Falešné otcovství není zdaleka takový problém, jak se předpokládalo

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Werner van Beethoven má na stěně svého obývacího pokoje v belgickém Lieru zavěšený velký rodokmen. Na takto viditelném místě není dokument náhodou: Pokrývá třináct generací a – jak jste jistě uhodli – na jedné z jeho větví je možné najít i Wernerova nejznámějšího příbuzného, v roce 1770 narozeného Ludwiga van Beethovena.

Rodokmen v obýváku visel ještě letos, uvádí v článku pro časopis Science reportér Andrew Curry. A to přesto, že už nějakou dobu Werner van Beethoven ví, že není přesný. V roce 2023 se totiž dozvěděl, že nejslavnější Beethoven s ním a jeho příbuznými není spřízněn.

Nepříjemnou skutečnost odhalil Maarten Larmuseau, genetik z Katolické univerzity v belgickém Leuvenu. Rozhodl se totiž najít odpověď na otázku, která do slušné společnosti vlastně nepatří, ale které se řada mužů nedokáže ubránit.

Nejistoty kolem otcovství představují v naší společnosti dlouho tradovaný kulturní mem. V antické mytologii i literatuře se tyto případy objevují opakovaně, podobné motivy pak najdeme v celé řadě středověkých a novověkých děl i v moderní literatuře.

Ačkoli jde o problém velmi starý, až nedávno získal skutečně konkrétní, měřitelné kontury. Dlouhá léta panovala ohledně „kukaččích dětí“ překvapivá nejistota. Mezi odborníky i v populární kultuře se totiž tradovaly údaje, které by mohly zneklidnit i velmi sebevědomé otce.

Často – a obvykle bez podkladů – citované statistiky strašily tím, že možná až každý desátý muž vychovává dítě, jehož biologickým otcem je někdo jiný. Některé zdroje uváděly hodnoty ještě mnohem drastičtější.

Ve své knize z roku 1991 s názvem Třetí šimpanz: Evoluce a budoucnost lidského zvířete vlivný antropolog a popularizátor Jared Diamond tvrdil, že podobných dětí by mohlo být až 30 %.

Čísla přitom často plavala na vodě: Údaj o 30 procentech pochází údajně z jedné zmínky na konferenci o lékařské etice v roce 1972. A je založený na studii, která nikdy nebyla zveřejněna, ba ani dokončena. I další nepublikovaná studie z Velké Británie uváděla údaj 20–30 procent. Ale znovu není možné ověřit, jak a proč k číslu došla.

I když byly podobné údaje nepodložené, vědci nad nimi rádi spekulovali a legendu přiživovali. Například evoluční biolog Mark Pagel z univerzity v Readingu ve své poměrně hojně citované práci (i v médiích) z roku 1997 argumentoval, že početí mimo vztah je u lidí tak běžné, že může existovat evoluční tlak na to, aby se děti po narození svému otci příliš nepodobaly. Jinak řečeno, děti jsou si po narození všechny tak podobné i proto, aby se snížila pravděpodobnost, že nevlastní otec pohledem na dítě odhalí nevěru a nevlastního potomka připraví o život.

Nepodložené údaje tak žily vlastním životem. „Můj prastrýc, nadšený genealog, po přečtení podobného čísla zcela ztratil chuť pátrat po rodinných kořenech,“ vzpomínal už zmíněný Maarten Larmuseau pro časopis Science. „Měl pocit, že hledá něco, co možná ani neexistuje.“ Sám se nenechal touto obavou odradit a věnoval se genealogii velkou část své profesní kariéry. I díky jeho práci dnes víme, že populární mýty nejen „mírně přehání“, ale ve skutečnosti jsou neuvěřitelně vzdálené od reality.

Z výzkumu, který Larmuseau se svým týmem publikoval v roce 2019 v časopise Current Biology, vyplynulo, že průměrná míra „nepravého otcovství“ (anglicky extra-pair paternity, EPP) v Evropě za posledních pět století činí jen zhruba jedno až jedno a půl procenta.

To je desetkrát méně, než tvrdily léta tradované „odborné“ statistiky, kterými se ještě nedávno oháněli mnozí popularizátoři. Výzkum přitom zahrnoval rozsáhlou databázi historických rodokmenů, shromážděných s pomocí dobrovolníků, archivářů a nadšenců z celé Belgie a Nizozemska. Některé záznamy sahaly dokonce až do patnáctého století.

