Evropa je teď největším poraženým, říká o proměně světa známý politolog

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od návratu Donalda Trumpa do Bílého domu zažívá svět otřesy. Na jedné straně se Evropa vzpamatovává z propadu transatlantické spolupráce, na té druhé pak Írán během americko-izraelských úderů přišel o nejvyššího vůdce a celý Blízký východ se ocitl ve válce. Vedle toho pokračuje válka na Ukrajině a západní vlády se potýkají s rostoucí podporou krajně pravicových stran.

„Pro Evropu je hlavním příběhem to, že nebyla připravená na tak radikální odklon americké politiky od morálky a liberalismu. Samozřejmě existovalo očekávání, že vztahy s Trumpovou administrativou budou odlišné než s Bidenem nebo předchozími vládami. Myšlenka ale byla, že máme tolik strategických zájmů, že jsme spojenci a Amerika zde zůstane,“ říká k proměně světového řádu přední evropský politolog Ivan Krastev.

„Dnes vidíme změnu. Naše vztahy se nevrátí do předchozí podoby, protože význam Evropy v americkém strategickém myšlení se mění – a to je legitimní,“ dodává.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví také o tom, proč Evropa – kterou dříve označoval za vítěze uspořádání po studené válce – dnes ztrácí jistotu, nebo o tom, jak křehká je současná demokracie.

V posledních letech sledujeme rozhoření nových válek, rostoucí napětí mezi velmocemi i ochlazení transatlantických vztahů. Jaké emoce ve vás vyvolává stav světa?

Nedávno jsem četl o jednom anglickém protestantském knězi ze 17. století, který svým posluchačům říkal: „Žijeme v časech otřesů a ty otřesy se dotýkají úplně všeho.“ Mám pocit, že dnes se nacházíme ve velmi podobné situaci.

Kamkoli se podíváme, mám pocit, že narážíme na nějakou krizi. A myslím si, že kanadský premiér Mark Carney měl pravdu, když řekl: „Nejde o přechod, jde o zásadní změnu.“

Těžko se asi dá popřít, že velká část těchto změn vychází od amerického prezidenta Donalda Trumpa, který se loni vrátil do Bílého domu.

Ano, Trumpova administrativa je revoluční vláda. Můžete mít revoluci rádi, nebo ne. Pro revoluční vlády je ale zásadní, že mají odlišnou představu o čase a věci se dějí velmi rychle.

Za druhé, prezident Trump se rozhodl zásadně změnit identitu Spojených států. Pokud byla dříve Amerika vnímána jako liberální hegemon, který zabezpečoval globální pořádek po druhé světové válce a zejména po konci studené války, Trumpovo stanovisko je nyní: „Amerika není lepší než ostatní, ale je silnější než ostatní.“

Z tohoto pohledu redefinoval americkou výjimečnost – ne jako morální nebo liberální, ale jako výjimečnou moc. To ale nestačí k udržení pořádku.

Mluvíme spolu krátce poté, co Spojené státy a Izrael podnikly útok na Írán. V něčem je to bezprecedentní situace, kdy jedna země zabila lídra té druhé. Myslíte si, že tenhle konflikt bude mít dopady na světové uspořádání, jak ho dnes známe?

Dokud válka neskončí, vlastně nevíme, co nového přesně utváří nebo co ze současného přetváří. Je ale zřejmé, že to bude mít velký dopad - a některé jeho projevy už vidíme. Vidíme je například na cenách ropy. Zároveň je patrné, že se konflikt stále více mění v regionální válku.

První otázkou tedy je, jak dlouho to bude trvat. A druhou, jak to vlastně skončí. Spojené státy a Izrael jsou samozřejmě velmi efektivní, pokud jde o ničení některých íránských kapacit. Jak ale říkával zesnulý americký senátor John McCain: „Nepamatujeme si případ vojáka, který by se vzdal letadlu.“

Co se tedy stane v Íránu poté? Kdo tam bude u moci? Existuje riziko, že by se země mohla územně rozpadnout? Nezapomínejme, že jde o velmi etnicky různorodou společnost.

