Čech staví skateparky v Africe. Fungují i jako prevence AIDS a drog

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Člověk si někdy připadá jako v grotesce, ale do smíchu mu rozhodně není. Spíše mu pění krev,“ vzpomíná Martin Loužecký na situaci, kterou zažil v odlehlém zambijském Mongu.

U obchodníka se stavebním materiálem se snažil koupit kameny pro skatepark, který tam narychlo budoval s pomocí dobrovolníků ze světa i místních lidí. Byl u něj už poosmé a prodejce mu znovu s úsměvem sdělil, že žádané zboží určitě bude zítra, ale spíše až po poledni.

Loužecký už dál čekat nemohl. Západní nadšenci do skejtování, kteří vědí, jak vybudovat projekt s prvky různých obtížností, měli turistické vízum jen na měsíc. Zašel proto do čínské stavební firmy, která v Mongu připravovala silnici, a její manažery uprosil, aby mu nedostatkové zboží prodali ze svých zásob.

Je zvyklý improvizovat, v Africe to často ani jinak nejde. Díky této flexibilitě, ale také zarputilosti dokázal na jih od Sahary postavit pět skateparků. První dva v mosambické metropoli Maputo v roce 2019. Další přidal o rok později v Zambii, přičemž ten se s plochou 700 metrů čtverečních stal jedním z největších na kontinentě. Navázal na to ještě projekty ve Svazijsku a Etiopii a na konci letošního roku je v plánu šesté hřiště v Lesothu.

Jenže co je to za podivný nápad, budovat skateparky někde u rovníku? Loužeckému to bláznivě nezní, prostě spojil svoje dvě velké lásky: skejtování a Afriku.

Na univerzitě v Kodani, kde se zabýval rozvojovou politikou, po studentech chtěli jako závěrečnou práci praktický projekt. Z hodin věděl, že jeho oblíbený kontinent postihla demografická anomálie, které se odborně říká „youth bulge“ – až polovina populace některých zemí je mladší patnácti let. A pro tuto záplavu dětí a puberťáků neexistuje žádné rozumné vyžití kromě toho, že hrají fotbal s koulí svázanou z chumlu igelitových pytlíků.

„Nejsem pochopitelně tak naivní, abych si myslel, že jeden skatepark vyřeší problémy, které mladí v Africe mají. Ale proč nepřispět aspoň malým kouskem?“ vysvětluje Loužecký, proč se pustil do odvážné akce.

Kuráž byla vskutku třeba. Do té doby za sebou neměl žádný stavební projekt ani pracovní zkušenosti v Africe. Ale po internetu se spojil s jinými skejťáky, kteří mu předali zkušenosti, jak oni budovali skateparky v rozvojovém světě. Někteří se i nabídli jako pomocníci, kteří rádi budou na stavbě zdarma pracovat. Stačí, když jim obstará letenku a víza.

Kvůli zálibě v portugalštině se Loužecký rozhodl poohlédnout po exkoloniích této jihoevropské země. V Angole už skatepark byl, tak jeho volba padla na Mosambik. Tam brzy našel místní parťáky ze skejtové komunity, kteří by mu pomohli projekt uskutečnit.

Pak už bylo potřeba „jen“ sehnat v přepočtu zhruba milion českých korun. Dal je dohromady v crowdfundingové sbírce a oslovováním firem v Dánsku. Společnosti tam mohou odepisovat daně v rámci takzvané společenské zodpovědnosti firem a podobné praktické diplomky je vůbec nepřekvapují. Jen musel svou aktivitu právně zastřešit, tak vytvořil neziskovou organizaci Skate World Better. Tu po dokončení studií přestěhoval do Prahy.

Jak říká Loužecký, v Mosambiku to byl „velký punk“. Původně přislíbené místo pro skatepark v metropoli Maputo nešlo využít, protože jeho majitel spáchal krátce před Loužeckého příjezdem sebevraždu. Tak se ve zmatku hledal náhradní pozemek.

Mosambické spojky našly několik volných terénů, ale výrazně menších, než byl ten původní. Loužecký tedy sáhl k nouzovému řešení vybudovat parky dva, ale menší. Třicítka bělochů s nástroji tedy přejížděla v dodávce přes Maputo, což vyhovovalo místní policii, která si vymýšlela důvody k zastavování, aby mohla žádat o úplatky.

