Článek
Ze skutečného pole na to diplomatické. Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko, pověstný svými inspekcemi v zemědělských a průmyslových podnicích, má v posledních měsících nabitý zahraniční program – minimálně ve srovnání s posledními lety. Naposledy ve středu zavítal na svou vůbec první návštěvu Severní Koreje.
V Pchjongjangu ho přivítal červený koberec, stráže na koních a i jeho protějšek Kim Čong-un. Oba diktátoři si během setkání notovali v tom, jak je „situace dotlačila do vzájemné náruče“. To pak potvrdili i objetím.
Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko se svým severokorejským protějškem Kim Čong-unem.
Nakonec na stvrzení blízkosti během dvoudenní návštěvy podepsaly oba státy novou smlouvu „o přátelství a spolupráci“.
„Přátelské vztahy mezi našimi státy, které vznikly v éře Sovětského svazu, nebyly nikdy přerušeny. Dnes, díky komplexnímu a stabilnímu rozvoji, vstupujeme do zásadně nové fáze,“ citovala Lukašenka běloruská státní tisková agentura Belta.
Prohlubování spojenectví nemusí být překvapením. Obě země toho mají řadu společného – ať už jde o ekonomické potíže, západní sankce, autoritářské vedení, nebo porušování lidských práv. Stejně tak patří mezi blízké spojence ruského prezidenta Vladimira Putina a podporují jeho válku na Ukrajině.
Přivítání běloruského diktátora v severokorejské metropoli.
Cesta do Washingtonu?
Jak se ale ukazuje v posledních měsících, Lukašenko zřejmě nechce své kontakty omezit jen na státy, se kterými dlouhodobě souhlasí.
Podobně jako Kreml i on oslabil protiamerickou rétoriku a zaměřil se spíše na kritiku Evropy. S Washingtonem pak zahájil jednání, která by ještě za předchozího amerického prezidenta Joea Bidena byla nemyslitelná.
Projevilo se to minulý týden, kdy běloruská vláda propustila 250 bývalých politických vězňů. Jde o doposud největší amnestii, kterou Spojené státy vyjednaly. Americký zvláštní vyslanec John Coale to označil za „významný humanitární milník a důkaz prezidentova závazku k přímé a nekompromisní diplomacii“.
Bělorusko a USA
Běloruský diktátor Lukašenko podepsal vstup do Trumpovy „Rady míru“. Pozvánka z Washingtonu zároveň bourá dosavadní mezinárodní izolaci autoritářského režimu v Minsku a vyvolává ostré reakce běloruské opozice.
Už v prosinci se na svobodu dostalo 123 lidí výměnou za zmírnění amerických sankcí.
Coale na návštěvě v Minsku ale zvedl ještě jednu velmi výhodnou nabídku pro Lukašenka. Ten by totiž mohl zamířit do Bílého domu na návštěvu amerického prezidenta Donalda Trumpa. Interní diskuze o pozvání diktátora do Spojených států probíhá podle Coalea už měsíce, nic ale doposud nebylo finálně domluveno.
„Ještě nás čeká spousta práce, ale myslím, že se nám to podaří,“ řekl Coale v rozhovoru pro list Financial Times.
Taková cesta by v každém případě znamenala průlom v Lukašenkově snaze ukončit roky izolace ze strany Západu. Zásadním obratem byl i telefonát s Trumpem, který se odehrál v srpnu během cesty amerického prezidenta do Anchorage, kde se poprvé od zahájení rozsáhlé invaze na Ukrajinu setkal s Putinem.
Rozhovory s běloruskými opozičníky
Čtyři a půl roku vězení, výslechy a cely bez topení. Běloruský laureát Nobelovy ceny za mír Ales Bjaljacki popisuje, jak funguje represivní režim Alexandra Lukašenka i proč podle něj ještě není boj o svobodu ztracený.
Kromě toho ale americký vyslanec zmínil i možnost znovuotevření amerického velvyslanectví v Bělorusku. To Washington uzavřel poté, co Minsk v únoru 2022 dovolil ruské armádě použít běloruské území ke vpádu na Ukrajinu.
Odpoledne s vodkou
O tom, že se prolamují diplomatické ledy mezi Minskem a Washingtonem, vypovídá i chování amerického vyslance. „Vím, kdo je Lukašenko. Máme spolu velmi dobrý vztah. Důvěřujeme si,“ řekl Coale.
Shodou okolností ve stejný den, kdy byl běloruský diktátor v Pchjongjangu, se objevily detaily o jejich schůzkách.
„Asi po půl hodině až 45 minutách se snažím pochopit, kdo ten chlap je a jak s ním komunikovat,“ řekl Coale na nedávném vystoupení v McCainově institutu Arizonské státní univerzity.
Americký vyslanec John Coale s běloruským diktátorem Alexandrem Lukašenkem.
„Začíná si stěžovat na Evropany – Evropané tohle, Evropané tamto. Takže – a tohle je trochu hrubé a omlouvám se za ten jazyk – ale řekl jsem mu: ‚Jo, je to banda blbců.‘ Takže jsem ho od té chvíle měl v hrsti.“ Dodal, že taková slova zvolil zejména proto, aby se domluvil na propuštění vězňů.
Jeho první setkání se pak protáhlo na dvouhodinový oběd, během kterého se nalévala vodka. Coale žertoval, že vypil jen dva panáky a ty ostatní vyléval na zem, aby neodmítal.
Co na to Evropa?
Nabízí se proto otázka, jestli by i Evropa neměla s běloruským diktátorem jednat. Ostatně stejné téma se nedávno řešilo na půdě Evropského parlamentu v případě Putina.
Ani zde nepanuje jasná shoda. Zatímco lídři Francie a Itálie varovali, že Evropa by mohla zůstat stranou důležitých debat o konci války, například pobaltské státy jsou jasně proti.
„Evropa nemusí Lukašenka přijmout, ale potřebuje střízlivé přehodnocení politiky. Tento posun USA nevznikl z naivity vůči Minsku; vyplynul z rutinního přehodnocování, zda sankce stále přinášejí výsledky. Washington dospěl k závěru, že nikoli – a jeho omezené opětovné zapojení již přineslo hmatatelné výsledky, včetně propuštění politických vězňů. To režim nelegitimizuje, ale ukazuje to, že dialog, nikoli samotné sankce, může formovat chování,“ argumentuje v anketě think-tanku Carnegie Endowment for International Peace analytik a bývalý slovenský diplomat Balázs Jarábik.
S tím ale nesouhlasí expertka Katia Glodová z Center for European Policy Analysis. „Stručná odpověď zní ne. Nejsou splněny podmínky pro smysluplné obnovení spolupráce Evropy s Běloruskem a předčasné kroky by vedly k opakování známého a škodlivého cyklu.“
Poukazuje na to, že navzdory propouštění některých vězňů běloruský režim pokračuje v represích. „Více než 1100 lidí je stále uvězněno na základě politicky motivovaných obvinění a nové případy se objevují každý týden. Propuštění jsou nuceni odejít do exilu. Režim, který stále kriminalizuje disent a vyhostí své odpůrce, se nedrží reformní dráhy,“ popsala.
