Z Alp překotně mizí sníh i led. Ale lyžovat se bude, dokud to lidé zaplatí

„Vy možná vidíte pole, ale je to poušť. Po ránu jsou výhonky zelené, ale odpoledne většinou zežloutnou. Tahle rýže už nejde zachránit, nemá smysl na ni plýtvat vodou. Je to jako ve válce. Obětujeme jedno pole, abychom mohli zachránit jiná.“

Slova italského farmáře popisujícího podmínky při historickém suchu léta 2022.

Není to úplně intuitivní, ale právě toto svědectví vypovídá o těch nejvážnějších dopadech úbytku sněhu a ledu z Alp. A to i přesto, že pochází z pole u městečka Mortara, odkud je to k nejbližším vrcholkům Alp asi 100 kilometrů. Voda se tam totiž stejně jako na mnoha jiných farmách v severní Itálii v dobách nedostatku letního deště získávala z Pádu a jeho přítoků, které ještě v létě čerpaly vodu z tajícího sněhu a ledu.

To se ale teď mění. A netýká se to jen Pádu.

Dohromady Alpy poskytují až 90 % vody evropským nížinám a vysychání těchto „vodních věží Evropy“ je pro kontinent nepochybně diametrálně větší výzvou než dopady na byznys napojený na lyžování, který navíc alespoň částečně zachraňuje umělý sníh. I tento sektor nicméně samozřejmě dopady cítí a bude je cítit čím dál víc.

Přirozeného sněhu totiž v posledních dekádách kvůli oteplení klimatu ubylo razantně.

Podle studie mapující vývoj výšky sněhové pokrývky napříč stanicemi v Alpách mezi lety 1971 až 2019 se průměrná výška sněhové pokrývky napříč celou sezonou (listopad až květen) snižuje o 8,4 % za deset let.

Důsledkem je člověkem způsobená změna klimatu a minimálně v dohledné době je jisté, že tento trend bude pokračovat.

Za posledních 600 let se podle jiné studie průměrná délka období se sněhovou pokrývkou v Alpách zkrátila už o 36 dní. Stabilní zkracování přitom začalo na konci 19. století a po roce 2000 zrychlilo „bezprecedentním“ tempem (vysvětlení, jak se vědci dobrali k rekonstrukci sněhové pokrývky z období, kdy se systematicky neměřilo, najdete v boxu pod grafem).

Pro lyžařský sektor to v praxi znamená, že například menší lanovky v nižších polohách, které se nevyplatí zasněžovat uměle, se postupně přestávají používat. Problémy mají i velké rezorty. V posledních letech se to mimořádně výrazně projevilo v zimě 2022/2023, kdy v lednu v Alpách bylo i 20 °C a švýcarské rezorty se pokoušely sníh dovážet na sjezdovky helikoptérou.

Tyto extrémy se budou objevovat častěji, ale na druhou stranu je určitě ještě hodně předčasné mluvit o blízkém konci lyžování v Alpách. Díky možnosti výroby umělého sněhu totiž z technického hlediska stačí, aby alespoň mrzlo, což ve vyšších nadmořských výškách bude i při vysokém oteplení ve vzdálené budoucnosti.

I na to ostatně už existují vědecké studie.

Podle jedné práce publikované v roce 2023 by při globálním oteplení o 2 °C ve srovnání s předindustriální érou bylo bez možnosti vyrábět umělý sníh vysoce ohroženo nedostatkem sněhu 53 % z více než 2200 evropských lyžařských rezortů. Když zasněžování bude používat polovina z nich, klesne podíl vysoce ohrožených rezortů při stejném oteplení na 27 %. Při oteplení o 4 °C by pak bylo vysoce ohroženo 98 % rezortů a stejná míra umělého zasněžování by podíl ohrožených rezortů snížila na 71 %.

Pro kontext dodejme, že momentálně podle nejnovějších odhadů se současným nastavením politiky míříme do roku 2100 k oteplení někde kolem 2,6 °C, přičemž reálně to samozřejmě může být méně nebo více podle tohoto, jestli v dekarbonizaci přidáme, nebo naopak polevíme. Dosažení 4 °C je každopádně už považováno za hodně nepravděpodobné.

Druhá studie podobného ražení zaměřená na Švýcarsko říká, že při vysokoemisním scénáři (RCP8.5) by přírodního sněhu nebylo dost pro 100denní sezonu už v polovině století v nadmořských výškách pod 1800 metrů. I tak velký úbytek by se podle vědců dal krotit díky výrobě umělého sněhu, ale bylo by to dražší a ke konci století by se průměrná spotřeba vody na rezort zvýšila ze současných 300 milionů na 540 milionů litrů za zimu, což už by mohlo znamenat problémy nejen s náklady, ale i dostupností. Pro představu - 300 milionů litrů vody by zhruba pokrylo roční spotřebu asi 10 tisíc Čechů.