Problém byl se sehnáním míchačky na beton i dalších nástrojů. Mechanizaci z velké části nahradily ruce místních pracovníků, kteří si rádi přivydělali. Ale za necelý měsíc bylo hotovo a od té doby oba skateparky k Loužeckého spokojenosti fungují.

„O ten první, centrálněji položený se starají mladí kluci. Pro nic jiného než sport neslouží, což je samo o sobě skvělé. Ale ten druhý, který má pod palcem ‚strejda Francisco‘, dává přesně tu rozvojovou nástavbu, o kterou jsem v projektu usiloval,“ říká nadšeně Loužecký.

Autor textu se se „strejdou Franciscem“ neboli Franciscem Vinhou setkal v jeho obchodě se skateboardy v prestižní části Maputa. Další příklad nadšence, který chce skejtováním pomáhat zlepšovat svět.

Překvapivě měl na sobě decentní tmavý oblek, nablýskané polobotky a elegantní brýle. „V Africe má skateboarding špatnou pověst. Lidé vidí skejťáky jako výtržníky spojené s kriminalitou a drogami. Já chci ukázat, že tento sport může mít pro mladé velice pozitivní přínos, takže tomu musím přizpůsobit i zevnějšek, aby mě brali na úřadech vážně,“ směje se čtyřiačtyřicetiletý vystudovaný informatik, který pro sebe prkno s kolečky objevil až v dospělosti.

Sám mohl jezdit a skákat jen na překážkách, které nabízelo město, žádný prostor vyhrazený pro skejťáky v něm nebyl. Nejlepší asfalt, na kterém mohli s kamarády zkoušet své kousky, byl kolem obchodních center, od nichž je však ochranka vyháněla. Anebo na silnici, na níž se kvůli bezpečnosti provozu logicky nelíbili policistům.

Aspoň si z plechů a trubek svařili primitivní U-rampu, kterou mohli vytáhnout z pod koše, když z betonového hřiště odešli basketbalisté. Prostě bída.

Nyní má malý, ale kvalitní skatepark na plácku u svého domku. Vejde se do něj asi patnáct sportovců. „Nemusí za to platit, navíc jim zdarma půjčuji svoje skejty. Jen chci od rodičů písemné potvrzení, že na sebe berou odpovědnost za případné zranění,“ říká Vinha.

Každý, kdo u něj skejtuje – holky i kluci od šesti do osmnácti let, se však musí věnovat i dalším aktivitám. „Skejtování je hlavní atrakce, ale spojujeme to s opakováním čtení, psaní, matematiky, povídáme si o prevenci AIDS nebo o drogách, doplňujeme to dalšími hrami, tancem…,“ popisuje Vinha.

K tomu, že prkýnko s kolečky může fungovat jako rozvojový nástroj, se inspiroval přes internet v Brazílii. Chtěl by do budoucna hned vedle U-rampy zřídit i miniknihovnu, nabídnout kurzy fotografování, kreslení, počítačů nebo sváření.

Veřejné instituce mu v projektech nijak nepomáhají, vše financuje z výdělků svého obchůdku nebo z toho, co mu na dálku přispěje skejtová komunita. „V celém světě jsme trochu na okraji zájmu, tak mezi námi existuje velká soudržnost,“ usmívá se Vinha.

Jako štempl této solidarity můžeme uvést náhodné setkání v letadle z Addis Abeby do Maputa. Autor textu se na jeho palubě dal do řeči s rakouským skateboardistou, který si na svou pracovní cestu do Mosambiku přikoupil dodatečná zavazadla. Naštosoval do nich v Evropě vyřazené skejty, protože svěřencům strejdy Franciska ještě dobře poslouží.

Ale zpátky k Loužeckému. „Mosambický úspěch byl pro mě spouštěčem sebevědomí,“ vzpomíná český dobrovolník na to, jak se rozhodl do podobné akce vrhnout podruhé. Vybral si Zambii, která patří do šestice takzvaných prioritních zemí české rozvojové spolupráce, což mu usnadnilo hledání peněz.

