Kdo staví, ať neotálí. Blíží se další zelená přirážka

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Marek Matějka má pro zákazníky, kteří od něj kupují betonovou dlažbu na zahrádku, do nové jarní sezóny jeden tip. Možná zištný, ale jednoduchý. „Stavějte, dokud můžete. Levnější to nebude,“ radí s ohledem na to, co sám aktuálně pozoruje na trhu jako velký odběratel stavebních hmot.

Jeho rodinná firma CS Beton vyrábí ve třech závodech v Česku nejrůznější prvky pro domácí kutily i po specializované stavby – od namáhaných autobusových zastávek po letištní ranveje. Cement je pro ni hlavní komoditou, při obratu 1,6 miliardy za něj utratí ročně stovky milionů.

Za posledních dvacet let ceny cementu podle Matějky stouply zhruba na dvojnásobek. Nejvíc po covidu, v době realitního boomu a pak také kvůli zdražení energií. Oba tyto faktory už polevily, ale od příštího roku místo nich začne nastupovat nový jev, kterého se podnikatelé ve stavebnictví bojí ještě víc – zpoplatnění emisí skleníkových plynů.

„Tlak na ceny ještě poroste a bude opravdu velký,“ varuje podnikatel v důsledku nově zaváděných opatření v oblasti ochrany klimatu, které se týkají také ocelářů, sklářů nebo výrobců hnojiv. Tedy oborů, kde to s dekarbonizací není tak snadné a kde doposud platil benevolentnější režim.

Ten se od příštího roku láme. Podrobnější rozbor dat o výrobě cementu nicméně ukazuje ještě jednu důležitou věc. A sice, že dopad plateb za uhlíkovou stopu sice bude znatelný, ale že bude nabíhat postupně a zpočátku velmi zvolna. Zdražení tedy přijde, ale nemusí to být úplně hned.

Bezprostřední novinkou pro rok 2026 je, že na cementárny v celé EU po letech hájení dopadne první krácení bezplatných přídělů emisních povolenek. Jinými slovy – že budou muset za své emise začít platit, podobně jako elektrárny nebo aerolinky. Byť v prvních letech jen za velmi malou část.

Koncept povolenek se v EU dohodl ještě před vstupem Česka a dalších postkomunistických zemí. V principu jde o to, že velcí producenti skleníkových plynů odvádějí za zatěžování atmosféry – a tedy za podnikání, které je tak trochu na úkor ostatních – odpustky do společné kasy. Podobně jako když kuřáci nebo konzumenti alkoholu platí spotřební daně, aby přispěly na zdravotnictví, které svou konzumací zatěžují.

Efekt je trojí. Státy jednak inkasují peníze na podporu čistších řešení. Zároveň se na trhu vytváří prostor pro to, aby náhradní a zpravidla dražší postupy měly šanci uspět. To vše ale má za také následek, že život je v mnoha ohledech nákladnější, než bývalo zvykem ve starých, klimaticky bezstarostných časech.

V prvních pilotních letech všechny firmy dostávaly povolenky zdarma. Až od roku 2013 začal náběh skutečného placení. Nejdřív pro obory, jako je výroba elektřiny nebo tepla, kde místo pálení fosilních surovin existuje alternativa v podobně bezemisních obnovitelných zdrojů.

U cementu – stejně jako u výroby železa nebo hnojiv – je ale dekarbonizace složitější. Skleníkové plyny nevznikají jen spotřebou fosilních paliv na pohon továren, ale jsou přímo podstatou chemických reakcí, na kterých výroba stojí. Jako je třeba rozklad vytěženého vápence v cementárenských pecích, což jinak než s uvolněním CO2 nejde.

Spolu s širší dohodou o Green Dealu nakonec došlo i na cementáře. Evropské státy si v roce 2020 slíbily, že během nadcházející dekády srazí emise skleníkových plynů o 55 procent pod úroveň roku 1990 – ve strachu z čím dál naléhavějších obav klimatologů a také v přesvědčení, že někdo musí jít příkladem a strhnout zbytek světa k potřebné záchranné akci.

V dalších letech státy EU schválily balík opatření, jak na to – včetně povolenek pro nové oblasti. Příslušná směrnice se dohodla koncem roku 2022, do praxe se začíná promítat až teď.

Výrobci cementu, oceli, hnojiv nebo hliníku přijdou od ledna v prvním kroku o 2,5 procenta povolenek, které dosud dostávali zadarmo. V dalším roce o pět procent, pak o deset a tak to má jít dál až do úplného zpoplatnění v roce 2034. 

