Kuba cítí nebezpečí. Pořádá vojenské manévry a diktátor mění zvyky

Na záběrech kubánské státní televize se objevuje troska jakéhosi objektu pod hlučnou palbou. Vidět je i tank, vrtulník a několik motocyklů s ozbrojenými vojáky. Výjevu ze židlí přihlíží vedení země včetně prezidenta Miguela Díaze-Canela.

Ten si po skončení manévrů bere mikrofon a nastoupené jednotce řekne, že nejlepším způsobem, jak se „vyhnout“ případné vojenské agresi ze strany USA, je „imperialistům ukázat, jakou cenu by zaplatili“.

Díaz-Canel se na veřejnosti proti svým zvyklostem začal objevovat v olivově zelené uniformě. Tu navlékl po dopadení venezuelského socialistického vůdce Nicoláse Madura, který ideologicky spřátelenou Kubu zásoboval ropou a pomáhal tak už téměř 70 let starou kubánskou revoluci držet při životě.

Havana se - s ohledem na výroky amerického prezidenta - obává, že by mohla být brzy další na řadě. Donald Trump mluví o dominovém efektu: po oslabení Venezuely věří, že kubánský režim je u konce.

Počítá dokonce s pádem castrismu do konce tohoto roku. Nevyloučil přitom vojenský úder proti Kubě, zatím ale podle svých slov bude sledovat, jak se režim hroutí právě kvůli nedostatku potravin, základních potřeb a paliva.

Faktem je, že se zásoby venezuelské ropy povážlivě tenčí. I proto je kubánská armáda považována za příliš slabou, než aby dokázala čelit té americké, nejmocnější a nejmodernější na světě.

V žebříčku organizace Global Firepower (GFP), která analyzuje sílu jednotlivých armád, se Kuba za rok 2025 ocitla na 89. místě z celkového počtu 193 sledovaných zemí světa.

Nízké umístění experti z GFP vysvětlují zastaralými zbraněmi, často ještě z dob Sovětského svazu, neschopností režimu získávat náhradní díly pro tuto techniku, natož provést jakoukoliv modernizaci. Závažným problémem pro armádu zůstává už jednou zmíněný nedostatek pohonných hmot.

Kubánská blogerka a zakladatelka prvních digitálních novin na ostrově Yoani Sánchezová nicméně nedávno v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekla, že režim bude mít pro svou armádu, policii a tajné služby vždy dostatek paliva, a to klidně i na úkor chodu nemocnic.

„Pokud se castrismus ocitne v dilematu, zda udržet v chodu nemocnice a základní služby, nebo dodávat palivo tajné policii, armádě a vrchnosti, aby si udržel kontrolu, bezpochyby se rozhodne pro druhou možnost, tedy udržet represivní aparát v chodu, i kdyby měly miliony Kubánců žít v temnotě a bez veřejné dopravy,“ uvedla.

Podle novinářky je castrismus sice „křehký“, v minulosti už ale několikrát prokázal schopnost přežít i ty největší krize včetně takzvaného zvláštního období, kdy na počátku 90. let ostrov přišel o pravidelné dodávky ropy ze Sovětského svazu a zemi hrozil hladomor.

A jak dodávají odborníci z GFP, neměla by se podceňovat nakonec ani kubánská armáda.

„Kuba si udržuje vysoký poměr aktivního a záložního personálu díky povinné branné povinnosti a celostátní síti lidových milic. Stát může rychle mobilizovat velké množství vojáků pro obranu území, což jakoukoli potenciální invazi ze zahraničí činí nákladnou,“ stojí také ve zprávě z roku 2025.

Otázkou nicméně zůstává, zdali by tito vojáci podobně jako ti venezuelští opravdu proti americkému úderu či přímo invazi pozvedli zbraně.

„Tenhle ostrov se po desetiletí utápí v nostalgii při vzpomínkách na vítězství revoluce a bojů v Zátoce sviní. Je to všechno jen fasáda, pustá rétorika, kdyby došlo na lámání chleba, Američani by nás rozprášili,“ řekl Seznam Zprávám nejmenovaný člen kubánské opozice.

Odmítl sdělit své jméno, protože kritika kubánské armády v době, kdy je ostrov oficiálně ve „válečném stavu“, se rovná velezradě a dlouhodobému vězení.

Disident dodává, že při pohledu na statisícová kubánská vojska z dob éry Fidela Castra, jež dokázala v Africe bojovat za marxistické vůdce, je současná armáda v „žalostném stavu“. Podle disidenta ji navíc vede „gerontokracie“, neboli vojáci v pokročilém věku požívající privilegií a luxusu.

Novinářka Sánchezová ve svém nedávném textu v souvislosti se „zašlou slávou“ kubánské armády upozornila na vysoký věk politického a armádního velení země.

Připojila fotografii vůdců, kteří se před několika týdny zúčastnili smuteční ceremonie za padlé kubánské agenty. Ti zemřeli při snaze ochránit Nicoláse Madura před americkým komandem. Maduro svou prezidentskou ochranku složil jen z Kubánců, protože jim údajně zcela důvěřoval.

V první řadě při smuteční pietě mimo jiné stáli Raúl Castro (94 let), Díaz-Canel (65 let), José Ramón Machado (95 let) či Salvador Valdés Mesa (81 let). Na ceremonii přitom chyběl Ramíro Valdés (93 let), který stále zastává vládní funkci - je zástupcem premiéra.

Valdés společně s výše uvedeným Ramónem Machadem a samozřejmě Raúlem Castrem jsou posledními z členů takzvané Generace hrdinů, kteří s Fidelem Castrem v roce 1959 svrhli diktátora Fulgencia Batistu.

„Kubánskému režimu teď rozhodně chybí charismatická osobnost Fidela Castra. Ten by ještě možná dokázal Kubánce i část světa skutečně zmobilizovat. Jeho následovníci rozhodně ne. Ti už opravdu žijí jen minulostí, “ poznamenává opoziční politik.

Faktem je, že odkazů na časem zaváté partyzánské časy je na ostrově víc než dost. Všude lze zahlédnout například portréty Che Guevary a Camila Cienfuegose, dvou velitelů Fidelovy armády z 50. let minulého století. Oba partyzáni jsou už 60, respektive 70 let po smrti.

Na Generaci hrdinů nicméně pravidelně odkazuje Díaz-Canel. Do čela země ho mimochodem po dlouhém zvažování vybrali z celé řady kandidátů samotní bratři Castrovi. Volba na něj údajně padla pro jeho disciplínu, pragmatický postoj kombinovaný s revolučním zápalem a oddaností Fidelovi a Raúlovi.

Díaz-Canel se nedávno svěřil, že on už každopádně představuje „jen civilní“ vedení země. Hrdiny revoluce, kteří se účastnili bojů, označuje za nesmrtelné a hodné úcty. I proto zřejmě do čela Kuby symbolicky jmenoval právě Raúla Castra, dlouholetého ministra obrany a prezidenta země.

Yoani Sánchezová si Raúlovy častější výstupy na veřejnosti vedle propagandy vykládá i jako možný signál, že se ve vedení země „něco dramatického děje“.