Evropa váhá, jestli zase začít jednat s Putinem. První akce tvrdě narazila

Agresivní invaze ruského diktátora Vladimira Putina na Ukrajinu již trvá déle než čtyři roky. Jednotky Kremlu do sousední země vtrhly 24. února 2022. Už o osm let dříve si Moskva za pomoci zfalšovaného referenda přivlastnila poloostrov Krym a začala významně podporovat separatistické ozbrojence na východě Ukrajiny.

Zatímco této agresi ještě Evropa a Západ vesměs jen bezzubě přihlížely a – i přes některá silná prohlášení – s Moskvou dál bez větších zábran jednaly a obchodovaly, plnohodnotná válka byla pro zdejší lídry příliš. Reakcí bylo několik vln sankcí a dalších signálů, jimiž Evropa Kremlu vesměs velmi zřetelně ukazuje, že jeho imperiální rozpínavost do jejího světa nepatří.

Evropští lídři před čtyřmi lety zastavili diplomatická jednání s Ruskem a soustředili se na vyvíjení ekonomického tlaku a vojenskou podporu bránící se Ukrajiny. S agresorem se přeci nevyjednává.

Poslední týdny nicméně ukazují, že jasná pozice by se nyní mohla změnit a množí se hlasy za obnovení dialogu. Bylo by to správně a nastal k tomu vhodný čas?

Debata není úplně nová, nicméně minulý měsíc získala nový význam poté, co ji ve svých veřejných prohlášeních podpořili francouzský prezident Emmanuel Macron a italská premiérka Giorgia Meloniová.

Oba se shodli, že jako největší donor Ukrajiny musí EU mít trvalé místo u jednacího stolu, aby mohla utvářet budoucnost bezpečnostní architektury kontinentu, aniž by byla závislá na Bílém domě. Jeho šéf, republikán Donald Trump, se totiž v prvním roce od svého nástupu k moci pustil do jednání zhurta. Jmenoval zvláštního zmocněnce Steva Witkoffa a Američané se s Rusy pravidelně scházejí u jednacího stolu. I poslední kolo jednání v Abú Zabí ve Spojených arabských emirátech se obešlo bez přímé účasti starého kontinentu.

V reakci na to se v rámci EU stále častěji diskutuje, kdo bude hájit zájmy Evropy.

Macron již v minulých týdnech do Moskvy vyslal svého hlavního diplomatického poradce Emmanuela Bonneho. Cesta, o níž francouzský tisk informoval až posléze, byla diskrétní a cílem bylo připravit telefonický rozhovor mezi Macronem a Putinem, kteří spolu naposledy hovořili v červenci 2025.

Nabídka k jednání však selhala. Bonne se údajně vrátil s prázdnou a ruské ministerstvo zahraničí cestu ostře kritizovalo jako „jakousi ubohou diplomacii“. Macron později uvedl, že obnovení dialogu by mělo proběhnout bez příliš mnoha účastníků a s daným mandátem. „Mým přáním je sdílet to s mými evropskými partnery a mít dobře organizovaný evropský přístup,“ řekl Macron v rozhovoru pro několik evropských novin. „Ať se nám Rusko líbí, nebo ne, Rusko tu bude i zítra.“

To je ostatně hlavní argument zastánců jednání s Kremlem. A je legitimní se jím minimálně zabývat. Válka na Ukrajině je bezesporu jednou z nejvýznamnějších událostí na evropském kontinentu od konce druhé světové války a po jejím konci bude potřeba obrazně překreslit geopolitickou mapu. Stoupenci obnovení jednání říkají, že EU – coby hlavní kontinentální mocnost – má být u toho.

„Domnívám se, že nastal čas, aby Evropa také zahájila dialog s Ruskem,“ prohlásila Meloniová. „Pokud se Evropa rozhodne účastnit se této fáze jednání tím, že bude hovořit pouze s jednou ze dvou stran, obávám se, že její pozitivní přínos bude nakonec omezený,“ řekla v rozhovoru krátce po lednovém setkání takzvané „Koalice ochotných“ v Paříži. Sedmadvacítka by podle ní měla zabránit scénáři „příliš mnoha hlasů“.

O tom, že je nutná jednotná evropská linie místo 27 národních směrů, pak hovořila třeba i šéfka rakouské diplomacie Beate Meinl-Reisingerová.

Dosud je pozice unijních států skutečně nejednotná a společný hlas by tak dal spolku vyšší vyjednávací sílu. Doposud se ojedinělé rozhovory s Kremlem na nejvyšší politické úrovni odehrávaly v režii jednotlivých lídrů. Telefonicky se s Putinem spojil kromě Macrona třeba i bývalý německý kancléř Olaf Scholz nebo hned na jaře 2022 také Sauli Niinistö, toho času prezident Finska. Maďarský premiér Viktor Orbán a jeho slovenský protějšek Robert Fico se pak s ruským diktátorem setkali i osobně.

K obsáhlejším rozhovorům však dlouho nebyl důvod. „Vyjednávání“ Evropa nevedla diplomacií, nýbrž dodávkami vojenské síly obráncům.

V rozhovorech se starý kontinent dlouho spoléhal na zaoceánského spojence ve Washingtonu. „V éře Joea Bidena existoval tým zkušených amerických odborníků na národní bezpečnost – například bývalý ředitel CIA William Burns –, kteří byli připraveni vykonávat nepříjemnou práci rozhovorů s Kremlem a nastavovat mantinely konfrontace. Evropané si vždy mohli být jisti, že USA postaví společné zájmy NATO a Ukrajiny do popředí,“ hodnotí Alexander Gabuev, který vede agendu Ruska a Eurasie v prestižním think tanku Carnegie Endowment for International Peace.