„Od roku 2029 už bude redukce povolenek dramatická. Logicky se to nakonec promítne do cen,“ přibližuje Vesselin Barliev, manažer externích vztahů mexické firmy Cemex, vlastníka jedné z pěti velkých cementáren v Česku.

Souběžně bude narůstat uhlíkové clo pro konkurenční dovozce ze třetích zemí, aby evropské firmy nebyly doma v nevýhodě. Vybrané peníze z povolenek a z cel mají sloužit jako doposud na podporu dekarbonizace. V Česku se z nich platí třeba renovace domů „po babičce“ nebo ve velkém měřítku přechod tepláren z uhlí na plyn a spalování odpadů.

Podobných zásahů do cen je v Green Dealu víc. Často je o nich dávno rozhodnuto, ale v domácím politickém provozu způsobují větší rozruch až teď před spuštěním v praxi. Třeba že emisní povolenky mají od roku 2027 vstoupit také do malospotřeby fosilních paliv a zatížit pohonné hmoty u pump nebo plyn pro vytápění v domácnostech.

To by mohlo zdražit benzín o víc než dvě koruny za litr. Vláda premiéra Petra Fialy sice nejdřív na evropské půdě souhlasila, nyní ale slibuje, že zkusí najít v EU spojence a prosadit odklad. Zmírnění chce Fiala pro celý Green Deal. Zdůvodňuje to novými okolnostmi evropské politiky, hlavně nutností investovat do obrany kvůli Rusku a kvůli nejisté bezpečnostní pojistce z USA.

Andrej Babiš – podobně jako SPD, Motoristé nebo aliance Stačilo! – jdou do voleb rovnou s tím, že by bylo nejlepší celý Green Deal zrušit. Nebo aspoň podstatně omezit. Jedna změna po nástupu nové Evropské komise v prosinci už proběhla, když na jaře náhle a na poslední chvíli odpadla pro menší a střední firmy povinnost vést nové ESG výkazy o uhlíkové stopě a společenské odpovědnosti.

Když lze měnit jednu oblast, mohlo by se hypoteticky sáhnout i do jiné. Ušetřit cementárny a hutě by ale znamenalo už velký ústupek, což nevypadá pravděpodobně. Podle nové eurokomisařky pro Green Deal Teresy Riberové je možné se bavit o dílčích korekcích, jinak je ale rozpoložení unijní politiky podle ní takové, že ohřívání planety se samo nevyřeší a Evropa musí „něco dělat“.

Nic nerušit, leda modifikovat – tak vnímá současné unijní nastavení i Petr Holub, vrchní ředitel sekce ochrany klimatu na Ministerstvu životního prostředí a jeden z hlavních vyjednavačů zelené agendy za Česko. Evropská komise podle něj ladí s členskými státy hlavně podrobnosti k uhlíkovému clu, které začne platit od ledna na dovozy cementu nebo oceli ze států mimo EU.

„Ten záměr má chránit podniky před konkurencí zvenku, jako takový se určitě rušit nebude. Ale modifikace směrem ke zjednodušení a praktické proveditelnosti se teď diskutuje. Důležité bude vyjednat další prostředky do Modernizačního fondu po roce 2030, které budou k dispozici i cementářům,“ dodává Holub.

Velké naděje, pokud jde o zásadní ústupky na poslední chvíli, si nedělají ani firmy. „Nemyslíme si, že je to reálné,“ uvádí k případnému odkladu placených povolenek Barliev z Cemexu. Cementáři v EU už teď podle něj zaujali postoj, že odklad by byl „zbytečný a nežádoucí“, protože firmy už Green Deal vzaly vážně a spustily potřebné investice. Odklad by tedy jen vnesl „chaos do rozjetého vlaku“.

První redukce bezplatných povolenek o 2,5 procenta by pro cementárny neměla znamenat žádnou katastrofu. Data z unijního registru emisí ukazují, že loni česká pětka ani nestihla všechny bezplatné povolenky využít. Dostala jich 2,22 milionu, přitom emise činily jen 2,08. Přebytek si firmy mohly nechat na horší časy, nebo mohly povolenky prodat.

Barliev z Cemexu – stejně jako výkonný tajemník Svazu výrobců cementu Jan Gemrich – zdůrazňují, že na jeden rok nelze pohlížet izolovaně. Příděly se odvíjejí od minulé výroby a ta byla v covidu vysoká. Proto jsou teď příděly vyšší, předtím ale zas byly nižší. To potvrzuje i Ministerstvo životního prostředí, ale s tím, že v minulosti cementáři dostali v součtu víc povolenek, než potřebovali. 

