Raději dám peníze na charitu než za kabelku, říká česká tenisová jednička

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Třebaže se uvidíme poprvé, navrhne, že na rozhovor dojede za vámi, ne vy za ní. Z Přerova do Olomouce to je kousek, ale stejně vás překvapí ochota třinácté tenistky světa, české ženské jedničky. S chlupatými sluchátky na uších si projde vánoční trhy, navštíví kamarádku. Jednadvacetiletá tenistka se zalíbením opouští bublinu hotelů, bodů, nalajnovaných dvorců a zajetých vzorců. Linda Nosková ráda dělá obyčejné věci. Třeba řídí auto.

Pro Seznam Zprávy zapáleně vypráví také o dětech ze sociálně slabých rodin, které nedávno doučovala jako dobrovolnice v Tanzanii, kam vyrazila sama navzdory nepokojům v zemi. Ochotně se fotí s fanynkami, jež jí osloví, když v kavárně dopije mátový čaj. Příjemná normálnost z ní srší. To je pro ní ostatně mnohem důležitější než žebříčkové posuny.

Jsou pro vás Vánoce časem klidu, nebo už zase vyhlížíte tenisový kalendář?

Příští sezona začíná o pár dní později. Normálně odlétáme do Austrálie vždycky den po Štědrém dnu, takže na vánoční pohodu není zrovna největší prostor. Tentokrát letíme kolem 30. prosince, bude víc klidu. Ale pro všechny tenisty je prosinec hlavně o tréninku, kondiční přípravě. A odehrát jeden dva zápasy předtím, než se vrhneme do nové sezony.

Jenže to pak nemáte žádný měsíc v roce volný, když si v listopadu ještě plníte reprezentační povinnosti v Billie Jean King Cup. Ve Varaždínu jste pomohla Česko udržet v elitní divizi.

Tento rok jsme končily kolem 18. listopadu. Měla jsem deset dní volno. Je to málo. Rok se musí dobře rozložit, je fakt dlouhý. Musíte si během něj udělat spoustu malých přestávek, které vás nevyvedou z tréninkového rytmu, ale přitom si musíte trošku odpočinout. Na téhle úrovni je plánování nejdůležitější.

Co vás pod stromečkem nejvíce potěšilo jako malou holku?

Vánoce jsem měla strašně ráda, protože jsme velká rodina a všichni jsme se sešli. To se naštěstí za ty roky nezměnilo. Teď je to pro mě ještě důležitější, když rodinu přes rok nevidím skoro vůbec. Není to o dárcích.

I tohle uvědomění jste si odnesla z nedávné návštěvy Tanzanie, kde jste dobrovolničila na škole pro děti z chudých rodin?

Hlavní důvod, proč jsem tam šla, byl, abych si uvědomila, jaké to je na druhém konci světa, že ty děti nemají tolik možností, nemají takové dětství, jako jsem měla já, a z 90 procent nebudou mít takovou budoucnost. Je to strašně smutné vidět. Chtěla bych pro všechny děti, ať mají možnosti, obzory, ať se mohou dostat v životě tam, kam by chtěly. A ne jen tam, kde je jim to dáno místem narození.

Ale dětské úsměvy jsou všude stejné, což?

Řekla bych, že čím méně toho mají, tím větší ty úsměvy jsou. Bylo úžasné, s jakou radostí se na mě děti dívaly. Nepotřebovaly moc, aby byly šťastné.

Pořád to ve vás rezonuje?

Budu se snažit si tohle sebou nést co nejdéle rokem i na kurt. Byl to silný zážitek, i když jsem tam mohla být jen týden. Ráda bych tam byla měsíc.

Do Stone Townu na Zanzibaru jste vyrazila sama. Jste dobrodruh?

