Ropa pro Čínu, bitcoin pro režim – jak funguje íránská ekonomika

Středobodem íránské ekonomiky zůstávají ropa a zemní plyn. Země má třetí největší potvrzené zásoby ropy na světě a více ložisek plynu má jedině Rusko. Těžba a zpracování fosilních paliv tvoří více než třetinu íránského HDP.

Íránští těžaři přitom čelí mezinárodním sankcím, které jim svazují ruce při hledání obchodních partnerů. Přes 80 procent loni vyvezené ropy putovalo do Číny, pro kterou je Írán jedním z klíčových dodavatelů této suroviny. Stojí za více než osminou čínské spotřeby.

Vzhledem k velkému objemu íránské těžby to ale nestačí a Teherán trápí přebytky zásob, na které mu pozemní zásobníky nestačí. Na mořích má proto „stínovou flotilu“ tankerů, kterými se jednak snaží obejít sankce, ale zároveň tím řeší i problémy s uskladněním.

„Západní sankce donutily Írán ke skladování části vytěžených zásob. Tankery stále víc vynahrazují omezený počet skladů na pevnině,“ sdělil portálu Economies.com Andreas Goldthau z univerzity v Erfurtu, podle kterého je těžební sektor v Íránu dlouhodobě podfinancovaný a chybí mu přístup k moderním technologiím.

„Obrovské množství íránské ropy je teď u břehů Malajsie,“ dodal Goldthau. Tankery tam prý vyčkávají na moment, až bude jejich vykládka někde vůbec možná. Část plavidel je ale i v Perském zálivu, a jedno z nich se nejspíš stalo terčem vlastní palby.

Loď Skylight, která je podle USA součástí íránské „stínové flotily“, byla v neděli zasažena během plavby v Hormuzském průlivu. Ománské úřady, které spustily operaci na záchranu posádky, o původu výbuchů nemají žádné důkazy.

Jen krátce před explozemi ale z íránského území vzlétly drony mířící právě k oblasti, kde byla Skylight. Teherán se obecně snaží zastavit dopravu v průlivu, který je pro ropné tankery v regionu zásadní, a pokouší se tam vyvolat obavy z potopení lodí.

Země i přes velké nerostné bohatství čelí energetické krizi. Řada regionů zůstávala už před začátkem úderů i několik hodin denně bez proudu. Na vině byla nejen nedostatečná infrastruktura, ale také aktivity íránských Revolučních gard.

Organizace – která během amerických a izraelských úderů přišla o špičky velení – je mnohem víc než jen ozbrojenou složkou islamistického režimu. Postupně se rozrostla v dominantní ekonomickou sílu, která vládne řadě klíčových odvětví. Od těžby ropy, přes správu přístavů, až po zbrojní průmysl či logistiku.

USA i EU označují gardy za teroristickou organizaci, která mimo jiné finančně podporuje bojůvky v řadě zemí Blízkého východu. Zároveň je ale klíčová i pro udržení íránského režimu v chodu.

Gardistům se v devadesátých letech otevřely dveře k obřím státním zakázkám a postupně vytvořili strukturu ne nepodobnou velkému koncernu. Jeho správu provází vysoká míra korupce – jen teheránské radnici zmizelo při obchodování s gardami několik miliard dolarů – i stále větší kontrola nad příjmy celého vládnoucího režimu.

Tento „stát ve státě“ mimo jiné spravuje íránská centra na těžbu kryptoměn. Právě jejich vysoká spotřeba elektřiny dlouhodobě přispívala k blackoutům, na které doplácely domácnosti v řadě regionů. Gardisté stojí podle analytické společnosti Chainalysis za polovinou íránského trhu s alternativními platidly a zejména pomocí bitcoinů mohou obcházet sankce.

„Národní státy se snaží kryptoměny využívat už nějakou dobu, ale teď se to děje v úplně jiném měřítku,“ komentuje to Andrew Fierman z Chainalysis.

Teherán podle deníku Financial Times našel v těchto platidlech i pomyslnou náhradu za valuty. Cizím vládám nabízí prodej zbraní – včetně balistických raket nebo dronů – a namísto platby v klasické měně se spokojí například s bitcoiny. Případným zájemcům to usnadňuje situaci. Uzavřením obchodu v dolarech by porušili sankce a západní země by je pak mohly odstřihnout třeba od svých bankovních služeb.

