Článek
Byla to děsivá rovnice, na které spočívala stabilita studené války. Po její většinu měl Sovětský svaz společně se svými vazaly z Varšavské smlouvy obrovskou vojenskou převahu nad západoevropskými demokraciemi. Měl navíc i přesné plány, jak blahobytný severozápadní cíp Euroasie dobýt a podrobit diktátu Moskvy.
Páni Kremlu ale také museli počítat s tím, že pokud zavelí k útoku, hrozí jim nejděsivější myslitelná odveta – útok jaderného arzenálu Spojených států, miliony mrtvých a úplný zánik lidské civilizace.
Už v průběhu studené války zároveň řešili Konrad Adenauer, Charles de Gaulle a další evropští státníci bolavou otázku: je tato hrozba věrohodná? Bude stát americkému prezidentovi záchrana Evropy za jadernou apokalypsu? Proč by měl svobodu obyvatel Francie nebo Dánska chránit za cenu vyhlazení obyvatel amerických velkoměst?
Otázky, které se ruskou otevřenou agresí proti Ukrajině a hybridní ofenzívou proti Evropě vrací s novou intenzitou. Vedení Kremlu podle řady zpráv tajných služeb opět zvažuje otestování evropské obrany. A Evropané se znovu ptají, zda nad každým centimetrem evropského území stále ještě visí ochranný jaderný deštník USA.
Umírat za tuleně
„Jen nepolepšitelní optimisté věří, že je Donald Trump ochotný bránit Evropu a riskovat přitom jadernou válku na svém území.“ Mrazivá věta z titulního článku vlivného německého magazínu Der Spiegel. Ten vyšel jen krátce poté, co eskalovaly Trumpovy hrozby anexí Grónska.
Pravda, od té doby se atmosféra proměnila. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci vystoupil americký ministr zahraničí Marco Rubio s projevem, který přinejmenším svým tónem měl Evropany uklidnit. Neméně důležitá byla i mise Elbridge Colbyho, vlivného náměstka amerického ministra obrany. Ten zdůraznil: Washington sice po Evropanech chce, aby více investovali do konvenční obrany, americký jaderný štít se ale nad Evropou klene dál.
Jenže ani tato slova evropské politiky zcela neuklidnila. Volání po jaderné suverenitě starého kontinentu zní z mnoha azimutů. „Polsko by mělo zahájit práci na jaderné obraně,“ prohlásil polský prezident Karol Nawrocki. „Proč ne? Jaderná obrana by nám dala jiné možnosti,“ dodal v Mnichově lotyšský premiér. A o suverénní evropské jaderné moci mluvili ve svých mnichovských projevech jak Emmanuel Macron, tak Friedrich Merz.
Jde o reakci na scénáře, které simulovalo v minulých měsících hned několik „válečných her“. Jejich společné rysy znějí následovně: Rusko zaútočí na některé ze slabých míst v evropské obraně. Může to být estonská Narva, litevské pohraničí či některý z odlehlých norských ostrovů. Odborníci dospěli k přesvědčení, že Moskva by dokázala Západ v této partii porazit – i proto, že USA by neriskovaly střet s jadernou velmocí.
Trumpova vláda, která se často netají nechutí k současné Evropě, by si musela položit otázku, zda riskovat konec světa kvůli některému z pobaltských měst či arktickému ostrovu, obývanému převážně tuleni. Evropané by se zase bez americké opory a tváří v tvář gigantické jaderné převaze Ruska ocitli v pozici vydíratelné oběti.
Evropské jaderné menu: vysoké ceny, pochybná kvalita
Odpověď na tuto hrozbu se zdá být nabíledni. Evropské státy patří mezi nejsilnější ekonomické i technologické mocnosti světa. Na jejich prahu stojí agresivní jaderné impérium. Evropa tedy má jak schopnost, tak důvod obstarat si jaderný arzenál. Mnoho pozorovatelů argumentuje osudem země, která se svých jaderných zbraní vzdala za zdánlivě neotřesitelné bezpečnostní záruky: Ukrajiny.
Detailní analýza, se kterou vstoupila do hry skupina předních odborníků na dané téma, ale ukazuje mnohem komplikovanější obrázek. Vědci veřejnosti předestřeli možnosti, které před Evropou leží. A v podstatě se jedná o sled variant špatných a ještě horších.