Jsem velký dobrodruh. Mám někdy takové šílené nápady. Má rodina nebo můj sportovní tým to moc nepodporovaly. Samé skeptické řeči, že tam je spousta nemocí a nebezpečí, že je to muslimská země a podobně. Je to jen předsudek. Měla jsem to na seznamu přání, chtěla jsem si to odškrtnout. Zážitek za to stál.

Před vaší návštěvou doprovázely volby v Tanzanii nepokoje, podle opozice umřelo až 700 lidí. Ani to vás neodradilo, abyste se tam vydala na vlastní pěst.

To mě naopak přimělo ještě víc se tam chtít podívat. Čím víc lidí mi říkalo, jak je to nebezpečné, stalo se to tři dny před mým příletem, tím víc jsem jim chtěla ukázat, že to zvládnu, že to přežiju.

Jaká byla vaše denní náplň s dětmi?

Trávila jsem s nimi hodně času - od osmi do dvou odpoledne. Učila jsem se s nimi angličtinu, písmenka, číslice. S páťáky zeměpis. Ukazovala jsem jim na globusu Českou republiku. Vůbec netušili. Když se mě někdo zeptal, odkud jsem, řekla jsem, že z Evropy, protože upřesňovat to nemělo cenu.

Neměli ponětí, že je učí třináctá tenistka světa.

A to bylo skvělé. Ani jsem jim neříkala, co dělám. Jedna holčička se mě na to zeptala. Povídám, že hraju tenis. Ten sport neznají.

Je fajn být aspoň někde za člověka a ne za tenistku?

Velice. Dobrovolničila jsem tam s Australankou, Němkou, Nizozemkou, Portugalkou a Španělkou. Neznaly jsme se, aby byly jsme skupina, která tam je kvůli stejné věci, jež nás spojila. To bylo také hezké. Měly jsme společné večery, hrály karty. Normální život, což se mi strašně líbilo. Nikdo se mě neptal, co dělám.

Byly děti hodně kontaktní?

Moc. Ještě když jsem s sebou přinesla čokoládu a bonbóny. Kdybych věděla, kolik tam bude dětí, přivezu kamion bonbónů. Rvaly se o každý. Bylo to krásné i smutné.

Bylo těžké je opustit?

Poslední den byl strašně emotivní. Slzička ukápla. S dětmi jsme navázaly vztah. První den se mi vyfotily, abych si zapamatovala jejich jména. Vůbec nebyly stydlivé. Bylo skvělé, že angličtina je jejich druhý jazyk, takže domluva byla jednoduchá.

Chcete se tam vracet?

Určitě. Asi ne příští rok, to bych chtěla studenější destinaci. Nebo znovu Afriku, ale se zvířaty. S tou školou jsem v kontaktu a budu nadále. Pár děti si mě první den adoptovalo.

Ne vy je, ale oni vás?

Přesně. A v ten moment jsem si je na dálku adoptovala i já formou sponzorství. Vím, že pro tu školu je finanční složka nejdůležitější, darovala jsem jim částku, která pokryje dalších tři čtvrtě roku. Pomůže jim to na sešity, pastelky. Je krásné, že jsme pořád v kontaktu, posílají mi fotky, jak se dětem daří.

Jak jste si vybrala tuhle konkrétní školu?

V polovině roku jsem se rozhodla, že tento nápad chci zrealizovat. Dívala jsem se na společnosti, které vysílají lidi dobrovolničit. A tahle škola mi vyhovovala i termínem.

Uvědomujete si jako elitní sportovkyně přesah do společnosti, že charita je důležitou součástí?

Pro mě je důležité, abych to, co si vydělám tenisem, nějakým způsobem vracela. Nevyrostla jsem v božských podmínkách. Tenisové začátky byly těžké. Postupně si uvědomujete, že cokoli si vyděláte, je cenné. A jak je důležité, abych peníze dala na dobrou věc než za kabelku. Nejsem materialistický typ. Dávám peníze buď na charitu, nebo do cestování.

Váš táta byl výpravčí, tenis patří k nákladnejším sportům. Musela se rodina pro vás zezačátku obětovat, třebaže to není to správné slovo?