Spojené státy už loni uvalily sankce na mezinárodní síť, která byla údajně napojená na íránskou armádu a své obchody prý udržovala v chodu kombinací kryptoměn, firem v daňových rájích a neprůhledné struktury financování.

Alternativní platidla jsou populární také u íránské veřejnosti. Oficiální měna, rijál, totiž dlouhodobě ztrácí na hodnotě.

Írán až do víkendových úderů zdaleka nebyl izolovaný. Islamistické vedení udržovalo vztahy s řadou zahraničních partnerů – mezi kterými byly paradoxně i země, na které v posledních dnech dopadají íránské drony a rakety. Teherán až donedávna obchodoval se Spojenými arabskými emiráty a s Katarem – se kterým ho spojuje i obří ložisko plynu v Perském zálivu.

Roli klíčového partnera sehrávala Čína, která v Íránu vedle nákupu ropy pracovala i na projektech spojených s někdejší vizí Nové hedvábné stezky.

V zemi se angažovali také investoři z Turecka a rostla spolupráce s Ruskem. Obě země spojuje společný jmenovatel v podobě mezinárodních sankcí. Moskva s Teheránem loni podepsaly vzájemnou smlouvu o strategickém partnerství – ve které ale i přes spolupráci ve zbrojení a údajném boji s terorismem chyběla doložka o vzájemné obraně.

Rusko si od Íránu dříve kupovalo nechvalně známé drony Šáhid. Později ale spustilo jejich licenční výrobu na vlastním území a - jak komentují opoziční Moscow Times - hrozící pád íránského režimu by pro ruské válčení na Ukrajině nemusel mít žádný zásadní dopad.

Podle Nikity Šmagina, politického analytika a odborníka na Írán, se vzájemné vztahy v poslední době proměnily.

„Vrchol toho, kdy byl Írán pro Rusko významným vojenským partnerem, je dávno pryč. Tak to bylo v letech 2022 a 2023,“ uvedl Šmagin pro portál Euronews. Moskva se z pozice zákazníka dostala na úroveň dodavatele.

„Týká se to řady systémů, jako jsou letadla Su-35 nebo útočné vrtulníky Mi-28,“ dodal Šmagin, podle kterého si Íránci od Ruska nejspíš kupovali také obrněná vozidla nebo vybavení pro elektronický boj.

Ještě před několika lety nebyl Írán izolovaný ani od západních ekonomik. Před znovuzavedením sankcí, kterými chtěly západní země podkopat jaderné ambice Teheránu, v Íránu ve velkém investovaly i firmy z Evropy, zejména z Francie.

Ještě v roce 2017 měl v Íránu velké plány energetický koncern Total Energies, který tam investoval do rozvoje těžby plynu. Francouzská firma byla po mnoha letech prvním zahraničním těžařem, který se chtěl do země vrátit.

A podobné ambice měly i francouzské automobilky. Renault měl v Íránu už od roku 2004 společný podnik s tamním státním koncernem. Od firmy s názvem Renault Pars se ale automobilka po opětovném uvalení sankcí distancovala a nyní nemá nad společností žádnou formální kontrolu.

Obchod s Íránem udržovaly i některé české firmy. Podle dat Českého statistického úřadu tam loni vyváželi zejména strojaři. Největší položkou v rámci exportu do islámské republiky byl prodej průmyslových laboratorních pecí za skoro 200 milionů korun.

Tamní firmy si z Česka nakoupily třeba i jíl téměř za 80 milionů korun nebo krevní zásoby za 59 milionů korun. V tomto kontextu lze připomenout, že Írán mezi lety 2024 a 2025 postihlo několik silnějších zemětřesení.

Dovozu íránského zboží do Česka naopak vládly pistácie, které jsou pro tamní zemědělství obecně jednou z hlavních exportních komodit. Na ořechové plody se nevztahují sankce a Írán je pro zahraniční potravináře důležitým partnerem.

Země je po Spojených státech největším vývozcem pistácií na světě. Z pohledu státní kasy ale jejich export nepřináší zdaleka tolik příjmů jako ropa a plyn. V rámci celkové obchodní bilance tvoří ořechy jen necelé procento íránského exportu. Tomu jasně dominovala fosilní paliva – přestože jeho odběratelů bylo kvůli sankcím jen pomálu.