„Lidé postupně upadají do chudoby.“ Plní se azylové domy i noclehárny

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Problém je takový, že se rozvádím a neměla jsem kam jít,“ říká paní Matoušková v objetí svých dětí, jak se ocitla v příbramském azylovém domě Na Vyhlídce.

„Tím, že jsem pražská, tak tam nebylo volné místo,“ vysvětluje dál, že se musela za dočasným útočištěm pro sebe a děti stěhovat.

Ve volební reality show Republika Příbram konfrontoval Jiří Kubík s přetíženou záchytnou sítí pro osoby v bytové nouzi předsedkyni SOCDEM a volební lídryni Stačilo! v Praze Janu Maláčovou, která také byla ministryní práce a sociálních věcí. Azylové domy jsou dlouhodobě na hraně svých kapacit.

„Už vůbec by se nemělo stávat, že když je někdo z hlavního města… já vím, že jste ráda, že máte střechu nad hlavou, ale posunout se do jiného kraje přináší spoustu dalších problémů, jako třeba lékaři pro děti,“ říká Jana Maláčová s odkazem na to, že se paní Matoušková musela s dětmi přesunout do jiného města.

A matka rovnou přidává problém, se kterým se potýkala: „Když jsem se stěhovala, tak jsem měla problém třeba se školou. Obvolala jsem je všechny a všude mi řekli, že je plno.“

Komerční nájemné bydlení je pro matky v krizi nereálné. „Představte si, že pro takovouto paní se třemi dětmi by nájem byl úplně s klidem 25 až 27 tisíc. To je absolutně nedosažitelné,“ konstatuje Barbara Halířová, dluhová a sociální poradkyně.

Azylové domy mají sloužit jako dočasné ubytování pro lidi, kteří řeší existenční problémy a přišli o bydlení. Typicky v domovech mohou strávit rok, během kterého si mají dát život do pořádku. Jenomže azylové domy jsou už několik let pod tlakem. Jejich služby vyhledává řada lidí, kterým se nedaří vracet do normálního stabilního bydlení.

Souvisí s tím i smutné umístění České republiky mezi zeměmi s největším počtem osob žijících v noclehárnách nebo azylových domech. Česko je třetí nejhorší – hned po Velké Británii a Francii.

Lidí bez domova navíc přibývá, zejména žen, mladých a seniorů. Důvodů je více, na situaci se ale podepsala i covidová a energetická krize.

„Lidé postupně upadají do chudoby, a to jak pracující, tak ti, kteří mají jakýkoliv typ důchodu. Navyšují se nájmy, náklady na jídlo, léky a všechno potřebné k životu,“ popisuje Iva Kuchyňková, manažerka pro sociální advokacii Charity Česká republika.

Když už lidé nezvládají platit, často si půjčují. Dluhy je ale stahují ještě rychleji ke dnu. „Většinou po roce až dvou následuje ztráta bydlení a život na ulici nebo se obracejí na azylové domy, kde je většinou plná kapacita. Azylové domy jsou teď hodně vytížené,“ dodává Kuchyňková.

A přidává příklad z praxe: „Ředitelka z diecéze Hradec Králové mi například říkala, že mají až 500 klientů, kteří využívají jejich sektor preventivních služeb, a že mají dost nesnází s tím, aby je v lokalitě přijali a mohli svou práci vykonávat dobře a vracet lidi zpátky.“

Čekací doba na místo v azylovém domě závisí na regionu i na tom, kdo o něj žádá. Pro rodiny je situace ještě složitější – většina domů na ně není připravená.

„Například náš azylový dům má kapacitu 40 míst, kterou obsazujeme podle aktuální poptávky. Pro velké rodiny máme pouze dva pokoje a je na ně dlouhý pořadník. Nejbližší zařízení, které dokáže ubytovat takovou rodinu, je v Sokolově v sousedním Karlovarském kraji, kde je čekací doba kolem šesti měsíců,“ popisuje Karolína Jeníčková, vedoucí pobočky Naděje v Klášterci nad Ohří.

Velkým problémem je i „azylová turistika“. Klienti, velmi často i matky s dětmi, se stěhují z jednoho azylového domu do druhého.