Patří mezi ně i ta první, na první pohled nejjednodušší: využít a rozšířit jaderný arzenál, který Evropané v rukou už mají – francouzský a britský. Plán zahrnout pod ochranu britských a francouzských jaderných sil celý kontinent má ale víc háčků, než by se na první pohled mohlo zdát.
V první řadě, pokud by mělo jít o zcela suverénní nástroj, bylo by třeba z něj rovnou vyloučit Velkou Británii. „Musíme si přiznat, jak moc jsme v oblasti servisu, vývoje a možného nasazení využití našeho jaderného programu závislí na americké podpoře a dobré vůli,“ konstatuje bývalý velitel britského námořnictva a také bývalý ministr Alan West.
Rakety na britských jaderných ponorkách jsou americké, musí se pravidelně vracet do Spojených států kvůli údržbě a jejich hypotetické nasazení je závislé na amerických zpravodajských informacích.
To Francie se bez americké pomoci obejde. O „poevropštění“ tamních jaderných zbraní navíc už několikrát mluvil i sám Macron. To ale zdaleka neznamená, že by se francouzský prezident v dohledné budoucnosti vzdal svého výsostného práva: rozhodovat o nasazení „Force de frappe“.
„Ať se stane cokoliv, nasazení našich jaderných zbraní zůstane vždy v rukou francouzského prezidenta,“ prohlásil kategoricky Macron. A skutečně by v Paříži začali uvažovat o stisknutí červeného tlačítka, pokud by šlo o suverenitu a bezpečí dejme tomu Lotyšska nebo České republiky?
Za realistické označují odborníci větší zapojení dalších evropských zemí, v první řadě Německa, do cvičení francouzských jaderných sil. Berlín by mohl poskytnout třeba své vzdušné tankery pro doplňování paliva strojů Rafale, které slouží jako nosiče jaderných střel. To by mohlo být vnímáno jako signál, že francouzské nukleární hlavice hájí nejen domácí zájmy. Jak ale konstatoval německý kancléř, „zatím jsme se dohodli jen, že spolu budeme mluvit“.
„Národní bomby.“ Drahé a nebezpečné
Francouzská jaderná výzbroj má ještě jednu podstatnou nevýhodu – je o řád slabší než ta, kterou disponují Rusko nebo USA. V současnosti Paříž vlastní asi 290 jaderných hlavic. Jaderné mocnosti prvního řádu jich mají výrazně víc než 5 tisíc.
Hlavní důvod je prostý: nejen vývoj, ale i udržování jaderného odstrašení je extrémně drahou záležitostí. Pro Francii představuje jaderný program významnou finanční zátěž a tvrdý oříšek by znamenal i pro další pretendenty atomového klubu. I kdyby jím bylo Německo, největší evropská ekonomika.
„Obrovské překážky při výstavbě skutečně věrohodného a nezávislého jaderného odstrašení se často podceňují,“ upozorňují experti ve své analýze. Jinými slovy, často se veřejná diskuze omezuje na to, co filmoví diváci dobře znají například z filmu Oppenheimer: na samotný vývoj jaderné nálože.
Funkční jaderné odstrašení ale neznamená mít v rukou bombu. Vyžaduje také schopnost ji použít – a to zejména v případě, že nepřítel udeří první.
Schopnost „druhého úderu“ je páteří vzájemné rovnováhy mezi jadernými mocnostmi. Proto také USA a Rusko udrží v pohotovosti tzv. „jadernou triádu“, tedy nosiče v pozemních odpalištích, na palubách ponorek i letounů. Jde o pojistku proti ochromujícímu nepřátelskému úderu.
Pro nováčky v jaderném klubu jsou tedy nutnou vstupenkou nejen jaderné hlavice, ale také jejich miniaturizace, nosiče, bezpečné uskladnění, odolná velitelská a zpravodajská struktura či servis. A také odpovědi na zdánlivě exotické otázky typu, kdo vydá pokyn k odpalu, když z prezidentského paláce zbydou kouřící trosky a sám prezident bude mezi mrtvými.
Seznam položek je dlouhý a u každého by se kupily sumy v řádu miliard až desítek miliard eur. Tyto prostředky by pak třeba v případě Německa nebo Polska bolestně chyběly při bezodkladně nutné výstavbě konvenčních vojenských sil.