„Evropští politici si už dávno měli znovu osvojit disciplínu rozhovorů se svými ruskými protivníky,“ dodává s tím, že stát stranou a zaujímat moralistní přístup si mohli dovolit jen před Trumpovou inaugurací. Od svérázného republikána v Bílém domě, který s vůdcem Kremlu sdílí na současnou politiku evropských států opovržlivý pohled, totiž nejde čekat, že by ve svých snahách o zastavení války zohledňoval zájmy Evropy, spojence spíš už jen na papíře.

Na druhou stranu, Moskva Evropu u dialogu nechce. Kremelské elity naznačují pouze ochotu k jednání v hospodářském, zejména energetickém, sektoru. To je však pro Evropany – s výjimkou Orbánova Maďarska a Ficova Slovenska – do konce agrese nepřípustné.

To je jeden z hlavních argumentů odpůrců jednání s Kremlem. Těžko se s ním domluvit na něčem, o čem druhá strana jednat nechce. Ostatně i Macron, coby vůdčí tvář zastánců obnovení evropského dialogu s Moskvou, po misi poradce Bonneho přiznal, že mu setkání přineslo „potvrzení, že Rusko v současné době mír nechce“.

Vedle toho stojí morální aspekty, že s agresorem, jehož válka již zmařila statisíce lidských životů, se není o čem bavit. K tomu je potřeba připomenout, že i samotná Evropa je terčem ruské hybridní války. Ačkoli staré tvrzení říká, že vyjednává se s nepřáteli, nikoli se spojenci, v některých evropských zemích převládá opatrnost.

Takový přístup lze spatřit například v Německu. Spolkový kancléř Friedrich Merz během nedávné mnichovské bezpečnostní konference ukázal ohledně jednání s Ruskem váhání. „Pokud má smysl jednat, jsme připraveni jednat, ale Rusové musí přiznat, že jsou skutečně ochotni jednat o příměří a poté o mírovém plánu,“ řekl.

Stejný názor má třeba i švédský premiér Ulf Kristersson, který připustil, že Evropa v určitém okamžiku znovu diplomatické kanály otevře, ale zdůraznil, že takové rozhodnutí by mělo být založeno na tom, že Rusko se zapojí do seriózního procesu směřujícího k uzavření mírové dohody s Ukrajinou. „Nemůžeme mluvit za ostatní. Samozřejmě mohou existovat jiné země, které jsou připraveny navázat obchodní vztahy s Ruskem, ale náš základní postoj je skeptický, dokud se neprokáže opak, což považuji za zcela přirozené,“ uvedl pro švédský deník Expressen.

V diplomatických kruzích zaznívá kritika zejména vůči zmíněné Macronově sóloakci s vysláním vlastního vyjednavače. Ostatní lídři zastávají spíše postoj, že by EU měla – když už – jmenovat vyslance, který bude hájit její zájmy jako celku.

Média s přístupem ke zdrojům ve vysokých bruselských diplomatických kruzích už neoficiálně přišla i s prvními jmény potenciálních kandidátů na pozici zvláštního vyslance. Hovoří se o bývalé evropské komisařce pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestagerové nebo o finském prezidentovi Alexanderu Stubbovi. Dalším jménem, které se skloňuje, je jeho předchůdce, výše zmíněný Sauli Niinistö. Nejenže s Vladimirem Putinem telefonicky hovořil v květnu 2022, během svých 12 let ve funkci se s ním několikrát i osobně setkal a v jeho prospěch hovoří i znalost ruštiny.

„V tuto chvíli nejde o to, kdo to udělá, ale spíše o to, jak a co z toho chceme získat,“ prohlásila nicméně pro server Euronews Kaja Kallasová, vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Podle ní by se evropské vlády měly v první řadě dohodnout na konkrétních požadavcích, které případně k jednacímu stolu přinést.

Stejně hovoří i řada expertů. Pro Evropu by bylo zapojení do jednání motivované jinak než pro byznysmena Donalda Trumpa, který k mezinárodním vztahům přistupuje velmi transakčně. Pro něj je Ukrajina příležitostí, jak výrazně posílit svou kampaň za vytouženou Nobelovu cenu míru a zároveň podpořit ekonomické zájmy USA a svých oligarchických spojenců.

Důkazem budiž loňská dohoda o ukrajinských nerostných surovinách a skutečnost, že letos v lednu získalo práva na těžbu lithia v Kirovohradské oblasti konsorcium, ve kterém figuruje mocný podnikatel a sponzor Republikánské strany Ronald Lauder.

Zájem Evropy je ovšem úplně jiný. Týká se budoucích bezpečnostních záruk na kontinentu, které zabrání opakování konfliktu. Ve hře je i možný závazek pomoci Kyjevu v případě budoucího útoku – ať už včleněním Ukrajiny do systému článku 5 Severoatlantické smlouvy, nebo analogicky k tomu.

„Evropa má větší zájem na podobě vyjednaného příměří než jakákoli jiná nezúčastněná mocnost,“ míní Samuel Greene, profesor ruské politiky z King's College v Londýně. „Mírový proces iniciovaný Spojenými státy je však postaven obráceně, protože očekává, že bezpečnost vzejde z dohody mezi Ruskem a Ukrajinou, která by pak mohla být zajištěna nějakou konfigurací ochotných západních mocností. Realita je ovšem taková, že Moskva nemůže být a nebude základem spolehlivé bezpečnosti pro Kyjev.“

Imperativem tak podle něj je, aby západní partneři Ukrajiny nejdříve – po domluvě s Kyjevem – jasně načrtli bezpečnostní strukturu poválečné Evropy a teprve poté na jejím půdorysu vyjednávali. Nicméně EU je kontinentální silou, s níž je potřeba počítat, a jednání s Ruskem ji zřejmě nemine.