Další otázkou je, jak to ovlivní sousední státy. A pak je tu také ekonomická rovina: kombinace obrovských investic do umělé inteligence, obav z nové energetické krize a strachu z inflace. Pokud by se válka protáhla, mohlo by to mít velmi negativní ekonomické dopady.

Kde v tom všem dneska stojí Evropa? Přece jen v posledních třiceti letech pro ni znamenaly dobré vztahy se Spojenými státy jednu z nejdůležitějších konstant nutných pro prosperitu.

Pro Evropu je hlavním příběhem to, že nebyla připravená na tak radikální odklon americké politiky od morálky a liberalismu. Samozřejmě existovalo očekávání, že vztahy s Trumpovou administrativou budou odlišné než s Bidenem nebo předchozími vládami. Myšlenka ale byla, že máme tolik strategických zájmů, že jsme spojenci a Amerika zde zůstane.

Dnes vidíme změnu. Naše vztahy se nevrátí do předchozí podoby, protože význam Evropy v americkém strategickém myšlení se mění – a to je legitimní.

Amerika se navíc mění. Nezapomínejme, že po druhé světové válce, když Amerika a Evropa budovaly své vztahy, velká část americké populace pocházela z Evropy. Mnoho amerických vojáků, kteří bojovali v Evropě, bralo Evropu jako něco víc než vzdálenou geografii. Dnes je to jiné.

Není překvapením, že pro současnou administrativu je podle její Strategie národní bezpečnosti důležitější Latinská Amerika než Evropa. To je v pořádku – jsou to pro ni legitimní zájmy.

Co vás ale překvapilo v chování americké administrativy vůči Evropě?

Překvapila mě připravenost americké administrativy zasahovat do domácí politiky evropských demokracií. To ukázala hlavně slavná řeč (viceprezidenta) J. D. Vance v Mnichově. Šlo o otevřenou podporu krajní pravice v Evropě, což výrazně mění vztahy.

Další úroveň napětí vzniká rozhodnutím americké vlády neumožnit regulaci amerických ekologických firem, což má velmi negativní dopad na domácí politiku evropských demokracií.

Jak to ovlivňuje politickou rovnováhu v Evropě?

Tato napětí se mohou vyvíjet různými směry. Například během situace kolem Grónska bylo jasné, že ani evropská krajní pravice nebyla připravena stát na straně Trumpa. Také lze očekávat zásadní změnu, pokud Trump prohraje midterms v USA (volby do Sněmovny reprezentantů a třetiny Senátu v listopadu tohoto roku, pozn. red.).

Výsledkem je, že dění v Americe výrazně přetváří politiku v Evropě. Evropa zároveň zjistila, že potřebuje větší autonomii, pokud jde o obranu a ekonomiku. Snadno se to řekne, ale těžko dosáhne, obzvlášť v krátkém čase.

Četla jsem jeden z vašich článků, kde jste psal, že pomyšlení, že po Trumpovi se všechno vrátí do starých kolejí, je iluze. Jak dalekosáhlé důsledky jeho prezidentství tedy může podle vás mít?

Ano, to je naprostá iluze. Upřímně, změna vztahů nezačala u Trumpa. Už prezident Barack Obama dával Evropanům najevo, že americká přítomnost – a zejména vojenská – by pravděpodobně měla být snížena. Tlak na vyšší obranné rozpočty v Evropě přitom vyvíjeli všichni američtí prezidenti.

U Trumpa se mění dvě věci. První je rychlost – chce, aby se všechno dělo okamžitě. Druhou je tón komunikace. Předchozí prezidenti říkali: „Poslouchejte, měli byste nás chápat.“ Trumpova pozice je: „Je mi jedno, jestli nám rozumíte, nebo ne. Toto je nová realita.“

Myslím si, že právě tento změněný tón urazil nejen evropské vlády, ale i veřejnost. A důsledek je jasný – podle posledního průzkumu European Council on Foreign Relations jen šestnáct procent Evropanů uvedlo, že Spojené státy stále považují za spojence.

