce 1992 ho to přivedlo do sociální demokracie. Zeman stále citoval Masaryka a mluvil o občanské společnosti a humanistických ideálech. Avšak jeho hlavní agenda nyní byla zcela jiná a rozhodně nechtěl získat ty, které v budoucnu pohrdavě nazve pražskou kavárnou. Na prknech politiky se místo liberálního flagelanta objevil radikální plebejec. Své tehdejší tažení Zeman úspěšně dovršil na začátku roku 1993 na sjezdu ČSSD, který ho zvolil předsedou strany.

Během následujících let vydupal ze země úspěšnou levicovou protiváhu ODS a stal se hlavním mluvčím poražených ekonomické transformace. Jako svůj hlavní terč Zeman použil předsedu občanských demokratů Václava Klause, na kterém si už před svým vstupem do sociální demokracie nápaditě brousil svůj politický slovník. Nechyběla v něm přirovnání Klause k Napoleonovi Bonapartemu nebo Fidelu Castrovi a rámovalo to Zemanovo hlavní dobové heslo: Jít vládě po krku.

Zemanova pragmatická politická proměna v radikálního plebejce souvisela s jeho dobrým čichem pro náladu částí české veřejnosti, a šikovně tím plul na její vlně. Svůj vyvinutý instinkt pro veřejnou náladu potvrdil i později během svých prezidentských let, kdy se to nejlépe projevilo v jeho protiuprchlické mobilizaci v době migrační krize. Zeman zkrátka dokázal vyhmátnout a zdatně pracovat s tématy, která mnohé lidi oslovovala. Nečinilo mu větší problém měnit některé své názory podle aktuální potřeby, což on sám nepovažoval za nic špatného. Jak s oblibou říkal, jen blbec nemění své názory. Právě tady ovšem tkvěl i problém, kdy Zemanovy názorové přemety často zaváněly bezpáteřností. Politická integrita tak v průběhu kariéry rozhodně nepatřila k silným stránkám jeho osobnosti.

Opoziční smlouva a největší fiasko

Zemanova sázka na radikální opozici proti Klausově ODS zajistila ČSSD v polovině devadesátých let úspěch a v roce 1998 i volební vítězství. Zemanův pragmatismus se tu projevil velmi specifickým způsobem. Poté, co po volbách zkrachoval – na odporu Unie svobody Jana Rumla odštěpené od Klausovy ODS – pokus o společnou koaliční vládu této strany, ČSSD a lidovců, uzavřeli Zeman s Klausem vzájemně výhodný politický obchod. ODS se výměnou za politické koncese zavázala tolerovat a ve vybraných oblastech dokonce podporovat Zemanovu sociálnědemokratickou vládu. Na oplátku ODS získala poziční zisky v Poslanecké sněmovně i mimo ni a příslib politických reforem včetně změny volebního systému pro sněmovní volby.

Toto řešení bylo překvapivé a politicky od Miloše Zemana šikovné. Dohoda překřtěná na Opoziční smlouvu se ukázala překvapivě stabilním politickým řešením a zajistila mu čtyři roky v premiérském úřadu. Při pohledu na chronickou vládní nestabilitu předtím i potom to nebylo zanedbatelné. Podobně se za vládnutí ČSSD země dostala z hospodářské recese, i když je sporné, do jaké míry to opravdu byla zásluha vlády, a do jaké míry přirozeného vývoje ekonomického cyklu.

Nicméně představa Zemanem slíbených politických reforem zkrachovala a podobně se jen velmi omezeně naplnily další programové sliby ČSSD. Ještě podstatnější bylo, že nevábný odér, který se kolem paktu dvou ideově vzdálených stran a jejich lídrů vytvořil, byl devastující pro vnímání politiky veřejností. Sám Zeman tento odér velmi posílil svou válkou s médii a instalací lobbisty Miroslava Šloufa do centra politické moci na Úřad vlády. Právě stín této jeho kontroverzní pravé ruky se stal velkou skvrnou na jeho vlastním politickém obrazu.

V létě roku 2002 Zeman na první pohled úspěšně a spokojeně opustil premiérskou funkci. Avšak vnější dojem se zakrátko ukázal jako šálivý, a to kvůli jeho zapojení do boje o prezidentský úřad. Během úsilí probít se začátkem roku 2003 na Pražský hrad se naplno vyjevil kontrast mezi kolem Klause semknutou ODS, jež svému kandidátovi loajálně pomohla k vítězství, a nesourodou ČSSD. Nedomyšlená strategie při volbě hlavy státu spolu s odporem části vlastní strany Zemana odsoudila k potupné porážce. K tomuto fiasku velmi přispělo jeho fatální podcenění důsledků vlastního hulvátského chování a ničivých následků Opoziční smlouvy pro jeho reputaci.

Prezident gurmán

Zavedení přímé volby prezidenta poskytlo Miloši Zemanovi po deseti letech šanci na velký politický návrat. I když oba jeho prezidentští předchůdci rozhodně nebyli příslovečnými pouhými kladeči věnců, třetí hlava českého státu se projevila v porovnání s nimi jako mocensky mnohem náruživější. Zeman tak svým prosazováním vlastních představ opakovaně deformoval parlamentní charakter české demokracie.