Dochází mi to. Začátky nebyly lehké. Od toho se pak všechno odvíjí. Má rodina je strašně skromná. Jsem moc ráda za to, že nejsem primadona z vyšší třídy, co si došla do tenisového světa. Tuhle cestu si procházím se vším všudy.

Rodiče hráli rekreačně, tak vás vzali také na kurt?

Ano, v šesti. Hodně je to bavilo, hlavně mamka přitáhla tenis do rodiny. Já předtím dělala všechno možné - atletiku, gymnastiku, jezdectví, kolo, plavání. Bydleli jsme na samotě u lesa. Bylo to krásné dětství, jaká už moc nejsou. Možná jsem ta poslední beztabletová generace, co ho zažila. Byla jsem pořád někde na stromě. A na kurtu jsem se motala s rodiči. Neměli v plánu, že mě dají na tenis a budu světovou hráčkou.

Nebyl to byznys plán.

To nebyl ani plán C, ale tak Z. Ať mám pohyb. Později mi tenis zabíral stále více času, i toho školního. Musela jsem si vybrat. Tenis byla docela dobrá volba. Pak už to nějak šlo. Zlepšovala jsem, změnili jsme kluby. Rodičům došlo, že to chci brát vážně. Přestěhovali jsme se, to byl hlavní bod, ve kterém jsem si uvědomila, že to chci dělat.

Kolik vám bylo?

Bylo to pozdě. Spousta dětí má už ve třinácti sen, že chtějí být nejlepší tenisté na světě. Já ho měla v sedmnácti. Ale to už jsem vyhrála juniorský grandslam.

Když jste vyhrála juniorské Roland Garros, to asi řeknete, že našlápnuto máte skvěle, že to nemůže být lepší, ne?

Jasně, ale spousta tenistů se zastaví na přelomu do dospělé kategorie. I když jste dobrý junior a vypadá to s vámi nadějně, cesta tam nekončí. Skoro ani nezačíná.

Dospělé Roland Garros ovládla v roce 2021 ve stejný den i Barbora Krejčíková, která vás poprvé potkala v přerovském klubu, když vám bylo dvanáct. To musela být krásná euforie.

Do té doby jsem Báru osobně neznala. Na grandslamu jsme se potkaly na chodbě, řekly jsme si ahoj. Bylo úžasné, když mi hráčka jako Bára nebo Kačka Siniaková pak napsaly s gratulací k tak velké věci. Říkám si: Ty jo, ony ví, kdo jsem! No, a o pár let později jsme spoluhráčky, hrajeme za české barvy. Je šílené se na to takhle podívat zpětně. Měly jsme po výhře na Roland Garros s Bárou společnou tiskovku. Byla tam s velkým talířem, já s tím malým. Dostala jsem otázku, jak je daleko k vítězství na dospělém Roland Garros. Řekla jsem, že když teď vedle mě Bára sedí, tak ten talíř je blízko, ale v realitě je to sakra daleko.

Barbora Krejčíková mi nedávno říkala, že se inspiruje i vaši hrou. Jak se vám to poslouchá?

Krásně. Holky mám strašně ráda. Myslím, že všichni se podporujeme navzájem. Není tam tak obrovská rivalita, i když být může, je nás hodně. Pořád hrajeme spolu turnaje, to nás stmelí. To, že můžu být jednou z nich, je pro mě obrovský úspěch.

V elitní stovce má Česko osm tenistek. A nejste jednou z nich, jste první.

Je to wow, ale asi mi to úplně nedochází. Rok je dlouhý, hodně turnajů mohlo dopadnout úplně jinak. Pro mě žebříček není kdovíjak důležitý. Hlavní je, ať hraji dobrý tenis, ať se na kurtu cítím dobře, ať mě to baví. Kdybych byla šedesátá a cítila se stejně jako teď třináctá, tak je mi to jedno.