Například sociální pracovnice a vedoucí azylového domu Cesta pro rodinu v Žamberku Dagmar Jansová odhaduje, že jde o polovinu klientek. Důvodů je podle ní vícero – putování může být jejich životní styl nebo mají dysfunkční návyky, které je obtížné měnit. Často se ale stává, že azylovými turistkami jsou i matky s dětmi, které tak přitom žít vůbec nechtějí.

„Komerční byty jsou drahé nebo majitelé často zvyšují nájmy, až je situace neúnosná. Případně si najdou nového nájemce, který nemá děti,“ popsala Dagmar Jansová s dovětkem, že sociální byty pro takové případy chybí.

Tlak vedle azylových domů zažívají podle oslovených sociálních pracovníků i noclehárny – tedy místa, kam lidé přicházejí jen přečkat noc. Zpravidla bývaly více využívané v zimě, ale to se v posledních letech mění.

„Dnes máme téměř stoprocentní obsazenost i v létě,“ všímá si Džemal Gërbani, vedoucí Domova sv. Františka v Plzni.

Najít místo v azylovém domě je těžké, ale ještě těžší je dostat se z něj. Azylové domy totiž slouží jen jako provizorium a počítají s pobytem maximálně na 12 měsíců.

„Dostat se z kolotoče azylu je nadlidský úkol. Města byty nemají, prostupné bydlení u nás není příliš dostupné a ubytovny přijímají hlavně dělníky pracující přes agentury. Pokud se objeví volný byt, pronajímatelé obvykle požadují dva až tři nájmy jako kauci předem, výpis z registru dlužníků a pracovní smlouvu, a to nejlépe na dobu neurčitou. Úřad práce kauce prostřednictvím mimořádné okamžité pomoci často neproplácí,“ popisuje Karolína Jeníčková z Naděje.

Seznam Zprávy popisovaly v létě příběh Petry, které se nedaří získat stálé ubytování posledních 12 let a neustále se tak i s dětmi stěhuje mezi azylovými domy, přebýváním u rodiny a nájmem, který si nezvládala udržet.

Získat nájem je pro ni prakticky nemožné hned z několika důvodů. „Co mě asi nejvíce svazuje, jsou kauce. I když pracuji, snažím se hledat bydlení, tak je to pro mě strašně složité,“ říká.

Vypočítává, že vedle kauce je potřeba najednou zaplatit jak nájem za první měsíc, tak i za ten následující, protože se většinou platí vždy na měsíc dopředu.

„Takže když se to sečte, tak to máte částku kolem 50 tisíc korun. To se opravdu nedaří našetřit. Mám dceru, která nastupuje na střední školu, a mám syna v šesté třídě. Bojujeme, jak se dá, a můžu říct, že jeden plat je málo,“ vypočítává Petra.

V práci aktuálně vydělává okolo 22 tisíc korun, za azylový dům platí společně s dětmi sazbu kolem deseti tisíc korun. Ke všemu kvůli neustálému stěhování přišla o všechen nábytek. Což jsou pro ni další výdaje, na které při zabydlování nemá peníze.

Džemal Gërbani, vedoucí Domova sv. Františka v Plzni, zároveň zmiňuje, že stejně tak nedostupné jsou sociální byty. „Šance dostat sociální byt je minimální – třeba dva lidé za rok. Přitom naším azylovým domem projde ročně kolem 50 lidí a podle našeho pohledu by na sociální bydlení měla nárok klidně polovina z nich,“ ilustruje situaci.

První změnou by ovšem mohl být prosazený zákon o podpoře v bydlení, který začne nabíhat od příštího roku.

Jde o systém státních záruk za nájemníky na jedné straně a poradenství a asistence při zabydlování na druhé straně. Původně ho prosazovali ve vládě Piráti, následně zákon Ministerstvo pro místní rozvoj dotáhlo pod správou Starostů.

Zákon byl nakonec prosazený v upravené a podle řady odborníků osekané podobě. Obavy, že nenaplní naději na vznik široké sítě podpory, má i pirátská poslankyně Olga Richterová.

„Když si vezmu samoživitelku s dětmi, tak ta bude mít nárok na podporu podle zákona jen do 17 700 korun čistého měsíčně pro celou domácnost,“ popsala pro Seznam Zprávy Richterová s tím, že reálně tak v příštím roce nedosáhnou na podporu ani lidé, kteří pobírají minimální mzdu.