Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když Emmanuel Macron poprvé usedl do Elysejského paláce, dal jasně najevo, že se jeho politika nezastaví na hranicích Francie.
Svoji státnickou vizi pevně propojil s osudem Evropy, pro kterou Francie dlouhodobě představovala záruku stability a opory.
V posledních měsících se ale zdá, že své renomé jako stabilní mocnosti postupně ztrácí.
Za méně než dva roky má země už pátého premiéra, krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Penové válcuje ostatní strany v průzkumech a proti Macronovi se začíná obracet už i jeho vlastní voličské jádro.
Čím dál častěji se tak ve veřejném prostoru objevují analogie s nechvalně proslulou poválečnou čtvrtou republikou, na niž Francouzi vzpomínají jako na vysoce nestabilní období rychle měnících se vlád.
„Nemocný muž Evropy“
Média si dokonce začala pohrávat s termínem „nemocný muž Evropy“, který označuje zemi, jíž se nedaří vymanit se z táhlých ekonomických problémů.
Francie zápasí s vysokým zadlužením, žádnému z dosavadních kabinetů se ale nepodařilo prosadit efektivní změny rozpočtové politiky. Naposledy se o to pokusil François Bayrou, kterého ale snahy začátkem září stály premiérské křeslo.
Přestože Macron své evropské ambice nikdy neopustil, dění posledních týdnů a měsíců Francii zobrazuje v poměrně negativním světle a je pro ni čím dál těžší dostát své mezinárodní pověsti.
„Krize, které právě zasahují Francii, nejsou jen epizodami domácí politiky. Zatěžkávají legitimitu Francie za jejími hranicemi. Když uvnitř zakolísá, její vliv v zahraničí tím utrpí,“ napsal v komentáři pro server Ouest France profesor na francouzské univerzitě Sciences Po Christian Lequesne.
Toto „zakolísání“ nicméně představuje problém i pro další evropské země. Politicky oslabená Francie neznamená ránu pouze pro Macrona, ale pro celou Evropu. A to zejména ve chvíli, kdy se evropské země potýkají s ruskou agresí na Ukrajině a ztrácejí pevnost transatlantických jistot kvůli nevyzpytatelné administrativě amerického prezidenta Donalda Trumpa.
„Dopady nejsou jen na Francii samotnou. Vnitropolitická krize, která je nyní součástí Francie, oslabuje Evropskou unii v klíčovém momentu nového globálního uspořádání,“ podotýká analytička Rym Momtazová z think tanku Carnegie Europe.
„Brusel potřebuje, aby jeho jediná jaderná mocnost a člen Rady bezpečnosti OSN fungovala na plné obrátky,“ dodává.
Nervozita v Berlíně
Macronův boj o politické přežití pozoruje s nervozitou zejména Německo, které je dlouhodobě považováno za stěžejního partnera Francie. Na evropské úrovni navíc platí, že pokud nejsou Paříž a Berlín ve shodě, prosadit efektivní kroky lze velice těžko.
„Pokud je už koncept francouzsko-německého motoru neopravitelný a zastaralý, pak se podle mě evropská integrace, jak ji známe, dostala do slepé uličky,“ komentoval pro server Euractiv expert z German Council of Foreign Relations Jacob Ross.
Oslabení Francie přichází v období, kdy země po několika letech vlády Olafa Scholze našly společnou řeč. Do kancléřského úřadu totiž v květnu nastoupil Friedrich Merz, který je s Macronem ve větší názorové shodě – oba kladou důraz na evropskou obranyschopnost a sdílí skepsi vůči vztahu Evropy se Spojenými státy.
Navenek nicméně německé a francouzské politické špičky nedávají nic znát. Před nedávnem francouzský prezident uvedl, že domácí problémy „nikdy nebyly překážkou“ ve francouzsko-německých diplomatických vztazích. Mluvčí německé vlády Stefan Kornelius se zase nechal slyšet, že Berlín má s ohledem na dění ve Francii „nulové obavy“.
Podle parlamentního zdroje listu Euractiv blízkého německé vládnoucí koalici ale situace není zdaleka tak přímočará. Zákonodárci mají údajně „veliké obavy z patové situace Francie a jejích fiskálních problémů ovlivňujících francouzsko-německou spolupráci, kterou sdíleli i s vládou“.
Byť jsou Německo a Francie spojenci, podle Lequesneho se v jejich vztahu nachází trochu vzájemné rivality. Pokud se Francie brzy nedostane z politické krize, hrozí podle něj, že Německo získá v Evropě mnohem větší vliv, a to právě na úkor Francie.
„Ve Francii jsme často znepokojeni představou, že by mělo Německo větší vůdčí schopnosti než my. Ale není to nevyhnutelné, pokud je Francie paralyzovaná svým vlastním vnitřním rozdělením a neschopna politického kompromisu?“ pokládá rétorickou otázku, která bezpochyby trápí i francouzské politické špičky.
Italská „škodolibost“
Situaci ve Francii bedlivě sleduje i Itálie, podle bruselského serveru Politico tak činí se špetkou škodolibosti.
„Uvnitř nejsou někteří členové italské vlády tak moc znepokojeni současnou situací, ale nemohou to říci nahlas,“ potvrzuje pro Politico Marc Lazar, profesor na univerzitě Sciences Po.
Dlouhodobě to totiž byla právě Itálie, která platila za nestabilní evropskou zemi – od druhé světové války se v jejím čele vystřídalo 69 kabinetů. Byla jí rovněž vyčítána nestabilní ekonomika a vysoký státní dluh.
Tradici krátké životnosti italských vlád se daří prolomit premiérce Giorgii Meloniové, která je v čele úřadu jakožto vůbec první žena od října roku 2022. A její podpora za tu dobu neoslabila.
„Itálie je zajímavý příklad. Člověku se nemusí líbit populismus Giorgie Meloniové, ale italská premiérka uspěla v tom, že etablovala zemi jako důležitého evropského hráče. Jak? Ze všeho nejvíce protože byla schopná vyvinout praxi založenou na pragmatismu a kompromisech v samotné Itálii,“ píše Lequesne.
