Článek
Zdánlivě nesouvisející kauzy Venezuely a Grónska jsou symptomem procesu, který z další perspektivy výrazně komplikuje už tak naivní snahy EU o překotnou dekarbonizaci. Nejpozději útokem na Ukrajinu v roce 2022 vstoupila EU do nového období, v němž nutně dojde k masivní hodnotové transformaci. Jejím výsledkem bude, že velká většina závazků z Green Dealu ustoupí stranou a přinejmenším velmi nákladná energetická část Zelené dohody pro Evropu dramaticky zpomalí. Proč?
Problémy, které EU řešila v letech hojnosti před brexitem a rusko-ukrajinskou válkou jsou z pohledu současnosti směšné. Nyní jsme v situaci před možným silným oslabením NATO prostřednictvím sice pochopitelných, ale děsivých ambicí USA ovládnout Grónsko. A to poté, co z neméně pochopitelných důvodů prakticky ovládly Venezuelu.
Vše se děje na pozadí vleklé imigrační krize, stárnutí populace, obřích dluhových fiskálních stimulací, dramatického oslabování průmyslové produkce v EU a nově také řádově větší potřeby budovat vlastní obranu v podobě armády 21. století. To vše jsou náklady, na to vše také potřebujeme vydělat peníze. Abychom je vydělali, nebude stačit jen obnovit pragmatismus v energetice. Bude nutná změna hodnotového řetězce, abychom ve společnosti obnovili touhu vyrábět a bránit se, nikoli jen konzumovat a nechat se zabezpečit zvenčí. Jak konstatuje například zpráva bývalého guvernéra Evropské centrální banky Maria Draghiho, špatně navržená dekarbonizace dramaticky zvyšuje náklady na energetiku a ničí konkurenceschopnost průmyslu.
Některá fakta. Zaprvé: Rusko je nepřítel – přímo usiluje o destrukci EU. Zadruhé: Čína není přítel – ohrožuje EU levnou konkurencí ekonomicky a dlouhodobě potenciálně i existenčně. Zatřetí: USA se přinejmenším střednědobě stávají nespolehlivým spíše známým než přítelem, který EU přinejmenším nepodporuje. Začtvrté: další přesun výroby z EU do Číny a spol. bude znamenat zvýšení globálních emisí, protože Čína, Indie a další rozvojové země na emise řádově více „kašlou“. Zapáté: emise skleníkových plynů EU jsou na úrovni šesti procent těch světových. Zašesté: Podíl větru a fotovoltaiky na hrubé spotřebě energie v EU je po tom všem stále jen pět procent.
Dnes z nové perspektivy vidíme jasněji než kdy dříve, že nedávno schválené cíle EU na redukci emisí skleníkových plynů o 90 procent mezi roky 1990 a 2040 a totální eliminace emisí k roku 2050 jsou čirou utopií. Aktuálně jsme na snížení okolo 40 procent a vyčerpali jsme převážnou část realizovatelného potenciálu. Kdo první jasně a hlasitě řekne císaři, že je nahý? EU si pomalu začíná vážně připouštět gradaci problémů ekonomiky a fatální ztrátu konkurenceschopnosti průmyslu, kterou sice pořád opatrně, ale už naléhavě pojmenovává například již zmíněná Draghiho zpráva.
Utopicky rychlé plány energetické transformace a dekarbonizace reálně erodují. Připouští se nižší cíle, dovolují se fosilní paliva, mění se názor na jádro, výrazně se dotuje energeticky náročný průmysl. Vše to je ale jen začátek procesu otáčení kormidlem velké lodi, na jejíž palubě se stále sní a tančí.
Během několika let i aktivisté změní cíle svého snažení a více důrazu dostane obrana Evropy, jejích hodnot, její bezpečnosti. Bude čím dál těžší bojovat za nesmyslně rychlou a sebevražednou energetickou transformaci v situaci nutného boje na frontě makroekonomiky, demografie a vojenství. To přinese nový problém, a sice hrozbu velkého překmitu na opačnou stranu. Už se to děje, sílí až absurdní odpor ke všemu zelenému. Za pár let my kritici nesmyslně rychlé dekarbonizace a obhájci pragmatické modernizace budeme muset hájit její zachování.
Stále je ale před námi několik let, přinejmenším do zvolení nového europarlamentu. Budou to léta, v nichž si můžeme klást třeba tyto otázky: Od kterého (ne)přítele budeme brát zemní plyn a ropu (protože na jádro nejsme připraveni a obnovitelné zdroje potřebují desítky let času)? Budeme dál financovat ekonomicky neefektivní mikro a malé fotovoltaiky nebo začneme skutečně snižovat emise podporou větru, jádra a plynu? A přepíše nová politická realita vědecké prognózy globálních změn klimatu? No, když už nic jiného, alespoň uvidíme, jak moc byla věda dosud politicky nezávislá.