Pro kontext je nicméně opět potřeba dodat, že naplnění vysokoemisního scénáře není pravděpodobné, protože ten počítá v podstatě se stejným tempem růstu emisí jako dosud.

Společným poselstvím studií tedy je, že lyžování v Alpách bude technicky možné i při vysokém oteplení ještě za hodně dlouho. I když samozřejmě je otázka, jak dlouho budou lyžaři ochotní platit za zvyšování nákladů na umělý sníh. Zhoršovat se nepochybně bude svým způsobem i kvalita zážitku, ale s teplejším počasím se na druhou stranu možná rezortům podaří nalákat lidi i na jiné aktivity (už teď se inzerují i zimní treky atd.).

S hydrologickými dopady je to však horší. Na ty se totiž musí připravit adaptace i stovky kilometrů daleko od samotných hor a jsou mnohem náročnější než instalace sněhových děl.

Dopad na sucho v tajících Alpách má dva rozměry.

První se týká čistě sněhu, který v ideálním případě slouží jako postupně se uvolňující zásoba vody až do doby, kdy se nejvíc hodí zemědělcům i volně rostoucí vegetaci.

Problém může nastat už v zimě čistě tím, že sněhu napadne málo kvůli podprůměrným srážkám, což nijak nesouvisí s oteplováním a táním, ale závisí to na přirozené variabilitě, která tu byla vždy. S tím se nedá nic moc dělat, ale není to příliš časté.

Dále se může stát, že srážek je v zimě dost, ale padají víc ve formě deště, nebo případně i sněhu, který ale rychle taje. V takovém případě voda z hor ve velkém odtéká už v zimě nebo během časného jara, kdy ještě není tak „potřeba“. Tento problém už lze jasně připsat oteplení klimatu a na celostátní úrovni je zásadní například i pro Česko a další země bez větších hor, kde by toto mohly kompenzovat zásoby z vyšších nadmořských výšek. I tam nicméně tento efekt cítit je a týká se to i alpských oblastí ve výškách pod 2 tisíce metrů nad mořem.

V bezpečí už ale není ani sníh ve vyšších polohách. Důvodem je časnější nástup intenzivních veder, která tání urychlují a mohou způsobit, že veškerý sníh odtaje už před první polovinou léta. Přesně to se ostatně stalo i v roce 2022 v Itálii.

„Problém je v tom, že jsme ztratili rezervu vody z Alp. Není tam téměř žádný sníh ani led. Jsme závislí jen na dešti. Náš ekosystém se z alpského stává středomořským. Dřív jsme na severu Itálie ze zásob v podobě sněžné pokrývky v Alpách čerpali i v létě. Letos bylo ale velké teplo už na jaře a všechno roztálo dřív,“ popisoval tehdejší situaci italský hydrolog Stefano Fenoglio.

Přejděme k druhému rozměru, který se netýká sněhu, ale ledovců.

Stejně jako sníh i horské ledovce slouží jako zásobárna vody. Dodávají ji nicméně zejména až v pozdním létě, kdy už je sněhu málo, nebo není žádný a fungují tak svým způsobem jako poslední záchrana na déšť v chudých létech.

„Studie z alpských povodí ukazují typický průběh: nejprve dochází k dočasnému zvýšení letního odtoku díky zesilujícímu tání, ale jakmile ledovec ztratí většinu objemu, nastává trvalý pokles průtoků právě v létě. V povodí řeky Arve v oblasti Mont Blancu se očekává do konce století pokles letního průtoku o 30–45 %, zatímco zimní průtoky naopak porostou v důsledku častějších dešťů místo sněhu,“ popsala dopad tání alpských ledovců polární bioložka ledovců Marie Šabacká.

Ledovce v globálním měřítku tají bezprecedentním tempem a Alp se to týká obzvlášť. Střední Evropa ztratila od roku 2000 asi 39 % ledovcové hmoty, což představuje nejvyšší relativní úbytek ze všech regionů.

Podle Šabacké je rychlé tempo tání v Evropě dáno jednoduše tím, že ledovce jsou v poměrně nízkých nadmořských výškách, takže mají malou „setrvačnost“ a citlivě reagují na vyšší letní teploty.