Juniorku Roland Garros vyhrála i Martina Hingisová, někdejší nejmladší světová jednička. Její máma Melanie Molitorová se podílela také na vašem tenisovém vývoji. Jaké to bylo?

U Melanie jsem trénovala dva roky, když mi bylo asi třináct. V tomhle věku je mimořádně důležité, aby dítě sport bavil, aby se neomrzel. S Melanií to bylo velice přísné. Ona je skvělá ženská, ale také je to paní pro silné povahy. Mně se u ní hodně líbilo. Někdy to byla i sranda. Někdy. Martina občas dojela, hrály jsme debly. Byla tam i Belinda Benčičová.

Letos jste hrála na túře tři velké finále, ani jedno nevyšlo. Kromě Tokia jste v červenci prohrála v Praze s Marií Bouzkovou, na začátku října jste nestačila v Pekingu na Američanku Amandu Anisimovovou. Který zápas mrzí víc?

Každé finále bylo jiné. V Praze chcete jediný domácí turnaj vyhrát. Mary hrála celý týden super, sedlo jí to víc. Já se necítila ve své kůži, ale to se nevymlouvám. Peking byl strašně těžký, mé první finále tisícovky.

V semifinále proti Pegulaové jste předvedla výborný tenis. Odvrátila jste tři mečboly a velkou bitvu urvala v tie-breaku. Tuto úroveň hry byste si chtěla zachovat?

Přesně. To byl pro mě nejdůležitější zápas v roce. Hrát s pátou hráčkou světa takhle vyrovnaný zápas a ještě ho vyhrát v koncovce, je pro mě sen. Tokio bylo úplně jiné. Byly tam tři skreče, hrála jsem jeden a půl zápasu. Byl to poslední zápas roku. Nedokážu říct, co mrzí nejvíc, ale papírově byl největší turnaj Peking.

Není to na hlavu? Celý týden na turnaji vítězit a stejně končit jako poražená?

Říkám, že prohrát v prvním kole je kolikrát lepší než ve finále. Vidíte už cílovou pásku, ale pořád je tam ten jeden zápas a ta holka na druhé straně kurtu to chce stejně jako já. Finále jsou strašně těžká. Nikdy se nedá říct, ani na grandslamech, kdo by je měl vyhrát.

Vaším vzorem je Serena Williamsová, ikona tenisu. V čem nejvíc vám imponuje?

Mezi ženami není hráčka, která by ji překonala. Serena je tvář ženského tenisu a ještě hodně dlouho bude. Bojovnost na prvním místě. Její vítězná mentalita mi někdy chybí, možná proto se snažím od ní inspirovat.

Využíváte i mentální kouče, sportovní psychology?

Ne.

To jste na okruhu už spíše výjimkou.

I desetileté děti mají mentálního kouče.

Co vám tedy pomáhá na kurtu, když je zle?

Já si pomáhám. Nedokáži si představit, že půjdu k někomu do kanceláře a on mi bude říkat, že se mám teď nadechnout, podívat se na míček. Chápu, že to někomu opravdu pomáhá, ale pro mě by to byla jen přítěž.

Hledáte aspoň očima trenéra?

Taky ne. Můj tým dobře ví, jak na tom jsem. Pomohou mi, ale ne burcováním, nejsem ten typ, co by tohle potřeboval. Je pro mě někdy těžké tu páru na kurtu odpustit. Snažím se být pořád stejná. Někdy to odnese raketa, ale to je všechno. Většinou se snažím být pozitivní, hrát dál a věřit.

Jste perfekcionistka?

Ano, i v normálním životě. Někdy mám problém, že se na jednom místě dlouho zaseknu. Ale na kurtu už jsem dost dlouho, abych si zvykla, že nemůže být nic perfektní. Největší problém mi dělá, že v tréninku i zápase chci být dokonalá. Všechno co si natrénuju, chci pak předvést v utkání. Je pro mě těžké se smířit s tím, že to prostě není jen můj den.