Postupem času každopádně zpoplatnění emisí vidět bude, zvlášť na trhu, jako je ten s cementem, kde jednotliví výrobci jsou rozprostřeni po republice a vzhledem k drahé přepravě mají silné postavení jako de facto lokální monopoly. Dva miliony povolenek by je dnes stálo 3,8 miliardy korun.

Tolik peněz by sebralo cementárnám celý jejich provozní zisk. Na druhou stranu ale cement je ve stavebnictví jen jedním z mnoha vstupů. A ve stovkách miliard, které se za stavění ročně v Česku utratí, nemusí 3,8 miliardy hrát určující roli.

„Náklady pro výrobce vzrostou, to nelze popřít,“ uznává Jan Krčál z analytického týmu Fakta o klimatu. „Je ale důležité je správně kvantifikovat. Tedy férově říct, kdyby cementáři platili za povolenky plnou palbu, kolik to bude v ceně finálních produktů. O kolik skutečně zdraží hotový dům nebo most. Aby si lidé neudělali mylnou představu, že byty, které jsou už tak velmi drahé, zdraží kvůli povolenkám ještě o další polovinu.“

Podle Barlieva jde o „férovou poznámku“, na kterou lze teď říct leda to, že tlak na ceny určitě přijde, jen teď nelze říct, co bude jeho výsledkem: „V současné době nejsme schopni říct, o kolik porostou ceny cementu v důsledku omezení alokace volných povolenek. Je příliš moc faktorů, které budou působit na cenotvorbu.“

Ministerstvo životního prostředí pracuje s výpočty, podle kterých je cement na stavbě jen jednou z mnoha položek, a tak dopad do finálních cen bude minimální – u průměrného bytu v řádu jednoho tisíce korun, u rodinného domu dva až tři tisíce. Kromě rezervních povolenek z minula navíc cementárny mají přístup k velkým investičním dotacím, což by mělo cenový dopad dekarbonizace také tlumit.

Výrobci cementu a jejich odběratelé se už na nové časy připravují i jinak než úpravami ceníků. Cementárny v posledních letech postupně mění svůj sortiment a zvyšují podíl zelenějších cementů s menším obsahem pojivých látek. A tím pádem i s menší uhlíkovou stopou.

Cementy vyšších tříd už se produkují spíš jen na zakázku za vyšší ceny. Na stavbaře budou postupem času vznikat nové nároky, aby plánovali s větším rozmyslem, kde je jaká kvalita cementu potřeba. To ztíží organizaci práce na stavbách, ale emise to ušetřit může. Stejně jako když drahý beton aspoň někde uvolní víc prostoru šetrnějším materiálům, jako je dřevo.

Podle lidí z praxe to ale s úsporou emisí nebude tak jednoduché. Tam, kde technické parametry stavby vyžadují původní pevnost betonu, půjde zelený cement nasadit jen za cenu, že se ho do směsi zkrátka přidá víc. „Je to pseudoúspora. Musíte přivézt dva kamiony místo jednoho, jinak se to podepíše na životnosti stavby,“ upozorňuje Matějka.

Jiný zádrhel vidí v tom, že stávající normy vyžadují u vybraných staveb stále stejně kvalitní beton, bez ohledu na změnu klimatických nároků. Původní normy drží třeba Ředitelství silnic a dálnic, otázkou tedy je, jak se stavbaři do těchto nároků vejdou a zda cementárny dokáží dodat surovinu v požadovaných objemech, aniž by si svá emisní čísla pokazili.

Jiným dopadem emisní regulace, který byl ale od začátku považován za žádoucí, je větší tlak na recyklaci betonu z bouraných budov. Zatímco dřív šlo o odpad, za jehož odvoz bylo třeba platit, dnes je vytříděný recyklovaný beton komoditou, kterou lze prodat jako surovinu pro opakovanou výrobu.

CS Beton kvůli tomu už před lety investoval do třídící linky, která se mu nyní vrací. „Před pěti lety jsem nevěděl, co s odpadem dělat, za odvoz se na skládkách platilo. Dnes je po recyklátu sháňka a dá se prodat ze slušné peníze,“ přibližuje Matějka – a i když ke Green Dealu obecně se jako pragmatik a podnikatel staví spíš skepticky, recyklaci popisuje jako „jednu z věcí, která má určitě smysl“.