Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Upravené cenové výměry Energetického regulačního úřadu (ERÚ) na rok 2026 ukazují víc než jen to, kolik si domácnosti připlatí – nebo naopak ušetří – na účtech za elektřinu. Odhalují především to, jak nečitelně je v Česku řízena energetická transformace a jak obtížné je pro běžné odběratele pochopit, kdo ji vlastně platí.
Nejprve regulátor oznámí mírné zvýšení regulované složky ceny elektřiny. Krátce poté vláda rozhodne, že náklady na podporované obnovitelné zdroje převezme stát, a ERÚ vydá změnový cenový výměr, který regulovanou cenu naopak sníží. Výsledek? Domácnosti se sice v konečném součtu budou mít spíše o něco lépe, ale celý proces působí spíš jako sled improvizovaných kroků než jako výsledek promyšlené strategie.
Regulovaná složka a kdo ji platí
- Regulovaná složka je část ceny elektřiny, kterou stanovuje stát prostřednictvím Energetického regulačního úřadu a tvoří ji poplatky za distribuci a transport elektřiny, systémové služby, podporu obnovitelných zdrojů (POZE) a činnost operátora trhu (OTE).
- Od začátku roku klesla o 15,1 procenta. Spotřebitelé tak oproti letošnímu roku za cenu určovanou státem ušetří v průměru 420 korun za spotřebovanou megawatthodinu (MWh).
- Energetický regulační úřad totiž už do nových cen zahrnul úlevu od poplatků za POZE, kterou v prosinci schválila vláda Andreje Babiše. Tato část ceny bude nyní hrazena ze státního rozpočtu.
- Státní rozpočet pro rok 2026 to zatíží zhruba 17 miliardami korun, celkově tak stát za poplatky dá více než 41 miliard korun. Dosud bylo financování POZE rozděleno mezi stát a odběratele. Příspěvek na POZE v případě domácností dosahoval 495 korun za MWh bez DPH.
Za regulovanými cenami se přitom skrývají dva zásadní příběhy, které se ale v běžné debatě často ztrácejí.
Prvním je rozsah investic, které českou energetiku v příštích letech čekají. Odstavování uhelných zdrojů, připojování obnovitelných zdrojů, digitalizace sítí a posilování bezpečnosti dodávek vyžadují masivní kapitál. Provozovatelé přenosových a distribučních soustav na tyto investice potřebují prostředky už dnes – a regulovaná složka ceny je jedním z hlavních nástrojů, jak je získat. Jinými slovy: Část budoucí energetiky si domácnosti předplácejí dopředu, aniž by hned viděly odpovídající přínos.
Druhým příběhem je způsob financování transformace, zejména podpory obnovitelných zdrojů. Právě zde se ukazuje, že regulované ceny nejsou jen technickým výpočtem, ale výsledkem politické volby. Pokud stát náklady na podporu POZE přenese na státní rozpočet, regulovaná cena elektřiny klesne. Pokud je ponechá na koncových zákaznících, zaplatí je domácnosti přímo na účtech. Současná změna je tedy dobrou zprávou pro odběratele, ale zároveň jasným důkazem, že o výši jejich plateb rozhoduje i momentální politické rozpoložení vlády.
To samo o sobě není nutně problém. Tím je spíš nedostatek transparentnosti a dlouhodobé předvídatelnosti. Domácnosti se v krátkém čase dozvídají protichůdné informace a jen obtížně se orientují v tom, co je trvalý trend a co jednorázová úprava. K tomu se přidává fakt, že regulovaná složka je jen částí celkového účtu – a že skutečné rozdíly v platbách často vznikají v obchodní části ceny. Zákazníci s nevýhodnými smlouvami mohou za stejný objem elektřiny platit výrazně více než jejich sousedé, aniž by si toho byli vědomi.
Celá debata o cenových výměrech tak odhaluje hlubší systémový problém české energetiky: Chybí srozumitelný příběh, který by vysvětlil, proč transformace stojí tolik peněz, kdo je platí a co za ně společnost získá. Bez této debaty hrozí, že i rozumná a potřebná rozhodnutí budou veřejností vnímána jako chaotická a nespravedlivá.
Energetická transformace je běh na dlouhou trať. Pokud má mít podporu domácností, nestačí jen upravovat cenové výměry podle aktuální politické situace. Je potřeba otevřeně říct, kolik bude stát, kdo ji zaplatí – a hlavně proč se bez ní neobejdeme.