Zdá se, že pro některé Evropany je to teď šok. Vy jste dokonce už dříve řekl, že Evropa byla po pádu Berlínské zdi největším vítězem. Dnes tak ale nevypadá.

Ne, dnes jsme ti největší poražení.

Proč si myslíte, že v minulých letech Evropa špatně odhadla situaci?

Když dlouho žijete v určité realitě, berete ji jako samozřejmost. Z tohoto pohledu, i když byly signály, že se věci změní, říkáte si to, ale nevěříte tomu.

Pro Evropu také bylo snadné tomu nevěřit, protože kdyby začala věřit, musela by si uvědomit, kolik věcí se musí změnit. A nezapomeňme, že mnohé změny nejsou jednoduché. Například obranné rozpočty – aby měla Evropa alespoň nějakou míru soběstačnosti, musela by je zvýšit. Na druhé straně pro mnoho vlád znamená zvýšení obranných rozpočtů riziko nárůstu sociálních napětí.

Takže vyšší obranné výdaje jsou pro Evropu nevyhnutelné – ale nesou s sebou i nebezpečí v domácí politice?

Ano, mohlo by to dovést k moci některé populistické strany, které nechtějí u moci vidět. A zároveň se změní i vztahy mezi státy. Ale je to výzva i na poli zahraničních vztahů.

S aktuálními plány bude za pět let mít Německo obranný rozpočet větší, než jsou rozpočty Francie a Spojeného království dohromady. Pokud si nejste jistí, kterým směrem se Německo vydá, je to děsivé. A máte hodně lidí v Polsku a dalších zemích, kteří jsou stále Německem znepokojeni.

Z tohoto pohledu - věci, co jsou potřeba, aby Evropská unie zůstala pohromadě, mohou zároveň vést k tomu, že nás rozdělí.

Jak jste zmínil, v Německu rostou preference krajně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD) a vidíme posilování podobných stran i v dalších částech Evropy. Bylo to něco, co se dalo očekávat, nebo Evropa špatně odhadla vývoj?

Povaha politiky se změnila. A konkrétně Německo bylo ve velmi složité pozici. Německo bylo největším vítězem uspořádání po studené válce. Jak říkal jeden můj kolega, kniha Konec dějin (od politologa Francise Fukuyamy, pozn. red.) byla americká, ale v Německu byla realitou.

Německá ekonomika se pohybovala velmi dobře v rámci volného obchodu, který umožňoval Německu exportovat všude. Německý sociální model a způsob, jakým Německo chápalo svět, byl obdivovaný.

A teď vstupujeme do období, kdy je Německo vystaveno třem šokům, které jsou společné pro celou Evropu, ale pro něj jsou ještě mnohem citelnější.

Prvním byl ruský útok na Ukrajinu, který změnil německou ekonomiku a výrazně zdražil energie, což vyvolalo mnoho napětí. Německo také bylo po konci studené války v podstatě demilitarizované. K tomu přidejte kulturní rovinu – všechny tyto krize byly zároveň krizemi německé identity po druhé světové válce. Němci říkali: „Nikdy více německé tanky na území Sovětského svazu,“ a tím chtěli zastavit agresivní vojenskou minulost. Teď se museli rozhodnout, zda pomoci Ukrajině, nebo ne.

Pak přišel konflikt mezi Izraelem a Palestinou, situace v Gaze. Pro Němce byla identifikace s Izraelem zásadní, zejména pro mladší generace, a určovala jejich pohled na dvojí metr – tedy jak posuzovat situaci na Ukrajině a v Gaze.

Druhým byl „čínský šok“ – exporty z Číny a dalších zemí představují obrovské riziko, zejména pro Německo.

A samozřejmě také vztahy s USA. Po druhé světové válce byla Spolková republika Německo do značné míry americkým projektem, takže obdiv k Americe byl silný. A pak najednou přijel viceprezident J. D. Vance do Mnichova a řekl: „Chceme, abyste to dělali lépe.“

K tomu přidejte problém sjednocení Německa a určitý odpor v bývalém Východním Německu – což je velmi reálné. Hodně lidí odešlo a mnozí se cítí opuštěni, ať už právem, či ne, a to se promítá do volebních hlasů. Jak daleko tento trend půjde, nevím.