Mají to pak s vámi trenéři těžké?

V této části to nemají se mnou lehké, ale zase jim pomáhám v jiných částech.

Třeba?

Podpory od nich opravdu nepotřebuji moc, i když jsem strašně ráda, že mám za zády jejich podporu. V životě i na tréninku. Zápas je můj, oni to vědí.

Byla jste v nominaci na cenu pro hráčku, které udělala za sezonu největší zlepšení. Jste spokojená s tím, jak se vyvíjíte?

Každý rok je úplně jiný. Letos jsem hrála velké množství turnajů, takže výsledky nahoru dolů byly skoro automatické. Na této úrovni je už nemožné udržet pořád kvalitu. Jen pár let zpátky jsem s WTA Tour teprve začínala. Podle mého cítění i výsledků jdu nahoru. Pracujeme na úderech, kondici, stravě, mentálním rozpoložení.

V čem byste se chtěla zlepšit v příští sezoně?

Žebříčkově je mi to úplně jedno. Co dopadne, dopadne. Rozhodně jsem si tento rok neříkala, že bych mohla skončit v TOP 15. A stalo se. Každý rok je více méně překvapení. Budu se snažit zapracovat na tom, aby výkyvy nebyly takové, abych udržela kvalitu na vícero turnajích za sebou.

I když žebříček neřešíte, jako perfekcionistka chcete být světovou jedničkou, ne?

To je velice těžké. Aryna Sabalenková, Iga Swiateková, Elena Rybakinová jsou hlavní trojka, přes kterou je složité se dostat i pro Coco Gauffovou, Jasmine Paoliniovou, Jessicu Pegulaovou. Amanda Anisimovová tento rok hodně vylétla. Je svá, má těžký styl na to, abyste ji porazil. Desítka je pořádně náročná ze všech hledisek.

Přijde vám na tenisové bublině, kterou tak ráda opouštíte, něco směšné?

Myslím, že jsem pořád ještě normální, že jsem teprve na krajíčku profesionálního tenisu. Snažím se každou minutu ve dne, aby mě tenis nevcucl do sebe, abych měla normální život s rodinou, s přáteli a cestovala do zemí, kde se tenis nehraje. Snažím se dělat normální věci, že jdu nakupovat, nebo někam jedu autem, že mám aspoň občas ten svůj život, když už nemůžu tolik času trávit s rodinou a přáteli. Obětovala jsem i školu.

Chtěla byste mít normální život?

Jo, moc. Nestěžuji si, mám mimořádně privilegovaný život. A velké štěstí. Vím, kolik statisíců lidí hraje tenis a sem se nikdy nedostane. Jsem ráda, že tohle můžu dělat jako svou práci. Ale také vím, že čím víc budu hrát tenis, tím víc se od normálního života vzdálím. Někdy mám pocit, že tenisté jsou roboti, že jsou tenisem vsáknutí, že je to jejich celý život.

Váš ne?

Nedokážu si představit, že budu hrát do pětatřiceti. Do třicet maximálně - a pak chci ten normální život. Dohnat, co jsem doteď nestihla.

Třeba školu?

Určitě. Střední školu jsem začala dálkově přes internet. Jenže v šestnácti jsem nemohla na závěrečné zkoušky, protože jsem byla na juniorském finále Roland Garros. A musela jsem kvůli tomu celý rok opakovat znovu. Tak jsem si řekla, že na to kašlu. Uvědomila jsem si, že tenis může být hlavní částí mého života. Zní to stupidně, ale teď to není pro mě podstatné. Avšak po kariéře je to pro mě moc důležité. Nikdy bych nikomu nedoporučovala, ať nepokračuje ve studiu. Devadesáti procentům tenistů se nepovede živit se tenisem. Škola je záchranný bod.

Co vás po kariéře láká?

Zvířata, práva… Nebo třeba učit děti v Africe.