Proč radši nevyužívá místní pracovní sílu, která by jistě stála méně než drahé letenky pro cizince? „Kdo postaví skatepark, dokáže vybudovat i dům. Ale obráceně to neplatí,“ odpovídá Loužecký. „Na skatepark nestačí jen znalosti ze stavebnictví a základy matematiky, potřebujete mít i přesah do skateboardingu, abyste třeba poznali, jak udělat sklony překážek a podobně,“ vysvětluje.

Domácí pracovní sílu ale přece jen zapojuje také – hlavně do hrubé práce, jako je míchání betonu. Místní si pak vybudovaného více váží, slušně si i vydělají a naučí se něco, co mohou sami využít při zedničině.

V Zambii ho při stavbě skateparku sledoval kameraman České televize. Vznikl tak zábavný, téměř hodinový dokument Skejty a lopaty o tom, jak těžké je takový projekt vydupat ze země.

Sám Loužecký postup prací fotograficky dokumentuje. A mediální obratnost se mu vyplatila. Všimla si ho jedna česká diplomatka, která pracovala pro Evropskou unii v jihoafrickém království eSwatini – v Česku známějším pod názvem Svazijsko.

Oslovila Loužeckého s tím, že velká italská neziskovka COSPE chystá v zemi velký rozvojový projekt zaměřený na mladé. Do něj by Skate World Better mohl jako subdodavatel díky svému know-how dodat na klíč skatepark, což následně i klaplo.

„Prostě štěstí přeje připraveným. Zní to jako klišé, ale já jsem si na svou kůži ozkoušel, že když chceš něco udělat, nesmíš hledat překážky, proč to nejde. Místo toho musíš hledat způsoby, jak je překonat,“ komentuje to.

Svazijsko už zdaleka nebylo tak punkové jako první dva projekty. Loužecký se totiž jako stavitel skateparků zprofesionalizoval. Po jeho vystoupení v televizi ho oslovil český podnikatel Jaroslav Šimáček a spolu založili firmu Bonidee, která teď staví skateparky i v Česku.

Loužecký však stále myslí na Afriku. Na další tamější dobrodružství si u společníka vymínil čas, ale i část zisku. „Zatímco do Zambie letělo 30 lidí z celého světa, na Svazijsko už mi jich stačilo 11 a z toho bylo sedm Čechů z naší firmy,“ srovnává. Práci na skateparku na jihu Afriky proto naplánoval na přelom listopadu a prosince. Výstavba v Česku je v tu dobu v útlumu, takže lze zaměstnance ochotné k cestě pod rovník nárazově přesměrovat na dobročinnost.

Následovala stavba skateparku v etiopské Addis Abebě. O tomto projektu mluví Loužecký jako o nejnáročnější zkušenosti. Komplikací tu byly nedostatek strojů, lokální byrokracie a politická situace v zemi. A také fakt, že musel zápasit s papírováním, které vyžadují zahraniční donoři, od kterých na skatepark získal granty. Využít musel dočasně hotovost ze své firmy, jinak by projekt zřejmě nemohl dokončit.

Ve výhledu je nyní skatepark v Lesothu, model financování se teprve hledá. Loužeckého ideálem je, aby si Skate World Better na další projekty vydělal sám prodejem triček a skejtů, dary od příznivců a z příspěvku od jeho firmy. Loužecký by rád v Africe každý rok postavil jeden skatepark, na každý přitom potřebuje zhruba 1,5 milionu korun.

Zatímco do Mosambiku a Zambie skočil rovnýma nohama, nyní už plány pořádně rozvažuje. „Než lidi vyšlu do terénu, s několikaměsíčním náskokem si místo prohlédnu, abychom dopředu mohli udělat plán výstavby. Taky si proklepnu místní spolupracovníky, abych měl důvěru, že se po spuštění budou dál o všechno starat,“ vysvětluje. Když to jde, dopředu zajistí materiál a nástroje, aby tím pak už při stavbě neztrácel čas.

Už teď má v diáři, že předvánoční cestu do Lesotha využije k několikadenní zajížďce do blízké Botswany. S tamními skejťáky chce probrat, kde by v roce 2026 mohl se Skate World Better postavit nový skatepark, aby po vzoru Mosambiku dětem a mladistvým nesloužil pouze jako sportoviště, ale jako odrazový můstek k lepší budoucnosti.