Co podle vás udělaly v minulých letech tradiční politické strany špatně, že se toto právě teď děje?

Politika, jak jsme ji znali před dvaceti lety, už neexistuje – dnes s vlivem sociálních médií je velmi těžké vládnout, ale velmi snadné začít nový politický projekt. Můžete se do pěti let dočkat politických stran, které dnes ještě neexistují.

Například v Bulharsku se v posledních dvaceti letech čtyřikrát stalo, že strana založená těsně před volbami ty volby vyhrála.

Hlavním poselstvím je, že tradiční strany by měly přehodnotit své strategie. Obrana statu quo už nebude fungovat. Nemůžete lidem jen říkat: „Vrátíme se tam, kde jsme byli.“ Není možné spoléhat jen na strach z toho, co udělá druhá strana.

Společnost se navíc demograficky mění – je mnohem pestřejší, stárneme, máme evropskou mozaiku kultur. A pak tu je AI, která mění trh práce, především pro lidi s vysokoškolským vzděláním. Kdysi platilo: „Jdi na vysokou a máš jistou lepší ekonomickou budoucnost.“ Dnes si tím už být jistý nemůžete.

Procházíme tak opravdu něčím jako revolučními časy. A v těchto časech není snadné cokoli předvídat. Jediné, co lze předvídat jistě, je, že to pro nikoho nebude nuda.

V politice dnes vidíme, že strach hraje opravdu zásadní roli. Myslíte, že je silnější než dříve?

Ano, a bohužel musím říct, že se jedná o zásadní problém. Demokracie totiž vyžaduje určité vnímání budoucnosti. To první je, že budoucnost je otevřená. V demokracii nevíte, jak se věci vyvinou – když jdete volit, různé strany vám nabízejí různou představu o budoucnosti a vy věříte, že váš hlas má význam. Tím pádem máte pocit, že můžete ovlivnit budoucnost.

Vidím tři velmi odlišné skupiny lidí – všechny s legitimními důvody –, u kterých se začíná rozvíjet silný strach z budoucnosti.

Na levici jsou to klimatické aktivistky a aktivisté, kteří říkají: „Pokud teď nebudeme jednat, zítra už bude pozdě.“ A mají pro to dobré argumenty.

Pak jsou lidé, kteří se obávají migrace, demografie a podobně: „Pokud trend nezměníme nyní, zítra už bude pozdě.“ A třetí skupinou jsou ti, kteří se bojí, že je nahradí stroje, nikoli migranti: „Pokud teď nezregulujeme, zítra už bude pozdě.“

V důsledku toho se mnozí začínají chovat, jako by byli „poslední člověk“ – a všechny volby se začínají jevit jako ty poslední. Krása demokracie je přitom v tom, že se nikdy nemusíte bát prohrát – vždy budou další volby, kde můžete napravit to, co se vám nelíbí. Ale pokud lidé věří, že čas není na jejich straně, kalkulace se mění. Vnímám to jako určitý sekulární apokalyptismus, a to je obrovský problém.

Proč?

Když lidé začnou mít strach z budoucnosti, je velmi těžké řešit konflikty, protože normálně říkáme: „Dnes máme velký konflikt, ale odložíme některé věci. Pravděpodobně je vyřešíme zítra.“ Takové vnímání budoucnosti je zásadní pro fungování společnosti.

Strach z budoucnosti je hlavním problémem. Paradoxně - a vím, že to bude znít zvláštně - všechny věci, o kterých jsme mluvili, jsou velmi reálné. Klimatická změna je reálný problém, demografická výzva je reálná, problém AI je reálný.

Ale měli bychom zachovat klid. Neměli bychom vše dramatizovat a panikařit, protože jakmile panika začne, instituce, které máme, nebudou schopny fungovat.