Metoda, kterou Larmuseau využil, je stejně jednoduchá jako chytrá. Klíč k tajemství otcovství našel v chromozomu Y – genetickém materiálu, který se předává výhradně po mužské linii z otce na syna. Kdykoliv dva muži sdílejí stejného otcovského předka, jejich chromozomy Y musí vykazovat stejnou genetickou sekvenci. Jakákoliv odchylka mezi historicky ověřeným rodokmenem a současnou DNA jasně ukazuje na to, že někdy v minulosti se do linie přimíchal „cizí“ muž, o kterém kroniky mlčí.

Pro zajištění naprosté jistoty doplnil Larmuseau ještě kontrolu přes mateřské linie, tedy mitochondriální DNA, která se předává z matek na děti. Díky tomu mohl vyloučit jiné scénáře změn v genetické linii dané rodiny, například výměnu dětí v porodnici nebo tajné adopce. Výsledkem je robustní vědecký argument: Když v rodokmenu nesedí chromozom Y, znamená to jediné – skutečný biologický otec byl někdo jiný.

Tento přístup umožnil týmu odhalit nejen průměrné hodnoty, ale i zajímavé výkyvy napříč dějinami. Ukázalo se například, že v 19. století, době prudké urbanizace a industrializace, se situace trochu změnila. Ve městech, kde lidé žili chudě, anonymně a bez dohledu okolí, vzrostla míra nepravého otcovství až na šest procent – tedy několikanásobně nad historický průměr.

Nemuselo to být ovšem dáno tím, že by města přála romantickým vztahům. Velká část těchto případů mohla být ve skutečnosti důsledkem sexuálního násilí či zneužívání. Mladé ženy a dívky bez rodinného zázemí představovaly snadnější kořist.

Podmínky ve městech ovšem byly z těch či oněch důvodů jiné než na venkově. Tamní komunity, kde každý věděl o každém téměř vše, si zachovaly extrémně nízké hodnoty nepravého otcovství. Pomluvy a sousedská zvědavost v takovém prostředí dokázaly udržet vysokou míru „rodinné čistoty“.

Poznatky belgického genetika nejsou žádnou osamělou kuriozitou – dobře korespondují s dalšími seriózními studiemi. Například antropolog Kermyt Anderson shrnul desítky výzkumů z různých zemí a došel k podobnému závěru: Tam, kde muži nemají důvod pochybovat o svém otcovství, je skutečná míra „cizích“ dětí jen kolem dvou až tří procent. Podobná čísla uvádějí i další rozsáhlé mezinárodní studie: Například australský sociolog Michael Gilding hovoří o rozpětí mezi jedním a třemi procenty.

I tak má v podobných případech znalost přesných genealogických vazeb svou praktickou důležitost. Ve forenzní genetice může pomoci při identifikaci obětí nehod či katastrof, kdy DNA příbuzných slouží jako klíč k určení identity zemřelých.

V medicíně je přesná znalost biologického původu nepostradatelná pro správnou diagnózu dědičných onemocnění nebo při genetickém poradenství. A své místo má také při řešení právních sporů o dědictví, kde právě otázka biologického otcovství bývá někdy klíčovým faktorem.

Na závěr je potřeba dodat, že uvedené údaje byly získány v podmínkách západní moderní civilizace a jejích specifických společenských pravidel. Kulturní podoba otcovství je ale odlišná od té biologické a není nějak pevně zakotvena v lidských genech, což naznačuje řada pro nás neuvěřitelných případů z jiných koutů světa i historie.

Výmluvným příkladem je etnikum Himba, pastevecký národ žijící v severní Namibii. Americká evoluční bioložka Brooke Scelza zjistila, že tamní míra dětí narozených ze vztahů mimo manželství dosahuje neuvěřitelných téměř 48 procent. Nejde přitom o žádné drama: Místní muži si situaci dobře uvědomují, a přesto všechny děti svých manželek bez výjimky přijímají jako vlastní. Jinými slovy – otcovství tam není definováno geny, ale vztahem a společenskou dohodou.

Podobně fascinující pohled na otcovství mají jihoameričtí Janomamové, kteří věří, že dítě je potomek všech mužů, s nimiž žena během těhotenství měla intimní kontakt. Každý z těchto mužů se pak k dítěti chová jako otec a podílí se na jeho výchově a péči. I když by tomu mnozí žárlivci asi nedokázali uvěřit, lidské normy jsou hodně proměnlivé.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.