Podstatnou roli zde sehrálo jeho zvolení v přímé volbě, které mu poskytlo argumentační oporu při jeho expanzivní svévoli a až gurmánském vychutnávání si možností, jež mu prezidentská funkce poskytla. Zeman popustil uzdu svého apetitu a opakovaně nerespektoval ústavní hranice. „Plodem“ této svévole byla už krátce po nástupu do prezidentské funkce v roce 2013 prezidentská vláda Jiřího Rusnoka, kterou instaloval bez podpory parlamentních stran.

K dalšímu flagrantnímu vykročení mimo rámec Ústavy otevřel za čas dveře Zemanův pakt s lídrem ANO Andrejem Babišem. Dohoda přivedla Česko po parlamentních volbách roku 2017 na nejdelší dobu v polistopadové historii k vládě bez důvěry parlamentu, protože prezident nehodlal ze své preference lídra ANO jako premiéra ustoupit. Hlavním benefitem pro Zemana byla Babišova podpora jeho znovuzvolení v lednu 2018. Babišova vláda ANO a ČSSD následující léta fungovala ve svérázném polopodřízeném postavení vůči prezidentovi.

Zajímavým rysem byla vytrvalost Zemanovy msty cílící na ČSSD a její politiky za potupnou porážku při prezidentské volbě roku 2003. Výrazně to překonalo všechno, co česká politika zažila za prezidentství Václava Havla a Václava Klause, i když oba Zemanovi předchůdci měli své neoblíbené politiky a strany.

Miloš Zeman vedl vůči sociální demokracii systematickou a promyšlenou kampaň, která začala už za jeho předprezidentského penzijního odpočinku na Vysočině, kdy podkopával postavení předsedů ČSSD. Po jeho nástupu na Pražský hrad tato kampaň pokračovala a zesilovala v kritických politických okamžicích. Součástí Zemanova výkonu funkce se tak mimo jiného stalo hulvátské ponížení sociálnědemokratického premiéra Bohuslava Sobotky na Pražském hradě při vládní krizi v květnu 2017 nebo později několikaměsíční zbytečné protahování výměny ministra kultury. Sociální demokracie kvůli tomu ztratila mnoho veřejného respektu. Zemanovo dávné vyvedení ČSSD z politického suterénu se tak o řadu let později převrátilo v jeho aktivní asistenci při její cestě na periferii české politiky.

Přímá prezidentská volba povaze Miloše Zemana vyhovovala, protože mu umožnila opakovat osvědčené strategie z volebních kampaní devadesátých let. Při obou prezidentských volbách, v roce 2013 a 2018, stejně jako během svého prezidentství, uplatňoval styl založený na zemité a konfrontační mobilizaci, pro kterou prokázal velký talent už v minulosti. Zdatně to k potěše svých příznivců propojoval s brojením proti intelektuálům. Při jeho původu v tomto prostředí a dávných pohrdavých výrocích o slabosti ducha, demenci či debilitě části Čechů to ovšem byl pozoruhodný paradox.

Ve svém poutavém tažení ovšem občas přestřelil. Spršky jeho vulgarit nebo příliš hulvátského chování opakovaně vedly k velkým propadům jeho veřejné obliby. Největší propad důvěry v prezidenta se nicméně dostavil poté, co upadl po začátku koronavirové krize roku 2020 na delší dobu do stavu blízkého hibernaci. V řídkých okamžicích své aktivizace přitom nedokázal vystupovat jako sjednocující autorita, a vlastně s ohledem na svůj naturel ani nemohl. Od jara roku 2021 tak sociologické výzkumy ukazovaly, že jeho obliba je nejenom nejnižší za dobu jeho prezidentství, ale příliš se neliší od hluboké krize důvěry, kterou zažil Václav Klaus po vyhlášení kontroverzní amnestie. Do konce Zemanova mandátu se to už podstatně nezměnilo.

Jednou z nejproblematičtějších položek v prezidentském účtu Miloše Zemana představovalo zpochybnění české příslušnosti k Západu a jeho preference proruské a pročínské orientace. Tyto zahraniční priority ale skončily velkými fiasky, ať už se to týkalo nikdy neuskutečněných mamutích čínských investic v Česku, nebo naprostého zmrazení vztahů Ruska a Česka po zjištění o zapojení ruské vojenské rozvědky do výbuchů ve Vrběticích. Po ruském útoku na Ukrajinu v únoru loňského roku českému prezidentovi nezbylo než udělat jeden ze svých velkých obratů, čímž definitivně popřel smysluplnost svých letitých proruských postojů. V oblasti zahraniční politiky se Miloš Zeman ukázal jako bezkonkurenčně nejméně úspěšný polistopadový prezident.

Závěrečné ohlédnutí

Politická kariéra Miloše Zemana měla své velké světlé okamžiky, ale také velké negativní stíny. To první se pojí hlavně s jeho staršími aktivitami, zvláště dobou kolem historického přelomu roku 1989, a poté s vytažením sociální demokracie z politického suterénu a zformování silné levice v Česku. Následující léta ovšem byla mnohem spornější, a hlavně prezidentská éra je z hlediska jeho činů velmi problematická. Přesto je Miloš Zeman nepochybně postavou, která se silně zapsala do české moderní historie a má v ní své místo.

Lubomír Kopeček působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a v Národním institutu SYRI. Je autorem knihy o českých prezidentech „Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus a Zeman – paralelní životopisy“ a životopisu „Miloš Zeman: Příběh talentovaného pragmatika. Intelektuál válčí s intelektuály“.

Reklama

Doporučované