„Loni ztratily švýcarské ledovce přibližně 2,5 % svého objemu. A to navzdory tomu, že zima byla na sníh mimořádně bohatá a jaro relativně chladné. Mohlo za to především extrémně teplé léto, kdy se teploty pohybovaly nad bodem mrazu i ve výškách přes 3500 metrů nad mořem. Tento vývoj dobře ilustruje zásadní posun: dnes už ani pořádná zima alpské ledovce před výraznými ztrátami neochrání,“ dodala k tomu Šabacká.

Pro úplné pochopení dopadů se můžeme ještě jednou vrátit do Itálie. „V nejhorším suchu roku 2022 dodávaly alpské ledovce v srpnu zhruba pětinu vody do řeky Pád. Bez tohoto příspěvku by byl srpnový průtok řeky přibližně o 20 % nižší, což by v některých úsecích znamenalo kolaps říčních ekosystémů a výrazně větší škody,“ zmínila vědkyně konkrétní příklad hydrologického přínosu ledovců.

Problémem tady přitom už není jen to, že z ledovců odtéká méně vody než dřív, ale i to, že nakonec můžou roztát zcela, a pak přestanou dodávat vodu úplně. I to se už bohužel v Evropě děje. Zrovna loni se Slovinsko a Venezuela staly prvními zeměmi, které ztratily veškeré ledovce. I tento proces bude s dalším oteplením pokračovat a zastaví ho jedině výrazné snížení emisí skleníkových plynů.

Téměř všechny ledovce (80-95 %) by podle letošní studie z Alp zmizely při vysokoemisním scénáři (RCP8.5) už do roku 2100, kdy by tyto masy ledu trvale zůstávaly jen ve výškách nad 3500 metrů. Opět připomeňme, že vysokoemisní scénář se pravděpodobně nenaplní, takže úbytek bude nejspíš menší. Zároveň ale už současná úroveň oteplení podle odhadů bude stačit k tomu, že do roku 2050 odtaje další asi třetina celkové plochy alpských ledovců.

Dodejme, že sucho v důsledku úbytku sněhu a zmenšování ledovců není nevyhnutelné. Tyto jevy totiž nezpůsobují sucho samy o sobě, ale „jen“ zvyšují zranitelnost vůči němu. V letech, kdy bude i na jaře a v létě dost pršet, problém s vodou není.

Změna klimatu přitom celkové množství srážek nesnižuje. Způsobuje sice jejich horší rozprostření v čase a místě, protože ubývá mírnějších a delších dešťů a přibývá vydatných a lokálních bleskových lijáků. Technicky je nicméně možné se tomuto do značné míry přizpůsobit zlepšením záchytu vody v krajině i jinde, což by ostatně pomohlo i s mírněním dopadů celkové změny režimu, v jehož rámci je v tocích víc vody v zimě než v létě.

Konkrétně v Itálii navíc sucho významně zhoršuje i obecně špatné hospodaření s vodou. Zrovna farmář citovaný v úvodu se při prohlídce rýžových polí netajil, že část farmy využívá zavlažování vybudované v 17. století (neefektivní zavlažování může spotřebovat o hodně víc vody než kolik by rostliny potřebovaly) a rozhodně nejde o výjimku.

Ani problém s vodou tedy pro Evropu není neřešitelný, ale adaptace je nesmírně náročná. Sucho zároveň nezasahuje zdaleka jen zemědělství, ale třeba i na vodu náročný průmysl, říční dopravu (v Alpách pramení například i Rýn, Rhôna a řada přítoků Dunaje), výrobu elektrické energie a v extrémních případech i zásobování pitnou vodou.

A na úplný konec ještě jedna připomínka - úplný seznam dopadů úbytku sněhu a ledovců je delší.

Sníh i led například díky vysoké odrazivosti pomáhají ochlazovat klima, a jejich ztráta tak dál zvyšuje oteplení. Sněhová pokrývka je podle IPCC v některých regionech důležitá i pro zachování místních druhů a mimo jiné také plní izolační funkci, která je důležitá pro vegetaci a půdní organismy.

Tání ledovců kromě jiného přispívá ke zvyšování mořské hladiny a způsobuje častější nebezpečné sesuvy půdy, o čemž se na vlastní kůži letos mohla přesvědčit švýcarská vesnice Blatten, z níž se po utržení tající masy stalo v podstatě ledovcové jezero.

Takže ano, v Alpách půjde lyžovat nejspíš ještě hodně dlouho, byť to bude dražší a asi i méně příjemné. Mezitím ale úbytek sněhu a ledovců napáchá obří škody jinde. „Pro Evropu je nejzásadnější, odkud bude v létě přitékat voda, a jak se s tím společnost dokáže vyrovnat,“ uzavřela Šabacká.