Kromě finančních nákladů by navíc do hry vstoupily náklady politické. Představme si, že by německý kancléř posvětil vývoj vlastní jaderné zbraně. Nejenže by tím vědomě porušil hned několik mezinárodních smluv, ale zřejmě by neuklidnil ani své evropské sousedy.
Atomové hlavice Made in Germany by sice nyní primárně vznikaly jako pojistka proti agresivnímu Rusku. Co když se ale jednoho dne v Berlíně ujme moci vláda vedená Alternativou pro Německo, jejíž předseda označuje Polsko otevřeně za „možné nebezpečí“? Chtěla by mít Varšava souseda s novým sebevědomím a jadernými svaly? A s jakými pocity by Evropa případně přihlížela polsko-německému závodu o zisk jaderné zbraně?
„Eurobomba“ a rotující červené tlačítko
Společně vyvíjená a kolektivně spravovaná evropská jaderná síla není divokým výplodem posledních krizových let. Mluvilo se o ní už v době studené války, a to ze stejného důvodu jako teď: kvůli obavám, že by se USA z Evropy stáhly a nechaly ji napospas agresi Moskvy.
Podle autorů zmiňované studie má tato varianta podobné slabiny jako pokus o vývoj „národních“ jaderných zbraní – a k tomu některé navíc.
O „společném evropském odstrašení“ se živě diskutuje v Evropském parlamentu či v akademických kruzích, svého hlasitého stoupence má například v Manfredu Weberovi, předsedovi evropských lidovců. Podobné úvahy ale většinou zkrachují na základní otázce: Kdo by měl v rukou pověstné červené tlačítko? Kdo by měl oprávnění použít jadernou zbraň a potenciálně také spustit jadernou apokalypsu na celém území Evropy? Má to být předseda Evropské komise? Hlava budoucí evropské federace, jejíž vznik je ve hvězdách? Nebo by tato potenciálně fatální pravomoc rotovala mezi evropskými státy?
A co víc, pokud by nemělo jít jen o poevropštění francouzského a britského jaderného arzenálu, ale o společný vývoj nových kapacit, bylo by naivní si myslet, že Evropané by ve stínu ruské hrozby opustili žabomyší spory a táhli za jeden provaz. Takový projekt by byl mnohem náročnější než třeba pokus o vývoj společného bojového letounu páté generace, který právě v těchto dnech naráží do zdi vzájemné rivality mezi evropskými výrobci.
Vědci k těmto sotva řešitelným problémům přidávají ještě další. Vznik „eurobomby“ by neprošel bez povšimnutí jak USA, tak Ruska. Posledně jmenovaný hráč by mohl usoudit, že bude lepší sáhnout k preventivnímu úderu dřív, než mu za humny vyroste další jaderný soupeř.
Nerozházet si Američany a potichu pracovat
„Evropa stojí před velmi nepříjemnou realitou: v současném světě jaderných sil nemá před sebou žádné dobré možnosti – jen výčet špatných a méně špatných alternativ.“ Takto kategoricky zní závěr vědeckého exposé.
Pro dohlednou dobu mají její autoři pro evropské politiky střízlivou radu: americkou jadernou ochranu nic nenahradí, alespoň v následujících letech. Ta podle nich totiž stojí na „nesrovnatelných vojenských schopnostech, hluboce zakořeněné institucionální kooperaci v rámci NATO a desetiletích sdílené operační praxe“.
Zároveň se ale evropští politici nemají nechat ukolébat. Rozkol se Spojenými státy je reálný a není vyloučeno, že se bude prohlubovat.
Evropským lídrům proto vědecký panel doporučuje chůzi po tenkém laně. Na jedné straně se snažit alespoň pro následující léta udržet Američany v Evropě. Na straně druhé ordinují místo dramatických prohlášení tichou debatu o „evropské bombě“ a nenápadnou a poctivou práci na možné náhradě za americké jaderné odstrašení. S vědomím, že toto úsilí bude trvat řadu let a bude v každém případě velmi nákladné.
A zároveň by mělo být chování Evropy diplomaticky citlivé, aby nevystrašilo Washington a nepřispělo k dalšímu odcizení Starého a Nového světa.
